Úvaha "Ke komu vzhlížím?"

Na tuto otázku je velice snadná odpověď. Ke hvězdám. A hvězdami v této chvíli myslím opravdu hvězdy, které projasňují noční oblohu; vzhlížím i k měsíci, který je mi stálým nočním průvodcem. Ale teď vážně. Hvězdy jsou pro mne hlavně lidé, kteří svou působností získali můj obdiv a respekt za to, co už v životě dokázali.

„Úspěch ukazuje, jak vysoko jsi doskočil, když ses odrazil ode dna.“

Ke komu vzhlížím?:

Vzhlížím k těm, kteří mají odvahu pustit se do věcí, které vypadají nad jejich možnosti, což se později ukáže jako lež, protože to zvládnou. K těm, kteří jsou odvážní už ze svého nitra a ničeho se nebojí. Strach pro ně není faktorem, který by je mohl kdy zastavit. Úspěšně mu čelí a nenechají ho vyhrát. Nejsou to zbabělci, které vyleká každý stín. Jsou to ostřílení lidé, kteří se vrhnou i do zdánlivě nebezpečných situací s úsměvem na rtech a slovy: Tohle je život. Nevydávají však své životy jen tak pro trochu adrenalinu. Svůj život položí, až to sami budou chtít. Do té doby se budou neohroženě potloukat životem a dělat to, co sami chtějí. Udatnost je jejich druhé jméno. Jsou to hrdinové, už jen tím, jací jsou. Tak k těm vzhlížím.

Dále k těm, kteří si jdou tvrdě za svými sny. Překážky nejsou problémem, překročí je a jdou dál. Od jejich vytouženého cíle nebo cílů je nic a nikdo nemůže odradit. Jeho nebo jejich splnění je pro ně naprostou prioritou. Vzhlížím k těm, kteří dokáží plnění svých snů spojit se svými normálními životy; i přes všechno, co musí udělat, aby si svůj sen splnili, se neochvějně drží pravidel. Jejich motivace je stálá a neměnná, chtějí si svůj sen splnit a jediné, co jim stojí v cestě, je čas a možná prostředky. Do budoucnosti však vstupují s přesvědčením, že to jednoho dne dokáží a budou na sebe pyšní. K takovým lidem musím opravdu vzhlížet.

K těm, kteří své životy zasvětí jiným; dělají vše pro jejich záchranu a úspěšně se jim to daří. Sebeobětování berou jako božskou výsadu. Pomáhají, kde se dá a není jim to naobtíž, to naopak – činí tak velice rádi. A toto se postupně stává jejich životním údělem, pomoc druhým. Nestěžují si, protože ví, že vždy může být ještě hůř. Mají soucit a slitování s těmi, kdož sešli z cesty. Pomohou jim se vrátit. Také k lidem, kteří svoji pomoc nabízejí, přestože to mají zakázané; prokazují tak velikou odvahu a lásku k ostatním. Proto si zaslouží můj respekt.

Vzhlížím k těm, kteří se nebojí říct svůj vlastní názor, ikdyž se tak mohou stát terčem kritiky. Velice si považuji upřímné lidi, jejich upřímnost je totiž darem, který jen tak od někoho nedostanete. Kritika je totiž, ač se to nezdá, velice pozitivní věc. Člověk nám tak dává možnost napravit chyby, které jsme my přehlédli a obvykle detailně. Když si tedy přestaneme říkat, jak jsou na nás lidé oškliví, když nás kritizují, ale naopak nám tím poskytují cenné informace, všechno bude v pořádku a víc než jen to. Říct vlastní názor však není jen o kritice. Můžeme říci chválu, když chceme. Nevím však, kdy by chvála neměla být namístě. Obvykle tím nikoho neurazíme, to spíše naopak. Lidé, kteří jsou upřímní, se takoví být nebojí. Řeknou to, co chtějí, kdy se jim zachce. Nevadí jim, že s nimi někdo nemusí souhlasit, je to jejich názor. Ve světě plném lží však na upřímnost není moc prostoru, a pak je považována za velice negativní. Kdo se však tímto faktem nedá odradit, je správný člověk. Tito lidé se těší mojí upřímné úctě.

Vzhlížím k lidem, kteří se dokáží stát oporou, ať se děje cokoliv. Takový člověk své lidi nikdy neopustí, vždy za nimi stojí. Chrání je před vším, co by je mohlo kdy ohrozit. Nebojí se pro ně něco obětovat, jejich dobro je jeho cílem. Je čestný, nepoužívá žádné intriky k tomu, aby si ostatní získal. Vždy mluví pravdu, protože jedině ta mu zajistí, aby ho všichni brali skutečně takového, jaký je. Má v rukou moc, kterou si sám svojí čestností vydobyl. Není mu zatěžko se něčeho vzdát pro potřeby většiny. Vždy k ostatním přistupuje s vřelostí a otevřenou náručí. Má však oči dokořán a nedá se někým oklamat. Je inteligentní, schopný, vnímavý, … Vždy slyší, vidí a cítí, co se kolem děje. Má také určité zábrany. Aby nikdy nemusel dělat něco, co si nepřeje. K takovým lidem vzhlížít...

Ale v první řadě, vždy vzhlížím ke svým přátelům, to oni jsou hvězdy na moji cestě. Oni mi udávají směr a jsou mými přáteli, protože, že jsem si je já sama vybrala za to, jací jsou.

