Úvaha - "Studánka života"

Život se dá přirovnat k studánce. Hladina se zdá stálá a neměnná, uvnitř ní, pod jejím povrchem se však může dít cokoliv. A tak je to i s člověkem. Na odiv normální běžný výraz a v srdci bolest.

Ráda bych zmínila jeden rozhovor, který se mi podařilo vyslechnout.

A: „Já už jsem někdy zabila člověka.“ Načež toto vzala kámen a vhodila jej až doteď klidné hladiny jezera. „Vidíš, jak je voda rozvlněná tímto zásahem? Tak takhle si připadám i já“ B: „Vidím, ale když chvíli počkáš, znovu se voda v jezeře ustálí a bude jako dřív.“ A: „Pravda, voda se sice bude zdát, že taková skutečně je, avšak bude už navždy jiná, ten kámen ji už napořád změnil.“

Nic tedy nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá. Co se tváří nevině, může zakrývat zlo a to, co bychom obyčejně na první pohled odsoudili, může být skryté dobro. Je tedy třeba si dávat pozor, neustále být ve střehu.

Proměnlivost života je nazastavitelná. Ten náš se mění každým naším rozhodnutím, i těmi nejmenšími. Jeden chybný krok a vše se může pokazit. Jeden správný krok a otevřeme si tím budoucnost, jakou jsme si až doteď jen představovali. Je velice podivuhodné, jak i maličkost dokáže změnit člověku celý život. Kdo nezažil, nepochopí. Já si to velice trpce uvědomuji, avšak svého rozhodnutí tehdy ani možných příštích nelituji. Nemá to totiž absolutně smysl, co se stalo, stalo se. Zármutek na tom totiž nic nezmění.

Můžeme z toho čerpat novou inspiraci i sílu, když se to nepovedlo tehdy... dnes může. Ztrácet naději kvůli věci minulé je naprostá hloupost. Minulost totiž není vše; ano, je součástí nás samých, avšak to nám nedává právo kvůli ní zanedbávat naší přítomnost i budoucnost. Čas totiž běží a nezastaví se; nikdy. Dokud je šance, je i naděje na život, jaký bychom si představovali, po jakém skutečně toužíme.

Studánka života je cokoliv, co si jen dokážeme představit. Když přijdeme před studánku, uvidíme svůj odraz. Stejné se děje i uvnitř nás. Když se podíváme sami do sebe, uvidíme nakonec jen sami sebe. Je to přirozené. Zrcadlení naší duše nelze překonat. Není k tomu ani nejmenší důvod. My jsme my, protože takový jsme doopravdy my, a protože my nejsme nikdo jiný, než my sami.

Každý by se měl pokusit vidět sám sebe v sobě samém. Pokud to alespoň nezkusí, proč je sám sebou? Člověk je uvědomělá bytost, tak bychom si sebe sama měli uvědomit, v té pravé, nezměněné formě. Kdo může říct, že se absolutně zná? Nikdo. Kdo to tvrdí, je lhář a hlupák k tomu. Nikdo sám sebe nezná natolik, aby toto mohl prohlásit. Stačí si však sebe sama uvědomit; kdo jsme a co pro sebe znamenáme, co od sebe čekáme, kam směřujeme, co nás tvoří, co nás motivuje, co nás děsí, co nás udivuje... Kdo dokázal okamžitě odpovědět na všechny otázky je buď náležitě obeznámen se svou myslí a osobností nebo to jen předstírá. Kdo ne, nemohu říci nic, kromě toho, ať to najde. Ztracen v duši, ztracen všude. Brzy může být totiž příliš pozdě hledat pravdu. „Útěkem před smrtí osvícení nedosáhneš.“ Nejde tu však o osvícení jako o pravou podstatu tohoto tvrzení.

Každá studánka se jednou zrodí a jednou také vyschne; změní se v suchou jámu a zanedlouho ani to ne. Má svůj omezený život. Občas jí někdo pomůže se rozrůst, někdy však z ní vykope koryto a vylije ji do okolí. Neudělá nic, ani ne až tak, protože není živá, ale protože se to stává. Osud, pokud na to věříte. Určitý čas stoupá a pak zase klesá. Udržuje tak rovnováhu, harmonii mezi následujícími časovými obdobími. Dává radost lidem, kteří se jí budou chvíli věnovat a pozastaví se nad ní. Dává život zvířatům, o které se stará. I rostlinám, které rostou vedle ní. Svojí vláhou zajišťuje život. Svou přítomností dává naději.

Když si uvědomíme, že jsem nemluvila ani až tak o studánce jako o člověku, začne dávat vše smysl. Život je pomíjivý, nestálý. 

Studánka života je i studnice plná otázek, na které odpovědi chybí... Proč je život, kdo to je? Proč je to tak a ne jinak? Proč se člověk narodí a pak zemře? Co je tím všechno myšleno? Proč si nemůžeme svůj osud předurčit? Proč nemáme možnost znát, co se stane? Co má s námi život v plánu? Proč, proč a zase proč. Proč mám pocit, že nic nedává smysl? Proč by mi jej život měl dát? Proč mi ho nedá? Proč mlčí...

