Úvaha - "Studánka života"

Život se dá přirovnat k studánce. Hladina se zdá stálá a neměnná, uvnitř ní, pod jejím povrchem se však může dít cokoliv. A tak je to i s člověkem. Na odiv normální běžný výraz a v srdci bolest.

Ráda bych zmínila jeden rozhovor, který se mi podařilo vyslechnout.

A: „Já už jsem někdy zabila člověka.“ Načež toto vzala kámen a vhodila jej až doteď klidné hladiny jezera. „Vidíš, jak je voda rozvlněná tímto zásahem? Tak takhle si připadám i já“ B: „Vidím, ale když chvíli počkáš, znovu se voda v jezeře ustálí a bude jako dřív.“ A: „Pravda, voda se sice bude zdát, že taková skutečně je, avšak bude už navždy jiná, ten kámen ji už napořád změnil.“

Nic tedy nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá. Co se tváří nevině, může zakrývat zlo a to, co bychom obyčejně na první pohled odsoudili, může být skryté dobro. Je tedy třeba si dávat pozor, neustále být ve střehu.

Proměnlivost života je nazastavitelná. Ten náš se mění každým naším rozhodnutím, i těmi nejmenšími. Jeden chybný krok a vše se může pokazit. Jeden správný krok a otevřeme si tím budoucnost, jakou jsme si až doteď jen představovali. Je velice podivuhodné, jak i maličkost dokáže změnit člověku celý život. Kdo nezažil, nepochopí. Já si to velice trpce uvědomuji, avšak svého rozhodnutí tehdy ani možných příštích nelituji. Nemá to totiž absolutně smysl, co se stalo, stalo se. Zármutek na tom totiž nic nezmění.

Můžeme z toho čerpat novou inspiraci i sílu, když se to nepovedlo tehdy... dnes může. Ztrácet naději kvůli věci minulé je naprostá hloupost. Minulost totiž není vše; ano, je součástí nás samých, avšak to nám nedává právo kvůli ní zanedbávat naší přítomnost i budoucnost. Čas totiž běží a nezastaví se; nikdy. Dokud je šance, je i naděje na život, jaký bychom si představovali, po jakém skutečně toužíme.

Studánka života je cokoliv, co si jen dokážeme představit. Když přijdeme před studánku, uvidíme svůj odraz. Stejné se děje i uvnitř nás. Když se podíváme sami do sebe, uvidíme nakonec jen sami sebe. Je to přirozené. Zrcadlení naší duše nelze překonat. Není k tomu ani nejmenší důvod. My jsme my, protože takový jsme doopravdy my, a protože my nejsme nikdo jiný, než my sami.

Každý by se měl pokusit vidět sám sebe v sobě samém. Pokud to alespoň nezkusí, proč je sám sebou? Člověk je uvědomělá bytost, tak bychom si sebe sama měli uvědomit, v té pravé, nezměněné formě. Kdo může říct, že se absolutně zná? Nikdo. Kdo to tvrdí, je lhář a hlupák k tomu. Nikdo sám sebe nezná natolik, aby toto mohl prohlásit. Stačí si však sebe sama uvědomit; kdo jsme a co pro sebe znamenáme, co od sebe čekáme, kam směřujeme, co nás tvoří, co nás motivuje, co nás děsí, co nás udivuje... Kdo dokázal okamžitě odpovědět na všechny otázky je buď náležitě obeznámen se svou myslí a osobností nebo to jen předstírá. Kdo ne, nemohu říci nic, kromě toho, ať to najde. Ztracen v duši, ztracen všude. Brzy může být totiž příliš pozdě hledat pravdu. „Útěkem před smrtí osvícení nedosáhneš.“ Nejde tu však o osvícení jako o pravou podstatu tohoto tvrzení.

Každá studánka se jednou zrodí a jednou také vyschne; změní se v suchou jámu a zanedlouho ani to ne. Má svůj omezený život. Občas jí někdo pomůže se rozrůst, někdy však z ní vykope koryto a vylije ji do okolí. Neudělá nic, ani ne až tak, protože není živá, ale protože se to stává. Osud, pokud na to věříte. Určitý čas stoupá a pak zase klesá. Udržuje tak rovnováhu, harmonii mezi následujícími časovými obdobími. Dává radost lidem, kteří se jí budou chvíli věnovat a pozastaví se nad ní. Dává život zvířatům, o které se stará. I rostlinám, které rostou vedle ní. Svojí vláhou zajišťuje život. Svou přítomností dává naději.

Když si uvědomíme, že jsem nemluvila ani až tak o studánce jako o člověku, začne dávat vše smysl. Život je pomíjivý, nestálý. 

Studánka života je i studnice plná otázek, na které odpovědi chybí... Proč je život, kdo to je? Proč je to tak a ne jinak? Proč se člověk narodí a pak zemře? Co je tím všechno myšleno? Proč si nemůžeme svůj osud předurčit? Proč nemáme možnost znát, co se stane? Co má s námi život v plánu? Proč, proč a zase proč. Proč mám pocit, že nic nedává smysl? Proč by mi jej život měl dát? Proč mi ho nedá? Proč mlčí...

Lidská mysl je jako vesmír sám. Pořád se rozpíná a jednou všechno vymizí, změní se. Lidská mysl je ona studánka života. Na první pohled průzračná jako nejčistčí voda, pravá podstata je však skryta. Je plná různých věcí, které nemusejí dávat smysl; avšak tak jako vše ho mají; smysl skryt za oblakem vědomosti a touze člověka vše ovládat. Kdo ho nevidí, bohužel...