Nemá již více cenu vyjmenovávat konkrétní vlastnosti, kterých si na lidech cením. Věřím, že každý člověk má něco, za co může být u jiných považován. Je jen na něm, zda se přikloní na správnou nebo špatnou stranu. Ale k dobrým lidem je snazší vzhlížet. Jejich dobrodiní totiž láká obdiv. Každý člověk takový být vážně nemůže, ale ikdyž se k všemu vyjmenovanému přiblíží, bude dokonalý. „Dokonalost není čin, ale zvyk.“

Vždy jsem si našla v blízkosti člověka, ke kterému jsem mohola vzhlížet. Je to tak správné. Ten člověk mě inspiruje, jeho úspěchy nutí k zlepšení mých dosavadních výsledků. Je to také impuls k tomu, že někdo to dokázal, tak proč by ne já?

Úvaha "Kdyby žena vládla světu"

…, tak bych tento den oslavovala jako jeden z nejlepších dnů v mém životě.

Vždycky jsem byla pro rovnoprávnost, ne-li nadřazenost žen ve společnosti. Už odmala jsem tento názor zastávala. Obvykle jsem tvrdila něco ve smyslu: „Ženy muže nepotřebují, ale hodí se jim.“

Určitě nejsem zastáncem radikálových skupin jako jsou feministky, které občas překračují meze, ale větší ohlasy žen by nebyly až tak k ničemu. Pokud se někdy mají ozvat, tak pořádně. Proto velice vítám, když se ženy dostanou do politické sféry a jiných až do dnešní doby ryze mužských povolání, třeba do armády. Tento led byl však již před mnoha a mnoha lety prolomen, díky bohu. Také do vedoucích postavení ve státech by se měly ženy v příštích letech dostat. Slovo prezidentka totiž ještě není moc používané, a to se musí změnit. Nejen tedy v politické sféře, ale i v běžném životě musí být ženy dosazeny do vůdčích rolí – velitelky projektů, podnikatelky, soudkyně, prezidentky společností, … Zkrátka, kde je vysoký post, tam má být žena.

Den, kdy se ženy skutečně začaly zajímat o to, jaké mají postavení není přesně vyhrazen. Je to však datováno do období po druhé polovině minulého století a největší vlna proběhla v Americe. Toto se také stalo obdobím, kdy ženám byla oficiálně přiznána rovnoprávnost, přestože to tak ve skutenosti nebylo. Byl to však první krok v řadě dalších.

Přestože je tento trend už nějakou dobu na světě, někteří muži si to nehodlají přiznat. Chápu, že některá zaměstnání se pro ženy skutečně nehodí a jsou jim zakázáná, což samozřejmě problémem není. Vzniká však, když i dnes v hojně zastoupeném ženskou polovičkou zaměstnání někteří stále nejsou ochotni přiznat jejich práci stejnou váhu. Ženy také mají někdy nižší plat za stejnou práci. Proč? Co to má být? Jak si to vůbec mohou dovolit?

Jistě nepopírám, že některé ženy si nový postoj nezaslouží. Nehodlají se za sebe postavit, tak ať. Je jim jedno, co se okolo nich děje a čekají na den, kdy to ostatní ženy za ně vyřeší. Takové ženy opravdu nepodporuji. Nebo je jim to jednoduše jedno a jsou spokojeny se současnou situací. To už vůbec nechápu.

Naproti těmto jsou ženy silné, které si uvědomují, že mají mít stejné postavení. Že jsou něco lepšího, co si nezaslouží jen tak stát v koutě. Stereotyp jako „žena patří do kuchyně a její druhou povinností je starat se o děti, nic víc“ ostře kritizují. Tohle byl totiž způsob života před sto lety, tak proč to v povědomí udržovat, již je nové tisíciletí.

Někteří muži zřejmě nehodlají své staromódní přístupy přehodnotit. Když se s těmito názory setkám, opravdu ve mně vře krev. Tak například jeden z mých učitelka si prostě nehodlá připustit, že existují i dívky, které dokáží pochopit princip, jak funguje počítač nebo že znají základní fyzikální principy. Neříkám, že to dokáží všechny, ale proč tedy na otázky tohoto typu vyvolává jen chlapce? Jistě, kazí nám to ty bezduché dívky, kterým nynější systém vyhovuje, ale když učitelka ví, že to některá jistě ví, proč se nezeptá jí? Není snad hodina, kdy by nás neshazovala, protože jsme „méněcenné“ pro toto studium. Dívky mají obecně lepší výsledky, jsou schopnější v řešení příkladů, rychlejší v dedukcích a mají značně lepší chování než chlapci; přesto nám to však před ní není nic platné. Stále si svůj omezený postoj udržuje. 

Pro mne je opravdu těžké v tomto stanovisku uplatnit nezaujatý postoj. Velice se mě to totiž dotýká. Ženy budou mít svůj názor a muži také. K důstojnému, pravdivostnímu soudu bychom potřebovali třetí pohlaví; to však není možné. Proto ať každý myslí tak, jak považuje za vhodné a v souladu se vším, co ví a jeho osobností.

V minulosti byl jeden byl jeden případ čistě ženského národa, kterému vládli ženy bez toho, aniž by do toho zasahovali muži – Amazonky. Byl to národ bojovných žen, který se bez mužského přičinění naprosto obešel. Nejdříve byly ve službách jejich státu, jako vojáci, cvičily se v boji i trénovaly s „mužskými“ zbraněmi; a až dospěly do určitého věku, kdy by už byli pro armádu spíše přítěží, odešly z aktivní služby, vdaly se a staly se z nich matky. Jejich dcery se poté co vyrostly, oděly ve zbroj a sloužili vlasti tak jako kdysi jejich matky. Byly naprosto soběstačné, vedly vítězné války a tažení, a ani velká ztráta jejich sester je nezlomila. Byly silné, více, než někteří muži. Věděly, co je může čekat, přesto se však nezalekly a s hrdostí a ctí vůči své bohyni pozvedly zbraně a bily se a zabíjely ty, kdo jim stály v cestě. Jejich svatým místem byly lesy a neoprávněný přístup do nich se trestal smrtí. Amazonky byly skutečně složitá komunita. Všechny ženy tam byly sestry a vedla je královna. Bylo mnoho kmenů a každé vládla jiná. Byly však svým údělem spojeny, proto nikdy nepovstaly jedna proti druhé, byly rodina. A to byl tehdy ten nejposvátnější svazek. Díky nim jsme se přesvědčili, že národ, kterému vedou ženy může prosperovat a být naprosto soběstačný, nezávislý.