Lidská mysl je jako vesmír sám. Pořád se rozpíná a jednou všechno vymizí, změní se. Lidská mysl je ona studánka života. Na první pohled průzračná jako nejčistčí voda, pravá podstata je však skryta. Je plná různých věcí, které nemusejí dávat smysl; avšak tak jako vše ho mají; smysl skryt za oblakem vědomosti a touze člověka vše ovládat. Kdo ho nevidí, bohužel...

Úvaha - "Kdyby smailíků nebylo"

Smajlíky jsou pro internetovou konverzaci velice přínosným vynálezem. Usnadňují čtení, okamžitě zobrazují pocity a myšlenky druhého člověka a odstraňují tak bariéru, která při konverzaci „mezi očima“ vůbec neexistuje. Nevidíme totiž výraz druhé osoby, se kterou právě mluvíme. Jsou tedy mostem k osobě na druhé straně; tedy v ideálním případě. Stejně jako za každým usměvavým smajlíkem může být opravdu úsměv, může tam být člověk, který se tak jen tváří a je nešťastný. Nikdy si tedy nemůžeme být jisti, zda je to tak, jak se to skutečně tváří. Nejistota nás však potká i v přímém kontaktu, takže si nemají tyto dva druhy konverzace co vyčítat. Jen ve světě internetu je snadnější lhát, než je tak v tom skutečném.

Smajlíky oživují až doposud poměrně nezáživná napsaná slova. Je hezké a milé za větou vidět roztomilého smajlíka, když víme, že to dotyčný myslí vážně. Považuje se to také za zdvořilost mezi lidmi, kteří se už nějakou dobu znají. V nějakých důlěžitých formálních dokumentech a písemnostech však nemají co dělat. Tedy jen mezi známými, hlavně mezi přáteli.

Smajlíci jsou trendem, který se velice ujal. Někteří lidé je však dosud nepoužívají. Nám ostatním, kteří je hojně využíváme se pak může zdát, že jsou divní. Jsme zvyklí na jejich používání, je to prostředek k rozpoznání momentálního rozpoložení polovičky, a pokud se nám tohoto nedostává, jsme zmatení a musíme se soustředit jen na svoji schopnost dedukce. Ta oslabena používáním smajlů může poněkud stagnovat. A tak je možné, že se v ostatních v online konverzaci nevyznáme tak, jak oni v nás.

Pokud je však používáme a jiní ne, přestože jistě ví, že my ano, měli by se v rámci slušnosti přizbůsobit. Když jsou však na to upozorněni a stále se nic neděje, je to urážka. Mluví ze mne vlastní zkušenost. Dá se říci, že jsem takto už jednoho člověka „vycvičila“, aby je používal. Ne však nucením, on k tomu přistoupil sám, dobrovolně.

Ve světě internetu není nic nemožné a nic zakázáno. Existují však určitá nepsaná pravidla v používání smajlíků. Například některé se pro danou situaci nehodí, a tak je v rámci slušnosti lepší je nepoužívat, ani když se nám velice zamlouvají. K těmto diskusím by se mělo přistupovat jako k těm skutečným; nezlehčovat jejich váhu, je to přece jen konverzace jen v trochu jiné formě. To však neznamená, že si ji člověk nepamatuje. Hůře, ale ano, pamatuje. Proto se v minulých letech objevila nová hrozba – kyberšikana.

Trochu jsem odbočila, ale váže se to k tématu. Existují totiž velice rozmanité smajlíky. Ty mohou znázorňovat téměř cokoliv; včetně výhružek a nadávek.

Každému je jistě známo, že dnes existuje mnoho sociálních sítí po celé Zemi. Ty bývají často v mnoha jazycích a stylizované do různých kultur. Jedno však mají společné – smajlíky. Objevují se tam v chatech a od ostatních služeb se tyto malé obličejíky moc neliší.

Nevím, kdo s nimi poprvé přišel. Snad někdo objevil zvláštní podobnost při zkoumání klávesnice; avšak byl to jeden z těch lepších nápadů, které nad ní kdy mohl někoho napadnout. Základní struktura tedy byla nalezena a jiní přidávali další a další návrhy. Tak se dostali smajlíci až do dnešní podoby, tvarů. Jelikož se naše písmo orientuje z leva doprava, oni se tomu přizpůsobili. Pokud chceme znázornit tento malý obličej, nejdříve se píší „oči“, ty může symbolizovat dvojtečka, středník, osmička, hranatou závorku nebo rovnítko, další znaky už jsou méně časté. Poté znázorníme výraz či postoj, který chceme; použijeme: oba typy závorek, popřípadě před ně přidáme pomlčku, lomeno, velké D, S, P, .. dále volíme podle typu aplikace, stejně jako různé slova nebo znaky v závorkách..., tím však nejsou vyčerpány všechny obměny dnešních smajlíků. I jiné klávesové zkratky je mohou nahradit. A ikdyž se nepřemění v obrázek, stále jejich „psanou“ verzi pochopíme.

