Smajlíky
jsou pro internetovou konverzaci velice přínosným vynálezem.
Usnadňují čtení, okamžitě zobrazují pocity a myšlenky druhého
člověka a odstraňují tak bariéru, která při konverzaci „mezi
očima“ vůbec neexistuje. Nevidíme totiž výraz druhé osoby, se
kterou právě mluvíme. Jsou tedy mostem k osobě na druhé straně;
tedy v ideálním případě. Stejně jako za každým usměvavým
smajlíkem může být opravdu úsměv, může tam být člověk,
který se tak jen tváří a je nešťastný. Nikdy si tedy nemůžeme
být jisti, zda je to tak, jak se to skutečně tváří. Nejistota
nás však potká i v přímém kontaktu, takže si nemají tyto dva
druhy konverzace co vyčítat. Jen ve světě internetu je snadnější
lhát, než je tak v tom skutečném.
Smajlíky
oživují až doposud poměrně nezáživná napsaná slova. Je hezké
a milé za větou vidět roztomilého smajlíka, když víme, že to
dotyčný myslí vážně. Považuje se to také za zdvořilost mezi
lidmi, kteří se už nějakou dobu znají. V nějakých důlěžitých
formálních dokumentech a písemnostech však nemají co dělat.
Tedy jen mezi známými, hlavně mezi přáteli.
Smajlíci
jsou trendem, který se velice ujal. Někteří lidé je však dosud
nepoužívají. Nám ostatním, kteří je hojně využíváme se pak
může zdát, že jsou divní. Jsme zvyklí na jejich používání,
je to prostředek k rozpoznání momentálního rozpoložení
polovičky, a pokud se nám tohoto nedostává, jsme zmatení a
musíme se soustředit jen na svoji schopnost dedukce. Ta oslabena
používáním smajlů může poněkud stagnovat. A tak je možné,
že se v ostatních v online konverzaci nevyznáme tak, jak oni v
nás.
Pokud
je však používáme a jiní ne, přestože jistě ví, že my ano,
měli by se v rámci slušnosti přizbůsobit. Když jsou však na to
upozorněni a stále se nic neděje, je to urážka. Mluví ze mne
vlastní zkušenost. Dá se říci, že jsem takto už jednoho
člověka „vycvičila“, aby je používal. Ne však nucením, on
k tomu přistoupil sám, dobrovolně.
Ve
světě internetu není nic nemožné a nic zakázáno. Existují
však určitá nepsaná pravidla v používání smajlíků.
Například některé se pro danou situaci nehodí, a tak je v rámci
slušnosti lepší je nepoužívat, ani když se nám velice
zamlouvají. K těmto diskusím by se mělo přistupovat jako k těm
skutečným; nezlehčovat jejich váhu, je to přece jen konverzace
jen v trochu jiné formě. To však neznamená, že si ji člověk
nepamatuje. Hůře, ale ano, pamatuje. Proto se v minulých letech
objevila nová hrozba – kyberšikana.
Trochu
jsem odbočila, ale váže se to k tématu. Existují totiž velice
rozmanité smajlíky. Ty mohou znázorňovat téměř cokoliv; včetně
výhružek a nadávek.
Každému
je jistě známo, že dnes existuje mnoho sociálních sítí po celé
Zemi. Ty bývají často v mnoha jazycích a stylizované do různých
kultur. Jedno však mají společné – smajlíky. Objevují se tam
v chatech a od ostatních služeb se tyto malé obličejíky moc
neliší.
Nevím,
kdo s nimi poprvé přišel. Snad někdo objevil zvláštní
podobnost při zkoumání klávesnice; avšak byl to jeden z těch
lepších nápadů, které nad ní kdy mohl někoho napadnout.
Základní struktura tedy byla nalezena a jiní přidávali další a
další návrhy. Tak se dostali smajlíci až do dnešní podoby,
tvarů. Jelikož se naše písmo orientuje z leva doprava, oni se
tomu přizpůsobili. Pokud chceme znázornit tento malý obličej,
nejdříve se píší „oči“, ty může symbolizovat dvojtečka,
středník, osmička, hranatou závorku nebo rovnítko, další znaky
už jsou méně časté. Poté znázorníme výraz či postoj, který
chceme; použijeme: oba typy závorek, popřípadě před ně přidáme
pomlčku, lomeno, velké D, S, P, .. dále volíme podle typu
aplikace, stejně jako různé slova nebo znaky v závorkách..., tím
však nejsou vyčerpány všechny obměny dnešních smajlíků. I
jiné klávesové zkratky je mohou nahradit. A ikdyž se nepřemění
v obrázek, stále jejich „psanou“ verzi pochopíme.
Nakonec
to vše shrnu. Kdyby nebylo smajlíků, téměř veškerá konverzace
by byla mnohem složitější a nezáživnější. Smajlíci ji
přeměnili na její novou lepší podobu. Jsou přínosem jak pro
nás, tak ostatní lidi. Kdo je nechce používat, nemusí. Avšak je
to vhodné, když jich člověk na druhé straně používá.
Pomáhají nám odhadnout situaci v daném momentě, a také náladu,
rozpoložení druhého člověka. Velmi brzy po jejich počátečním
používání se člověku vryjí takřka do kůže a bude jich i
nadále používat. Jsou odrazem majitelova obličeje nebo se o to
alespoň pokouší; používají se vyjma videohovorů, kdy nejsou
potřeba. Lze z nich odhalit, zda s námi člověk souhlasí, či
nikoliv a protože už nemají jen podobu obličejů (ty jsou však
stále nejpoužívanější), lze díky nim zobrazit mnoho různých
věcí a snad i vlastností.
Mohu
tedy s klidem prohlásit, že smajlíci nám pomáhají v psaném
dialogu. Jejich význam může být zpochybněn, to však na jejich
hodnotě u jejich příznivců nic nezmění. Když jsou používány
v situacích, pro které jsou určeny, nemá mít kdo námitek...
PostScriptum: Kdyby smailíku nebylo, já osobně jsem v hájí.... (slušně řečeno)....Nedokázala bych s lidmi komunikovat, tak jak komunikuji. ... Mnohdy mi smailíci pomáhají s přetvářkou. Mnohdy můžu mít ve skutečnosti i slzy v očích a přesto v mých chatech se bude oběvovat ":D" ... Takhle nazpět se opět zamyslím nad tím, co bych jen dělala, kdyby smailíků nebylo? ... Nemohla bych vést písemné konverzace...
*medvídek*
OdpovědětVymazat