Je úkolem dnešních žen, aby se nenechaly vysloveně trapnými názory mužů omezovat a vydobyly si respekt, takový, jaký si skutečně zaslouží. Jen silné přežijí...

Úvaha "Kdybych se měla stát slavnou osobností"

Vidina budoucnosti, ta která nás předurčuje být slavnými, třímá hluboko v každém z nás. Proto není divu, že i já, ve skrytu duše, v to doufám. Může se to zdát podivné, ale zároveň se toho děsím. Proč? Za prvé nejsem ráda středem pozornosti a za další, člověk musí jít, pokud je slavný, ostatním příkladem, u čehož si nejsem jistá, zda to splňuji. Ne nadarmo se říká „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost“. A sláva je silným projevem moci. Slavní udávají ostatním směr, kteří obvykle touží být jako oni. Mocní jsou totiž ztělesněním toho, čeho oni sami nedosáhli, zatím či bohužel nemohou. Ať už k tomu mají jakékoliv důvody od naprosté lenosti až k absolutní neschopnosti v doslovném významu. A když už nechtějí být jako oni, tak si přejí tu slávu, ten obdiv.

Všeobecná pozornost může děsit nebo naopak lákat a vábit svou skvělostí. Pak nebude nepřirozená věta „Narodil jsem se pro slávu“ a tato myšlenka dotyčné zcela pohltí. A neustanou, dokud ji konečně nezískají. Často tedy zcela uneseni vlastními touhami zapomínají na morálku a jdou „přes mrtvoly“, nehledí na nic a nikoho okolo, zajímá je jen obdiv jich samých a zahleděni sami do sebe, se sami sobě pomalu ale jistě ztrácejí. Jen sláva je bude těšit, bude jako velmi návyková droga. 

Bohužel pro ně je sláva velice pomíjivá záležitost a nakonec z nich zůstanou jen vyhaslé hvězdy, které se kdysi pyšnili něčím výjimečným a jen málo lidí si na ně vzpomene. To je nakonec zničí, jestliže tomu byli zcela oddáni. Pokud ale mají ještě dost síly na to, změnit „obor“, jsou zachráněni. Kdysi slavní se tedy opět stávají běžnými smrtelníky s pořádným šrámem na duši. No, nejsme na tom lépe než oni?

Když už bych chtěla tedy býti slavnou, muselo by to být za něco, čeho si vážím a pro to, na čem jsem usilovně pracovala. Ne proto, že by se mi zadarmo nějak nelíbilo, ale ten pocit vlastní moci, když něčeho vysněného dokážete, je skvělý. Úspěch, stejně jako všechno ostatní, a radost z něj, bez práce potom brzy vyprchá. A člověk si ho více váží, když tomu musel něco obětovat, ať již jde jen o čas nebo energii. Je to uvědomělost sebe sama a svých kvalit. Moudrý člověk jednou pravil, že úspěch (nebo chcete-li v tomto případě sláva) je až druhotný, hlavní je ta cesta k němu, ač je plná překážek a nástrah, vždy má větší cenu, než samotné vyvrcholení a vítězství úspěchu. Je to tak proto, že se cestou zdokonalujeme, dospíváme, rosteme v duševním slova smyslu.

Vzhledem k neurčitosti slávy lze o ní dlouze polemizovat. Co to vlastně je? Tak podle mě je to z velké části vlastní ego skryté za oponou. Je to pocit vlastní výjimečnosti, který je všem prostřednictvím dotyčného vyjeven. Pak se k tomu přidá i to, že vás lidé znají nebo poznávají a mají k vám jistý druh podřízeného stavu. A to i přesto, že vámi možná opovrhují; například s vámi v něčem nemusí souhlasit nebo vám jen závidí. Ale tohle celé je jen druhotný efekt. Sláva je v první řadě uvědomělost sebe sama, že máte něco, co ostatní obdivují a přitahuje je to; okolní vjemy a podněty až za ní.

Jak bych tedy mohla získat slávu? Jak ji může každý získat? Tak samozřejmě je mnoho způsobů; některé jsou vhodné více a jiné méně. Slávu tedy prvotně rozdělíme na kladnou a zápornou, základní rozdělení podle morálních předsudků. Kladná je ta, která je chtěná, žádaná a svým způsobem lze říci i správná. Neubližuje, dává radost mnoha lidem a motivuje. Za zápornou lze považovat 2 druhy. Tu, po které netoužíme, prostě se stane jako následek nějaké události, jež se pojí s naší osobou. Dá se snadno přirovnat k nehodám, dále jde tedy především o impulsivní a nepromyšlené chování. A pak je tu ještě jedna. V podstatě je to sláva za to, že děláme špatné věci, které jdou proti mysli rozumného člověka. Ten by je, doufejme, učinil jen v případě krajní nouze a ještě nerad. Oni (toužící po slávě) však nedbají rad ostatních ani zájmů společnosti a vedeni vlastními ambicemi a dá se říci zvířecími instinkty, si jdou vlastní cestou pro zviditelnění. Bohužel pro ně (zase) toto domnělé nebe, které při konání zla pociťují, však není, co se na první pohled zdá. Je to jednosměrný lístek do pekla, ze kterého již není návratu. Minulost má totiž jednu otravnou vlastnost – vždycky se projeví (a obvykle tehdy, když to nejméně čekáte). A naše pověst nás provází po celý život; dobrá se svými dary a špatná v podobě našich chyb a lidského selhání.