Nakonec to vše shrnu. Kdyby nebylo smajlíků, téměř veškerá konverzace by byla mnohem složitější a nezáživnější. Smajlíci ji přeměnili na její novou lepší podobu. Jsou přínosem jak pro nás, tak ostatní lidi. Kdo je nechce používat, nemusí. Avšak je to vhodné, když jich člověk na druhé straně používá. Pomáhají nám odhadnout situaci v daném momentě, a také náladu, rozpoložení druhého člověka. Velmi brzy po jejich počátečním používání se člověku vryjí takřka do kůže a bude jich i nadále používat. Jsou odrazem majitelova obličeje nebo se o to alespoň pokouší; používají se vyjma videohovorů, kdy nejsou potřeba. Lze z nich odhalit, zda s námi člověk souhlasí, či nikoliv a protože už nemají jen podobu obličejů (ty jsou však stále nejpoužívanější), lze díky nim zobrazit mnoho různých věcí a snad i vlastností.

Mohu tedy s klidem prohlásit, že smajlíci nám pomáhají v psaném dialogu. Jejich význam může být zpochybněn, to však na jejich hodnotě u jejich příznivců nic nezmění. Když jsou používány v situacích, pro které jsou určeny, nemá mít kdo námitek...

PostScriptum: Kdyby smailíku nebylo, já osobně jsem v hájí.... (slušně řečeno)....Nedokázala bych s lidmi komunikovat, tak jak komunikuji. ... Mnohdy mi smailíci pomáhají s přetvářkou. Mnohdy můžu mít ve skutečnosti i slzy v očích a přesto v mých chatech se bude oběvovat ":D" ... Takhle nazpět se opět zamyslím nad tím, co bych jen dělala, kdyby smailíků nebylo? ... Nemohla bych vést písemné konverzace...

Úvaha - "Lhostejnost a lidskost"

Jsou to dvě poměrně nesourodé vlastnosti. Jedna s druhou vůbec nesouvisí a pospolu nemohou existovat. Lidskost je zkonkretizovaným opakem lhostejnosti – člověku, kterému lidskost není cizí, není lhostejné, když někdo jiný trpí.

Začnu od samého začátku. Zlo je tak snadné a lákavé, protože je snadné jej činit. Je to jakási zkouška odvahy a vytrvalosti, kolik člověk pro dobro zakusí snést a jaké oběti vyššímu dobru přinese. Kdo však nevydrží a přestane o dobro usilovat, své vlastní potřeby mu přijdou důležitější než potřeby jiných a nebojí se ostatní obětovat, když to přinese jemu samému záchranu, … ten propadl zlu. Je to slabá mysl, slabý člověk, protože podlehl se svou vlastní vůli, vzdal to. Pokud to ještě není patrné, tak tady klepe na dveře lhostejnost. Zlému člověku je jedno, co se děje s ostatními, co prožívají, co snáší – kvůli němu. Nevadí mu nebo alespoň nečiní mu takový problém se dívat, jak pro něj umírají, jak pro jeho slabost trpí, zatímco on jen stojí a dívá se na to. Takovému člověku jsou tyto muka lhostejná. A tak vznikla lhostejnost. Z pouhé lenosti člověka pro záchranu situace něco udělat nebo obětovat.

Dobro je složité. Spousta pravidel a morálních zásad. Co je za hranicemi a co ne. Má i stupeň těžkostí, které pro něj musí člověk zakusit. Jen silní vytrvají. Dobro znamená být dobrý, ikdyž to přinese mnoho překážek, které by jinak zlo naprosto odstranilo. A tady se zrodila lidskost. Takový člověk chápe hodnotu života, má soucit s ostatními, přestože nemusí být tak dobří a laskaví jako on sám. Myšlenka na to, že po světě běhá zlo ho trápí. Jsou to však žíví lidé jako je on sám, a tak je nemůže prostě zabít; tímto způsobem zlepšovat svět. Proto existují ve státech zákony, aby se toto nědělo. A ikdyby neexistovali, nemyslím si, že by lidé běhali po světě se zbraněmi, zabíjeli lidi, kteří se jim nějak zprotivili. To by byl masakr; každý totiž někoho takového má.

Lhostejnost je špatná vlastnost. To jsme už tedy zjistili. Někdy se však člověk může zdát uvězněn ve vlastní mysli, díky této vlastnosti. Rád by pomohl, ale co když na sebe povolá ten původní hněv, který by chtěl díky lidskosti odstranit? Jak může vědět, že se to samé nestane i jemu? A tak vzniká paradox. Člověk je lidský, avšak strach o vlastní bezpečnost mu nedovolí tuto vlastnost použít. Jemu to však není lhostejné, chtěl jinému člověku přece pomoci, ale „nemůže“. Je to až zarážející, jak může strach o vlastní tělesnou schránku odstavit veškeré přirozené chování člověka v inteligentní společnosti. Agresoři jsou jednoduše zvířata a těch se někteří lidé prostě bojí.

Velikost lhostejnosti je dána měrou, kterou každý člověk k určité věci nebo člověku pociťuje. Je jen na něm, zda ji bude dále stupňovat nebo se ji snaží potlačit pro dobro daného objektu. I sebe sama. Lhostejnost do naší společnosti nepatří. Kdyby tu však nebyla, mnohé problémy by vůbec nemusely kdy nastat. A jsme u toho. Jak odstranit něco, co odstranit téměř nelze? Jak změnit spoustu lidí, kteří mají strach se mu postavit? Nedávno jsem se o to pokoušela; bezúspěšně. Je to jak zhoubný nádor, který se šíří po celém těle lidstva, buňka za buňkou alias člověk za člověkem. Jak odstranit neodstranitelné? Je jen jediná cesta – každý musí nejdříve začít sám u sebe, a poté doufat, že i ostatní budou následovat jeho moudrého a odvážného příkladu. A oni sami to pak předají zase dál a ti dál a dál. Jen tak lze vymýtit lhostejnost z našich životů. Pak to bude o něco krásnější svět. Neříkám, že se tím vyřeší všechny problémy; ale ty, které z lhostejností přímo souvisí. Lidé musí přivést lidi do kouta, aby toto fungovalo. Nátlak většiny na menšinu. Vždy se však najde někdo, kdo to úmyslně poruší a znovu to začne. Prý že je toto rovnováha...

Každý má tedy na výběr, zda bude vůči ostatním lhostejný nebo ne. Lidskost je vrozená vlastnost, tu jsme nikdy nezískali, ona tu s námi je od narození. Ale jen ti, kdo ji skutečně cítí a věří v ní, ji také uplatňují a nebojí se následků.

Snadno se to vysvětluje na příkladu. Jdeme po ulici a vidíme v uličce vedle, jak nějaký muž svírá ženu a snaží se jí okrást nebo jí ublížit. Naše lidství neváhá a radí, abychom jí pomohli. Málo lidí však tento pud poslechne. 

Po základním úleku, který v těchto situacích přichází se objeví náš prvotní instinkt, který okamžitě poradí: 1. možnost: utečeme a budeme dělat, jako že jsme to neviděli – lhostejnost; 2. možnost: vběhneme tam a pokusíme se tomu muži vysvětlit situaci, že tohle není správné. Když to však nepomůže, bude nutné užít násilí, a tak poskytneme ženě dostatečný prostor, aby mohla v pořádku odejít. Riskujeme však svůj život, namísto jejího. Tohle je lidskost. 

Lhostejnost: „Jen já sám jsem důležitý a nic jiného. Nemám o tom nejmenších pochyb a vždy si to dokáži řádně zdůvodnit: Prostě proto. Nemá se cenu o tom přít, to já mám vždycky v tomto ohledu pravdu.“

Lidskost: „Nehledě na následky pro mne samého, s ohledem na následky jiných, jiným pomáhám a nelituji toho, co pro ostatní dělám, protože to považuji za samozřejmost, za základní povinnost vůči jiným, tak jako za povinnost vůči sobě a svému nesmazatelnému lidství.“

Úvaha - "Koření života"

I zdánlivá maličkost dokáže lidský život velice změnit; když se nit života rozdělí, vydá se jiným směrem, život člověka už nebude takový, jaký byl. Můžeme jen doufat, že tyto neočekávané změny časové linie budou pozitivního charakteru.

Koření života lze chápat i odlišným způsobem, jaký jsem právě zmínila. Může to být úmyslný čin člověka, který se chce něčím obohat; něco na svém životě změnit.

Život někdy může začít být nudný; to se stále opakují určité stereotypní situace, což mysl člověka značně otupuje, stejně jako činnost jeho mozku. A při této příležitosti se nejčastěji uplatňuje takzvané koření života. Jsou to vesměs šílenosti, které mají člověka vytrhnout z všedních starostí. Existují, aby se člověk mohl odreagovat. Jsou to ty činnosti, které by normálně neudělal, které odporují jeho myšlení a povaze. Také se za tímto účelem může skrývat pořízení nevšední věci, například nového mazlíčka. Stejnětak to může být cokoliv jiného... Ať už je to tedy cokoliv, člověk od toho očekává kýženou změnu, je pln očekávání, co mu život díky této změně přinese.

Každý už něco takového zažil. Něco, co ho povzbudilo, změnilo mu život k lepšímu a on se vážně těšil na to, že po tomto přijde další den. Něco, co mu nedalo spát a pořád to chtěl vidět, slyšet, cítit... Něco prožít, … o čem chtěl přemýšlet, pořád. Proto tento pocit nemusím nijak zvlášť popisovat, je každému dobře známý, ať už přímo nebo nepřímo, stále tam někde uvnitř nás je a nikdy neutichá.