Pokud se tedy mám vrátit k původní otázce, musím říct, že tohle vše, až do této řádky bylo nutné k pochopení toho, co se snažím říct. Hledám, stále hledám, ale odpovědi bohužel, zatím, nenacházím. Vždy pro mne existuje obecný scénář, ale než se pustím do konkretizování, musím toho ještě mnoho prožít. Pokud bych tedy měla býti slavnou osobou, byla bych pro ostatní vzorem. Bylo by to tak proto, že má osobnost by nic jiného nepřipustila a já si v tomhle opravdu věřím. Ať si tedy říká kdo chce, co chce, nakonec to dokážu. Čas v tomto ohledu není nepřítel, to naopak. Dává mi, nám všem, možnost to uskutečnit; stát se slavnými, za naše já, pro naše já...

Úvaha "Kam padá moje jablko?"

Zřejmě to vychází z přísloví: „Jablko nepadá daleko od stromu“. Je tak myšleno to, že potomci nejsou tak odlišní od svých rodičů. Pokud bych to tedy měla pojmout v tomto duchu, budu jen doufat, že moji potomci nebo potomstvo z mé krve bude ještě lepší, než jsem kdy byla a budu já sama.

Mám víru ve svoji schopnost předat lidem to, co potřebuji, aby věděli. Proto opravdu věřím tomu, že bych dokázala generaci, která přijde po mně něčím obohatit. S láskou jim předám vše, co jsem se za ty roky života naučila a budu doufat, že to nějak využijí pro své dobré záměry. Ta chvíle je však ještě v nedohlednu, a tak mám čas na rozvahy a především na hledání toho, co bych jim mohla skutečně předat.

Nemusí však jít nutně o odkaz pro generaci v pokrevní linii. Může to být kdokoliv cizí, komu bych něčím do vínku mohla přispět. Neznám odpověď na Co nebo Komu bych něco měla předávat, avšak tuto možnost zcela nepopírám. Třeba se situace během let změní a bude mým cílem někoho „vylepšit“ svojí snahou. Neříkám tedy ano ani ne, ale s upřímností a nejistotou: možná.

Pokud by to bylo myšleno doslova, a otázka by zněla kam padá jablko, odpověď by byla na zem; nic by tomu nebránilo, tedy až na fakt, že jablka nejím; takže bych ho asi těžko někde pozbyla.

Pak je tu ještě jeden způsob, jak to vysvětlit. A to tak, že bych někomu byla vzorem. Bylo by to tedy téměř to samé, jako někomu předat své poznatky, jen v trochu lepším, silnějším balení. Tady bych už začala ale protestovat, kdybych musela říci ano. Nemohu tvrdit, že bych někomu opravdu mohla být, protože si tím nejsem jistá. Možná některá má rozhodnutí a dlouhodobé výsledky by se někomu snad i zalíbily, ale jinak? Jsem optimista, ale nejsem bez rozmyslu. V každém případě by mě to ohromilo a dost překvapilo, kdyby se tak skutečně stalo a jsem tomu otevřená.

Toto domnělé „jablko“ také snadno můžeme přirovnat k žívotu samému. Je to tedy otázka: „Kam směřuji?“ Abych znovu projevila svoji upřímnost, tak vážně nevím. V momentální době se zaměřuji spíše než na dlouhodobé cíle, krátkodobé. Nechávám se unášet proudem, a až skutečně zjistím, co vlastně chci, půjdu za tím. Teď si však nejsem jistá. Ničím. Zda jdu správným směrem, zda nedělám chybu. 

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ 

 

A já jí právě teď dělám, nehledě rady. Myslím, že na tom má velký podíl má nerozhodnost, která pramení z toho, že všechno, co se kolem mne děje, vnímám z několika úhlů. 

Tato nejistota však není úmyslná. Jsem nedobrovolně uvězněna vlastním stylem myšlení. Doufám, a hlavně věřím, že tuto bariéru jednou prolomím. Bude to však chtít ještě nějaký čas. Je přeci normální se někdy ztratit v sobě samém... Nevyznat se. Občas je pro mne velice těžké dívat se na jiné lidi, kteří mají už ve všem jasno. Ví co umí, ví, co dokáží s tím, co umí. Vědí, co mají od života očekávat. Já to však nyní nevím, a to je nepříjemné.

Ale což. Dlouhodobá nevědomost mě však vůbec neodrazuje od plnění krátkodobých cílů, které se načež toto snažím uskutečnit co nejlépe a co nejdříve. Kladu si vysoké nároky na to, co právě dělám a nejsem spokojená, dokud nedosáhnu toho, co chci. Je to jen můj způsob, jak se vyrovnat s nevědomostí a možná i obav z budoucnosti, co přijde. Asi tomu zřejmě moc nepomáhá moje tvrdohlavost. Dělám tak, jak si myslím, že je to správné; musím říci na svoji obhajobu. Vše ostatní mám v hlavě srovnané.