Koření života... Zlatý důl filmu. Filmy zřídkakdy odpovídají situaci v reálném světě, a tak se tady koření života velice často objevuje a používá jako reklamní trik. Lidé rádi sledují ideál, kdy vše vyjde, kdy každý dokáže to, co si jen usmyslí, a povětšině každý příběh skončí, alespoň částečně dobře. Jsou to pohádky, které se nám snaží namluvit, že to bude v pořádku a každý je tak trochu jiný, přesto dobrý. Že každý má na světě spřízněnou duši a všichni jsou úžasní. K pravdivosti to má tedy daleko. Dnešní svět je krutý a kdo si nedá pozor, zemře, aniž by na to mohl mít nějaký vliv. Stávají se veliké hrůzy a nemáme hrdinu, který by je odvrátil svojí supersilou. Nikdo nezná budoucnost; nebo alespoň natolik, aby ji mohl změnit. Takhle to prostě nefunguje..

Tím vším se snažím říct, že nemá cenu dát na to, co se nám tvůrci filmů snaží vnutit. Děj filmů nebyl, není a nikdy nebude absolutně reálný. Je to jen snůška krásných slov a lidí, které mají člověka jen utvrdit v tom, že není dokonalý. Kdo to přijme, jeho volba. Tomuto koření života já však nevěřím a nikdy nebudu. Filmy jsou hezké, ale jejich hlavní myšlenka ne.

Často koření života vídám. Stačí opravdu maličkost a život se náhle ubere dosud nenavštívenou cestou, člověk získá nový pohled na dosud známé věci. Všechno je jiné a on se také změní. Změny jsou i přes všechna rizika s nimi spojená, vždy dobré. Ikdyž to tedy nemusí dopadnout dobře, alespoň to zkusil. I to se počítá. Lítosti se má předcházet, pokud je to možné.

Kořením života mohou být noví lidé – přítel, kamarád, partner, kolega, spolužák, příbuzný, nalezený rodič, … ; věci – dům, vila, bazén, nábytek, ... ; dopravní prostředky – kolo, auto, motorka, jachta, letadlo, … ; elektronika – počítač, mobil, notebook, televize, jiný domácí spotřebič… ; změna prostředí – dovolená, stěhování, dočasné ubytování, návštěva, … ; nová práce, nový styl oblékání, nová škola, nový kurz, nové zájmy a zábava, … nové jídlo nebo pití, zkrátka cokoliv, na co si můžeme vzpomenout.

Nový vztyčný bod, nový start, nová šance. Na život takový, jaký má být. 

Vše o čem jsem doteď mluvila jsou jen samé pozitivní věci. Negativní se totiž za koření života nemohou považovat. To jsou zhouby života. Nelze však všechny jak se říká házet do jednoho pytle. Není už výjimkou, že negativní vedou ve svých důsledcích k těm pozitivním. Takové to známé: „Umřel otec, jsem dědic.“ Není to až tak vhodné, jako právě sem příhodné.

Tento dar života je, až nadejde jeho čas a my jej získáme, nutno přijmout. Překážky jsou tu od toho, abychom je překonali. Tohle však není překážka – je to cesta okolo nich. Nová síla, kterou jsme po svých cestách pozbyli. Nové nadšení, které z nás za ty roky života vyprchalo. Nový směr na složité mapě života.

Prý si smysl svého života určujeme sami. V tomto nám koření života dost pomáhá. Vybere to za nás a dá nám možnost tuto volbu svobodně využít. Ber nebo nech být. Snad se to dá nazvat pomocnou rukou života. Další šance na plný a hodnotný život...

Úvaha - "Konec života"

Všechno má svůj začátek i konec. Ten konec je však na tom to nejhorší, i nejlepší. Smrt u jiných lidí mě velice zarmoutí, na tu svoji se však dá se říci i těším.

„Smrt je dar, nikoliv trest.“

A tohoto jsem se vždy držela. Avšak jen v tom případě, když se jedná o běžnou smrt, ze stáří. I v mnohých událostech, které nakonec skončili pro lidi smrtí, nešlo úplně o násilné odejmutí. Většinou při katastrofách bylo lepší zemřít, než jim muset čelit. A tak zemřelo mnoho lidí raději, než by žili jako otroci těchto událostí a marně čekali na pomoc zvenčí.

„Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.“

Ve stáří je smrt opravdu milostivá záležitost. Člověk zřejmě čeká, kdy to přijde. Stará tedy ještě opravdu nejsem, tak si to moc nedokáži představit, jaké to asi musí být. Přece jen neustále být ve starém a stárnoucím těle s vědomím, že je naše... Asi je to veliké vysvobození, když tohle skončí; až člověk přestane existovat v téhle formě.

„Život není spravedlivý, od toho je tu smrt.“

Je tak proto, že život každého člověka se od těch ostatních velice liší. Žádné dva nejsou stejné, mohou být maximálně hodně podobné. Protože tedy život jednomu dává více a jinému méně, ať už jde o cokoliv – štěstí, úspěch, … opravdu cokoliv, co má pozitivní charakter; je tedy hodně nespravedlivý ke všem lidem, pokud se lidé mezi sebou začnou porovnávat. Zato smrt si jednou vezme všechny; a z toho plyne že ona jediná je spravedlivá, jelikož si vybere svou daň na všech, bezpodmínečně.

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“

Aby začlo něco nového, musí také něco skončit. Začátek a konec, neustále se toto opakuje. Je to základní koloběh života celého vesmíru. Jen se přesně neví, jak to všechno skončí, zda nový začátek skutečně bude.

„Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“

„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“

Nevím sice, proč to tak je, ale v každém případě jejich smrt není mnohdy zbytečná. Tito lidé si zaslouží respekt, když žijí a po jejich smrti úctu, protože většinou umírají, aby ostatní zachránili. Ať zachránili jejich životy nebo jim zajistili nějaké důležité informace. Tito lidé jsou velice odhodlaní a nebojí se položit život za svoji věc. Ta je pro ně tak důležitá, že i jejich život se jim zdá malicherný, a tak ho neváhají položit. Jejich odvaha, síla a odhodlání překonávají tyto vlastnosti všech ostatních. A smrti se zřejmě nebojí. Hrdinové, hvězdy chodící mezi námi.

„Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.“

Je důležité si její hodnotu uvědomit. Žít v nevědomosti, že všechno jednou skončí, by asi nebylo moc hezké. Život je tedy omezen časem, který se roky stále více a více projevuje. Pokud si tedy uvědomíme, že na vše máme jen určený čas a navíc nevíme jeho množství, nemá cenu jej promarňovat. Poté lidé na smrtelné posteli litují, co všechno za svůj život chtěli udělat, ale už nikdy nebudou moci. Je vskutku dobré se tomuto vyhnout, nic neodkládat a žít svůj život podle svých představ. Výčitky a lítost mohou být někdy opravdu kruté.

„Smrt je v životě opravdu jistotou.“

Jsou tedy dvě věci, kterými si můžeme být my lidé naprosto jisti: že jsme se někdy narodili a jednoho dne zemřeme. Člověk prožívá nejistý, nevypočitatelný život, který se může každým dnem naprosto změnit. Ani naši rodiče nemusejí být jisti; žijeme ve světě lží a faleše, cokoliv nemusí být pravda, něco co se však tváří jako lež jí, pravdou může být. Nikdo nikdy si nemůže být jist, zda to co vidí, existuje nebo je takové, jaké to vidí. Jeho život nemusí být jistý, může být jen ve světě svých fantazií, prožívat život jako ve snu, a pak až se dokonale probudí, zjistí, že nic z toho nebylo skutečné.

„Strach ze smrti je trýznivější než sama smrt.“

Stejně jako bát se toho, že uděláme v životě nějakou chybu, je ta největší chyba, jakou můžeme kdy učinit. Toto je stejné. Něčeho se bát, a přitom ten strach z toho je tím nejhorším, co kdy můžeme udělat.

„Je možné vyhýbat se smrti, ale ne se jí vyhnout.“

Nemá cenu se bát smrti. Strach totiž na jejím příchodu nic nezmění. My máme dánu možnost ji obejít tím, že se budeme snažit, aby nebyla zbytečná.

„Nejlepší smrt je neočekávaná.“

Úvaha - "Kniha - náš svět"

Člověk vidí, co sám vidět chce. Jak si myslí, že by měl náš svět vypadat, tak také vypadá; na pohled. Naším světem se tedy může teoreticky stát cokoliv, co nám jen přijde na mysl a ta tomu uvěří. A odtud pochází lidská inspirace, kreativita. Múza, kterou po vyjevení se myšlenky mnozí, aby nezapomněli, přenesou na papír. Tak vznikají knihy a další pozůstatky lidského myšlení.

Knihy jsou mnohdy alternativním světem. Pokud tedy nemluvíme o knihách, které byly sepsány podle skutečných událostí. O těch tu ale řeč není a nebude. Mluvím o knihách, které skrývají nový, dosud neobjevený svět plný různých prapodivných stvoření, jiných druhů společenství, jinou faunu a flóru a v neposlední řadě také jiné pohledy na svět tak, jak ho my známe. 

Autoři se prostřednictvím knih obvykle o něco snaží; snad ukázat nový směr, zlepšit dosavadní situaci ve světě, dát možnost i ostatním, aby se projevili... A mnoho dalšího. Kniha je světem a prostředkem, kde každý člověk může dělat, co se mu jen zlíbí. Neexistují pravidla, proto je to tak lákavé. Nikdo v knize nemůže nikoho nutit, aby tam dělal, a autor tedy samozřejmě napsal, co sám nechce. Je to prostředek pro naprosto nezávislou seberealizaci.

Kniha je prostředníkem mezi autorovou myslí a okolním světem. Spisovatelé bývají totiž obvykle uzavření lidé, kteří nemají moc kontaktu s okolním světem. Je až podivuhodné, jak tedy dokáží vymyslet reálnou situaci, když k ní nemají potřebné informace a zkušenosti. Asi proto jsou oni ti spisovatelé a ne my.

V knize tedy opravdu může být, co jen sami chceme. Lze díky ní otevřít bránu k svému podvědomí a snad s ním i komunikovat, pokud se při psaní dostaneme na potřebnou úroveň. Možná to je vysvětlení toho, proč spisovatelé jsou tak odhodlaní a sebejistí, co se psaní týče; obvykle jsou však velice ... ani proto nenalézám vhodné slovo, tak tedy rozumově a mentálně celkově na vyšší úrovni.