Jednou si každý bude muset uvědomit, kam směřuje a co od života žádá. Svými činy a aktivitou se blíží ke splnění jejich požadavků, které si žádají od života. Pokud člověk už odmalička zná své předurčení, není o čem přemýšlet. Asi bych to těmto lidem měla závidět, ale to už pár let nedělám. Závist je totiž vlastnost, která spaluje mysl nositele vztekem, a ta se poté z toho dlouho nemůže vzpamatovat. Pokud je však někdo, kdo se také ztrácí ve víru života, musí doufat ve svůj pud sebezáchovy. A zachránit se sám před sebou. Pokud se tak nestane, bude ztracen. Hlavní je v tomto případě neutichající naděje; když člověk vstane i jde spát; že se probudí a bude mít jasno. Ovšem bez víry, že se tak skutečně stane, to nemá smysl. Pak to bude jako přístoj bez energetického zdroje; tak to nefunguje. Všichni znalí svého životního předurčení a směru by si tohoto měli vážit, jak nejlépe dovedou. Je to totiž dar, který jim nikdo nedal, oni ho sami získali bez cizí pomoci, aniž by se na to museli někoho ptát.

Kam padá moje jablko? Někam určitě spadne, jen ne dnes. Jinak mám takové přísloví: „Neptej se na otázku, když nechceš znát odpověď.“

Úvaha "Přítel mé druhé já"

„Za minutu se dá na najít na tom druhém něco zajímavého, za hodinu si ho vážíte a za den milujete. Ale trvá celý život zapomenout.“

Opravdový přítel je člověk, který je nám skutečnou oporou. Je sluncem v temnotě světa, novou nadějí pro nás samé. Je to také člověk, jenž nás nenechá napospas osudu, pravý přítel nás dokáže vysvobodit ze všech útrap, které nás mohou kdy potkat. Nebo přimět nás samé, abychom to bez nich zvládli. Přítel je také člověk, který nás zná a to dokonce více, než známe mi sami sebe.

Je dobré mít přítele. Stačí i jeden a svět se zdá o mnoho příjemnějším místem k životu. Být sám není naším údělem, jsme druh společenský. Když je někdo bez přítele, velice po něm touží a dal by cokoliv za to, aby alespoň jednoho opravdu měl. Když se tak stane, je sice velice šťastný, ale brzy toto štěstí vyprchá, pokud to připustí. On tedy instinktivně touží po dalším, jeden už mu nestačí. Nevím čím nebo proč se tohle začne dít, každopádně je to špatné. Zřejmě diktát společnosti nebo co; v každém případě je to naučené chování. Z toho plyne ponaučení: „Je důležité si vážit toho, co máme, a zbytečné kvůli novým tužbám to ztratit, protože to za to nestojí.“ Toho přítele totiž velice urazí, poníží, že už člověku samotný nestačí a toto přátelství ukončí. Z jednoho stálého se stane nula stálých. A jedinec bude tam, kde byl. Cesty osudu mohou být někdy nevypočitatelné a některé činy budou těmi rozhodujícími, ač se to na první pohled nemusí zdát.

Rozmáhající se oprávněná nedůvěra v ostatní lidi nám praví, abychom člověka, kterého si k sobě pustíme, pečlivě prověřili. Já tak činím neustále. Mými přáteli jsou lidé, kteří jsou opravdu ti správní. Přestože je tento proces selekce zdlouhavý, tak vím, že to stojí za to. Mám okolo sebe lidi, na které se mohu vždy plně spolehnout a kterým bezmezně důvěřuji, protože si to zaslouží. Stejné, jako oni by byli ochotni udělat pro mne, bych byla ochotna já udělat pro ně. Moji přátelé jsou tedy opravdu mé druhé já, a tak se k nim také chovám. Mám je v úctě stejně tak, jako mám v úctě sama sebe.

Když jsem byla mladší, za své přátele jsem považovala všechny, s kterými jsem se pravidelně stýkala. Bylo jedno, jací jsou/byli, byli jsme parta. Bylo to tak, jak bylo. Když se na minulost podívám dnešníma očima, s tím co vím dnes, divím se, jak jsem tyto roky mého života dokázala snášet, aniž bych cokoliv tušila. Nikdy jsem moc nebyla pro drastické opatření, ale když je to nezbytné, nediskutuji. A tak se jednoho dne stalo, že jsem se podívala na své domnělé přátele a viděla, že něco nehraje, něco bylo špatně. Toho dne mě jeden jejich čin velice rozčílil a já byla zmatená tím, co se stalo. Dala jsem tomu den a ten následující jsem do něj vkročila s čistou hlavou. Bohužel se potvrdila moje předešlá vize. Už to nebylo, co bývalo. Najednou se všechno zdálo tak jasné jako nikdy a já procitla. Z pěti až doteď nebližších přátel, které jsem znala od malička a bez výhrad jim důvěřovala se stali dva. Je to už pár let zpět, avšak ani jeden den poté jsem toho nelitovala. Klasifikuji to jako jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jeden z těch dvou přátel mi zbyl dodnes a nikdy si ho nenechám vzít. Je to totiž mé další já jen v trochu krásnějším obalu. Tato zkušenost ze mne udělala to, čím teď jsem a v žádném případě nelituji. A tehdy se ze mě stal, co se týče všech aspektů mé osobnosti, věčný perfekcionista.

Proto si troufám tvrdit, že moji přátelé jsou opravdu vybroušené diamanty. Mám tedy na lidi opravdu vytříbený vkus a navíc tu je i má zvláštní schopnost je při prvním setkání, pokud se nehlídají, dokonale prohlédnout. Nikdy si neudělám přítele z toho, kdo se mi takto znelíbí.