Kniha se naším světem může velice snadno stát. Lidský život je plný nástrah, a proto není divu, že se občas, tu a tam, stávají obrovská neštěstí. Proto kniha nabízí možnost, jak se této skutečnosti zbavit. Člověk tam přemýšlí nad tím, co by se asi tak dělo, kdyby se ona událost nestala. Je to nový začátek pro ty, kdo nezvládají tíhu přítomnosti a strach z budoucnosti. Kniha se tak může stát záchranou pro slabší povahy.

V knize je vždycky dost prostoru k tomu, aby člověk zmínil to, co sám chce a potřebuje říci. Její velikost není limitována, a tak může psát co chce a jak dlouho chce. Kniha se tak může stát doznáním jedince, že tu skutečně byl i jeho nesmrtelným odkazem. Tím jediným, co tu zbyde po jeho smrti. Obvykle práce člověka nabývá pravé hodnoty až po jeho smrti.

Náš samotný život je jako otevřená kniha. Listujeme v ní, připisujeme do ní nové a nové zkušenosti a znalosti, argumujeme to, co už tam nechceme mít. Škrtáme, vytrháváme strany a zalepujeme to, co už nechceme, aby bylo vidět. Náš život plyne strana za stranou od začátku až do konce. Až zemřeme, uvalí se na tuto knihu klíč a již nepůjde otevřít. Nová kniha tedy symbolizuje zrod člověka a jeho uzamčení jeho konec. Není to sice reálné dění, avšak jako představa to splňuje dané podmínky; je to tak.

V knize může být cokoliv, kdokoliv a může probíhat kdykoliv. Můžeme vytvořit paralelní svět k tomu našemu. Ten, který se bude lišit maličkostmi, avšak zůstane souběžný s tím naším. Mnohdy však ony maličkosti mění běh dějin, a tak není divu, že se některé hlavní události světa vyvinou jinak. Může to tak znamenat, že díky knize najdeme řešení různých možných problémů, které ještě nenastaly. Nebo už ano, a pokud neznamenají nějaký přínos, tyto informace, na situaci to nic nemění. Kniha může tedy přemílat co slavné Co by, Kdyby.

Ať už je naším světem cokoliv, na knihy se vždy lze spolehnout. Vždy je možné tam najít to, co právě hledáme. To, co právě potřebujeme slyšet. Můžeme si napsat knihu pro sebe do budoucnosti, úvahy co se asi může stát a pak je opravdu v budoucnosti porovnáváme. Tento fenomén považuji za velice přínosný. Pomůže nám totiž s určením jakého rozsahu znalostí a zkušeností jsme za tu uplynulou dobu získali. Snad i změnu myšlení, k lepšímu.

Kdyby nebylo knih, neznali bychom naší historii. Mnohé fakta byla po staletí zachována jen díky tomu, že se nějaký člověk rozhodl tyto znalosti zachovat. Dnes je již tento problém vyřešen elektronicky, a všechno je také, právě díky této skutečnosti, archivováno. Je nutno si však uvědomit hodnotu toho, co pro lidstvo ti lidé udělali. Jejich myšlenky museli být dost rozpačité. Proč psát něco, co se stalo v té době a všichni si to budou jistě pamatovat, dokud zemřou? Jenže když se zamyslíme ještě dál, zjistíme, že další generace už o tom nebude vědět. A díky tomu, že si to oni uvědomili, máme zápis o tom, co se opravdu stalo.

Ať je již tímto tématem myšleno cokoliv, každý ji jej vyloží jinak. Všem můžu jen sdělit, ať se chovají tak, jak by se chovali v knize. Obvykle jsou tam vyjevena nejtajnější přání autora a ty si má člověk plnil nejen v knize, ale hlavně ve skutečnosti. 

Největší váhu bych však přikládala myšlence, že život je kniha. A toto byla jen další strana v té mé...

Úvaha "Ke komu vzhlížím?"

Na tuto otázku je velice snadná odpověď. Ke hvězdám. A hvězdami v této chvíli myslím opravdu hvězdy, které projasňují noční oblohu; vzhlížím i k měsíci, který je mi stálým nočním průvodcem. Ale teď vážně. Hvězdy jsou pro mne hlavně lidé, kteří svou působností získali můj obdiv a respekt za to, co už v životě dokázali.

„Úspěch ukazuje, jak vysoko jsi doskočil, když ses odrazil ode dna.“

Ke komu vzhlížím?:

Vzhlížím k těm, kteří mají odvahu pustit se do věcí, které vypadají nad jejich možnosti, což se později ukáže jako lež, protože to zvládnou. K těm, kteří jsou odvážní už ze svého nitra a ničeho se nebojí. Strach pro ně není faktorem, který by je mohl kdy zastavit. Úspěšně mu čelí a nenechají ho vyhrát. Nejsou to zbabělci, které vyleká každý stín. Jsou to ostřílení lidé, kteří se vrhnou i do zdánlivě nebezpečných situací s úsměvem na rtech a slovy: Tohle je život. Nevydávají však své životy jen tak pro trochu adrenalinu. Svůj život položí, až to sami budou chtít. Do té doby se budou neohroženě potloukat životem a dělat to, co sami chtějí. Udatnost je jejich druhé jméno. Jsou to hrdinové, už jen tím, jací jsou. Tak k těm vzhlížím.