Přátelé jsou lidé, kteří nám dokonale rozumí. Jsou ochotni nám mnohé odpustit, pokud něco uděláme. Vždy ví, co si asi myslíme a znají naše myšlenkové postupy. Praví přátelé by nám nikdy neudělali nic, co by nás ohrozilo nebo nám ublížilo, a kdyby ano, pak musíme své přátelství a důvěru projevit my, svým odpuštěním. Člověk přátele potřebuje, a pokud si myslí, že samotnému je mu nejlépe, je to známka toho, že má strach. Strach se někomu otevřít a očekávat to, že to udělá i ten druhý. Možná je to i lenost nebo nechuť k tomu, aby se člověk zvedl a za někým šel. 

 

„Lepší zkusit a neuspět, než nezkusit a litovat.“

Každý náš opravdový přítel je s námi pořád. Udržujeme si ho v mysli, abychom nezapomněli. A ikdyž je moc daleko na to, aby tu s námi byl, je stále v našich srdcích. Alespoň já to tak mám; a nikdy nehodlám zapomenout, ať se děje cokoliv...

Úvaha "Jsem dobrým potomkem?"

Co je to za otázku? Jistěže jsem.

Možná ze mne mluví vlastní ego, ale dost si zakládám na tom, jaká skutečně jsem. Mám za to, že takového potomka, jakým jsem já, by žádný rodič nepohrdl. Ano, jako každý mám své chyby, ale i to má svůj skrytý záměr. Ten, abych oproti ostatním nevypadala moc dokonalá.

Moji rodiče na mne mohou být pyšní už jen tím, že se snažím, aby na mne byli. Vždy jsem se snažila, abych je nijak neponížila před jejich vrstevníky. Aby mohli bez zábran prohlásit, že jsem jejich potomkem a nemuseli se za toto rodičovství stydět. To se mi daří už patnáct let a do jejich skonu na tomto budu neustále pracovat a udžovat si tento status.

Vždy jsem „trpěla“ porovnáváním rodiči se svým bratrem. Utrpěli jsme tím vždycky oba. Asi to bylo tím, že jsem dostala rozum dříve než on ho skutečně někdy získá. Proto jsem nad ním v rozumové a intelektuální úrovni už několik a o několik let napřed.  Přestože jem tedy mladší než on, rodiče ví, že jsem v téhle oblasti jiná než on. A upřímně si myslím, že toto už přetrvá.

Jistě netvrdím, že jsem tím nejlepším potomkem na světě, to v žádném případě. Ale dobrým v okruhu těch, které znám. Já soudím sama sebe a na to mám plné právo, nikdo jiný. Proto se za něj považuji. Troufám si dokonce tvrdit, že jsem zatím to nejskvělejší, co se v naší rodové linii zatím objevilo. Co se týče mých předků a uplatnění díky jejich působnosti a životnímu snažení, nemám moc na výběr. Nemám tedy z čeho těžit motivaci, inspiraci nebo uplatnění v životě. Zbyla jsem tedy na to sama. Měla bych tedy v této naší rodinné tradici pokračovat a stát se méněcennou jako oni; to však nehodlám za žádných okolností připustit. A pokud to bude mít za následek to, co si od toho slibuji, dám impuls i ostatním příbuzným. Už je čas, aby je někdo vyvedl z temnoty na světlo.

Své rodiče ctím a jsem jim vděčná za to, že mi dali život. A jsem ochotná pro ně udělat stejné. Vždy je budu bránit, a když bude nutné i se o ně postarat. Nenechám je napospas osudu; když to bude nutné, udělám cokoliv, abych jim pomohla. Alespoň to jim dlužím za to, že se o mne starají a za vše, co kdyby pro mne udělali. Každý by to měl být ochoten pro své rodiče udělat.

Přestože s rodiči mám mnohdy napjaté vztahy, nic to nemění na tom, co jsem právě napsala. Vždy můj postoj byl a bude takový. A nic ho nezmění. Navenek se to může zdát jako lež, avšak hluboko ve mě je tato pravda skryta. Je stálá a nezapomenutelná

Cti otce svého a matku svou. Praví jedno z přikázání. Křesťanství nebo víře v boha obecně moc nefandím, ale tohle má svoji hodnotu. Je jediné které bezpečně znám a souhlasím s ním. Jediné, které potřebuji znát. A když se dostalo i tam, jistě je správné.

Vždy budu za rodiči pevně a rozhodně stát, ať se bude dít cokoliv. Nikdy bych je vědomě nevystavila situaci, která by pro ně znamenala bezpečnostní riziko. Vždy bych se snažila této situaci předejít použitím jakýchkoli vhodných prostředků, samozřejmě v mezích zákona. Pokud mám být však upřímná a musela volit mezi životem mých rodičů a někým cizím, neváhala bych; pochopitelně. Pokud bych se dostala do situace, kdy by byl ohrožen jejich život a já stála před rozhodnutním, zda bude útočník zabit nebo moji rodiče, vzala bych právo do vlastních rukou. Vzala bych také na sebe plnou odpovědnost za tento čin a řádně ho ospravedlnila.

Ale slova jsou jen slova. Nikdo mi nemusí věřit, že bych toho byla skutečně schopná. Nemusím se ale před nikým zodpovídat, věřím, že bych pro ně udělala vše, kdybych musela.

Zodpovědnost vůči rodičům mi bude novou silou v mém příštím snažení. Nedělám to však pro ně, ale pro sebe. Přizpůsobuji to však tomu, aby i oni z toho něco měli a nikdy s tím nepřestanu. Dlužím jim, že mi dali život a nic to nemůže zpochybnit. Je to primární povinnost, bezvýhradná. Ač se tomu každý může bránit, neuteče před tím. Je to hluboce zaryto v jeho podvědmí a jednoho dne na to sám přijde. Ale jiní nejsou moje starost.

Doufám, že tohle celé jen poslouží vyššímu účelu. Abych nemusela litovat ničeho, co jsem v duchu toho učinila. Vůbec to mé nezdařené skutky nemá ospravedlnit, to ani nemohu žádat, ale povzbudit.

Důvěru v to, že jsem dobrým potomkem přirovnávám k důvěře v sebe sama. Ta každým dnem roste a nic ji nemůže ohrozit. Tak jako že každý den stárnu a každým dnem jsem moudřejší...

Úvaha "Vítězství, která jsou hanba"

Charakterizovala bych to asi takto: Vítězství, které nám přinesou potřebné uspokojení svým průběhem, jsou však natolik za hranicemi únosných mezí a nepsaných pravidel společnosti, že bychom se za ně měli stydět a samozřejmě litovat toho, že jsme to vůbec dopustili, aby se tak stalo. Je tu ale i jedna výjimka. Samotnému vítězi nemusí to vítězství připadat ponižující, to vidíme jen my, kdo to sledujeme.

Pokládám za vítězství, že zrovna nemohu, ač se snažím, žádné takové nalézt. Horší však je si připustit, že možná ani nechci. Bohužel, i skryti mému zraku existují. A na to nejsem pyšná. Nepřítele je totiž lépe mít přímo před sebou, než o něm nevědět.

Vítězství je silný pocit úspěchu. Hanba zase pocit, který nevidíme rádi. Nutí nás se za své činy stydět, a mnohdy oprávněně; nikdo by si ji dobrovolně nevyžádal. Hanba není vnímající bytost, proto ji nezajímá, kdo se stane její obětí. Je to jeden ze série pocitů, které jsou hluboko v každém z nás.

Když to tedy postupně odkrývám, obraz se začíná tvořit. Hanbou se stávají vítězství podvodem. Ať si to jeho nositel uvědomuje nebo ne, že tohle není správné, jsou špatné už svojí podstatou. Vítězství má být čestné a obvykle takové skutečně je; čestnost vítězství se dá tedy snadno přiřadit k čestnosti jeho nositele.

Otázkou tedy je, jak daleko je člověk schopen pro vítězství zajít a co všechno je při tom schopen obětovat?

Ve světle toho, co všichni víme, jistě každý někdy takové vítězství zažil. Ani já nejsem výjimkou. Čest byla asi vskutku výsadou rytířů v dávných dobách. Asi se budeme tedy muset posuzovat podle toho, kolik jsme těchto vítězství zažili a od toho odvozovat, jak moc špatné to s námi je.

K takovýmto rozhodnutím, které mají za následek toto vítězství, stačí málo; zdánlivě nedůležitý impuls a věci se obrátí jiným směrem. Když jsou lidé ochotni tak moc, že by dali cokoliv za nějakou konkrétní věc, udělají to, nehledě na následky, co si tím způsobí. A výčitky svědomí budou mít opravdové pré. Je tedy jen na nás samých, jak moc se dáme těmito sny unést a co jsme ochotni riskovat pro jejich získání.

Dnešní doba si žádá na lidech mnoho obětí. Sny jsou tak velké, že oběti se také musí přizpůsobit situaci. Zaslepeni vidinou úspěchu lidé ztrácejí lidskost a jdou „přes mrtvoly“. Ať už je jejich snem cokoliv – peníze, moc, sláva, majetek, …; vždy se tomu dokonale dokáží přizpůsobit. Jejich oběťmi se stávají jejich rodiny, přátelé, mazlíčci, dobré vztahy s ostatními lidmi; jejich vlastní čest však trpí nejvíce. Bohužel ta však nemůže zasáhnout.

Míra hanby závisí na množství nebo velikosti podvodů, které jsme kvůli vítězství museli udělat. Jsou tedy poměrně zanedbatelné podvody a pak jsou tu samozřejmě také horší a mnohem zákeřenější, které se dají už jen těžko nějak odčinit. Tedy teoreticky. Poměrně zajímavé je se tady zmínit o lidech, kteří se podvody a intrikami živí. Je to velice náročná profese a neustále je tu riziko, že budou odhaleni. Není to zrovna jedno z nejlepších povolání z těch stovek běžných, které máme k dispozici, ale pokud to někdo dělá kvůli tomu, že nemůže jinak, nedá se nic dělat. Každý jednou prozře a jak to potom bude snášet, je na něm. Do té doby je pravděpodobně jejich zaměstnání baví a nevadí jim, že podvádějí ostatní lidi. Víc není potřeba vědět.

A dostáváme se až ke konrétním případům. Je takhle jeden muž, má na sobě krásný nažehlený oblek a říká si pojistný agent. Tento člověk okrádá všechny lidi, kteří si k němu jdou vyřídit pojistku, aby se zabezpečili proti všemu, co by se jim mohlo stát. Jenže však netuší, že se stane pravý opak. On z nich podvodným chováním a manipulací s jejich myslí, to musí být jeho specialita, pokud se na tuto práci má kdy hodit, doslova vytáhne všechny jejich úspory a jeho pravý záměr se skrývá v malém písmu na kraji smlouvy, které každý snadno přehlédne. Výsledkem jsou pro společnost obrovské příjmy a pro lidi jen výčitky svědomí, co to provedli, protože se tak děje pod záštitou zákona. Oni podepsali smlouvu, a tak souhlasili se všemi podmínkami, které obsahovala. A odvolání u soudu nepomůže, protože již nemají prostředky k získání solidního právníka, které ovšem podvodná společenost má. A pak se vítězství přikloní k těm, kdo si ho nezaslouží.