Dále k těm, kteří si jdou tvrdě za svými sny. Překážky nejsou problémem, překročí je a jdou dál. Od jejich vytouženého cíle nebo cílů je nic a nikdo nemůže odradit. Jeho nebo jejich splnění je pro ně naprostou prioritou. Vzhlížím k těm, kteří dokáží plnění svých snů spojit se svými normálními životy; i přes všechno, co musí udělat, aby si svůj sen splnili, se neochvějně drží pravidel. Jejich motivace je stálá a neměnná, chtějí si svůj sen splnit a jediné, co jim stojí v cestě, je čas a možná prostředky. Do budoucnosti však vstupují s přesvědčením, že to jednoho dne dokáží a budou na sebe pyšní. K takovým lidem musím opravdu vzhlížet.

K těm, kteří své životy zasvětí jiným; dělají vše pro jejich záchranu a úspěšně se jim to daří. Sebeobětování berou jako božskou výsadu. Pomáhají, kde se dá a není jim to naobtíž, to naopak – činí tak velice rádi. A toto se postupně stává jejich životním údělem, pomoc druhým. Nestěžují si, protože ví, že vždy může být ještě hůř. Mají soucit a slitování s těmi, kdož sešli z cesty. Pomohou jim se vrátit. Také k lidem, kteří svoji pomoc nabízejí, přestože to mají zakázané; prokazují tak velikou odvahu a lásku k ostatním. Proto si zaslouží můj respekt.

Vzhlížím k těm, kteří se nebojí říct svůj vlastní názor, ikdyž se tak mohou stát terčem kritiky. Velice si považuji upřímné lidi, jejich upřímnost je totiž darem, který jen tak od někoho nedostanete. Kritika je totiž, ač se to nezdá, velice pozitivní věc. Člověk nám tak dává možnost napravit chyby, které jsme my přehlédli a obvykle detailně. Když si tedy přestaneme říkat, jak jsou na nás lidé oškliví, když nás kritizují, ale naopak nám tím poskytují cenné informace, všechno bude v pořádku a víc než jen to. Říct vlastní názor však není jen o kritice. Můžeme říci chválu, když chceme. Nevím však, kdy by chvála neměla být namístě. Obvykle tím nikoho neurazíme, to spíše naopak. Lidé, kteří jsou upřímní, se takoví být nebojí. Řeknou to, co chtějí, kdy se jim zachce. Nevadí jim, že s nimi někdo nemusí souhlasit, je to jejich názor. Ve světě plném lží však na upřímnost není moc prostoru, a pak je považována za velice negativní. Kdo se však tímto faktem nedá odradit, je správný člověk. Tito lidé se těší mojí upřímné úctě.

Vzhlížím k lidem, kteří se dokáží stát oporou, ať se děje cokoliv. Takový člověk své lidi nikdy neopustí, vždy za nimi stojí. Chrání je před vším, co by je mohlo kdy ohrozit. Nebojí se pro ně něco obětovat, jejich dobro je jeho cílem. Je čestný, nepoužívá žádné intriky k tomu, aby si ostatní získal. Vždy mluví pravdu, protože jedině ta mu zajistí, aby ho všichni brali skutečně takového, jaký je. Má v rukou moc, kterou si sám svojí čestností vydobyl. Není mu zatěžko se něčeho vzdát pro potřeby většiny. Vždy k ostatním přistupuje s vřelostí a otevřenou náručí. Má však oči dokořán a nedá se někým oklamat. Je inteligentní, schopný, vnímavý, … Vždy slyší, vidí a cítí, co se kolem děje. Má také určité zábrany. Aby nikdy nemusel dělat něco, co si nepřeje. K takovým lidem vzhlížít...

Ale v první řadě, vždy vzhlížím ke svým přátelům, to oni jsou hvězdy na moji cestě. Oni mi udávají směr a jsou mými přáteli, protože, že jsem si je já sama vybrala za to, jací jsou.

Nemá již více cenu vyjmenovávat konkrétní vlastnosti, kterých si na lidech cením. Věřím, že každý člověk má něco, za co může být u jiných považován. Je jen na něm, zda se přikloní na správnou nebo špatnou stranu. Ale k dobrým lidem je snazší vzhlížet. Jejich dobrodiní totiž láká obdiv. Každý člověk takový být vážně nemůže, ale ikdyž se k všemu vyjmenovanému přiblíží, bude dokonalý. „Dokonalost není čin, ale zvyk.“

Vždy jsem si našla v blízkosti člověka, ke kterému jsem mohola vzhlížet. Je to tak správné. Ten člověk mě inspiruje, jeho úspěchy nutí k zlepšení mých dosavadních výsledků. Je to také impuls k tomu, že někdo to dokázal, tak proč by ne já?