Přejděme k něčemu méně drastickému. Takový nevinný tahák. Každý ho alespoň jednou použil. Důvodů k jejich používání/použití jsou takové: za prvé, udělal to, protože nevěděl nic a chtěl tak získat uspokojivou známku, která je v každém případě lepší než pět. Druhou možností je, že látku sice ovládal, ale ne tak dokonale, aby to tak mohl nechat. A třetí je asi ta nejúnosnější ze všech třech možností. Byl plně seznámem s učivem, ale tahák si nechal jako pojistku, kdyby měl „okno“. Použití taháků je na pováženou. Mnozí z mých učitelů přiznali, že si taháky jako studenti také dělávali. Přesto však dnes od jejich používání zrazují a říkají: „Klidně si je dělejte, ale nepoužívejte je.“ Proto volím třetí možnost, když není zbytí.

A je tu další podvodné chování. Sportovní aktivity bývají často náročné nejen pro tělo, ale i mysl. Proto se snadno může stát, že se lidé uchýlí k různým posilovačům. Chtějí podávat lepší výkony a to, že je to zakázané jim pranic nevadí. Odůvodní si to tak, že je to jejich tělo a to se nezměnilo, jen je výkonější. Dnes se to už samozřejmě kontroluje a kdo je odhalen, bude vyřazen ze soutěže. Tento trend se tedy na oficiální úrovni nevyskytuje, v domácím použití však přetrvává. Není nezvyklé, že se tyto zakázané látky běžně prodávají v posilovnách. Slibují totiž mnoho výsledků, za krátký čas a ti netrpěliví si s nimi opravdu přijdou na své. Proto se ptám, je správné požívat nějaké chemické látky k tomu, abychom si své tělo díky nim zlepšili, místo toho, abychom si toho vydobyli my sami? V tomto případě jde čistě o nás a popravdě nevím, jestli je to vůči nám samým správné.

Myslím, že tři případy nečestných vítězství jsou tak akorát. Nevím, zda se to někdy zlepší nebo jestli se to naopak ještě zhorší. Vím ale, že tu budou s námi pořád. Nelze říci, že v celé populaci se jednou budou vyskytovat jedinci s pouze čestnými úmysly; bylo by to hezké... Ale sny se často liší od reality. Musíme tedy začít sami u sebe, a když s tím přestaneme my, snad i ostatní...

Úvaha "Knihy mě učí poznávat svět"

Knihy jsou mým průvodcem od dětství, kdy jsem se naučila číst. Tuto schopnost na pár posledních let ztratily, avšak jejich nesmrtelnost mne znovu vábí.

Knihy jsou takový nový rozměr našeho bytí. Je to další svět ukrytý v tom našem, ten je totiž strašně rychlý a neutichající, proto svět knih vypadá jako ráj. Vynález a následné rozšíření knih bych považovala za veliký krok v historii lidstva. Knihy jsou světem, který ukrývá všechno vědění a myšlenky lidstva. Je tím světem, kde není nic nemožné. Tomuto světu je dána námi samými ohromná síla, je také na nás, jak ji využijeme.

V tomto ohromném a zdánlivě nedůležitém světě je také snadno se ztratit a horší pak opět nalézt úspěšnou cestu ven. Můžeme se také cítit zaplaveni informacemi, které skrývá. Takže vstup jen na vlastní nebezpečí. Ale myslím, že toto zdánlivé riziko ani nestojí za řeč oproti tomu, co tím můžeme získat. Nedocenitelné informace, nový druh prožitků a zkušeností. Je to až zvláštní, co v knihách lze nalézt. Moudrost, osvícení, duševní klid, … Obvykle tedy jakési nové duševní schopnosti a prožitky nečekaných rozměrů.

Já si uvědomuji důležitost knih a někteří lidé zjevně také, když byla zavedena povinná školní četba. Tento trend však upadá, proč? Větší dostupnost počítačů s připojením na internet dnešní mládež tak zaměstná, že si tuto lásku ke knihám ani nedokáží vytvořit. A v dospělosti už to nedoženou. Nevyvinou si pro to speciální předpoklad, který je nutný. Ale dobře jim tak...

Knihy mě opravdu učí poznávat svět, ten který skrývají, i ten, který musím žít. Je však nutno tyto dva světy rozlišit, přestože se v mnohém podobají, nejsou stejné, nikdy nebyly a nebudou.

Svět knih je až podivuhodně reálný. Proč by také neměl být. Je zajímavé, že tento svět vytvořil člověk pro člověka. Když se nad tím tak zamyslím, jak to vůbec mohl dokázat? Neuvěřitelné. 

Proto většina čtiva záleží na autorovi; dobrý autor, dobré dílo. Špatný je špatné v obou případech. Co je tedy hlavním záměrem knih? Název už sám napověděl – učit. To však jistě není jediné poslání knih. V průběhu následujících řádků se je budu snažit nalézt.

Knihy představují možnost, jak se něco dozvědět, tedy naučit. Proto existují naučné knihy jako encyklopedie či učebnice, nebo prostě jen obyčejné knihy, které se věnují odborně určitému tématu. Dnes však těmto knihám velice konkurují internetové vyhledávače a postupně je vytlačují. Avšak na internetu může být cokoliv. Pravdivost tedy není vůbec zaručena, zatímco u knih je. Ty procházejí přísnou kontrolou, aby se skrz ní nešířili dezinformace. Knihy tedy představují ideální a také poměrně dostupný prostředek k získání chtěných informací u kterého víme, že obsahuje opravdu pravdivé informace a pouhé teorie nebo domněnky autora jsou samozřejmě vyznačeny.

Dále pak existují knihy dobrodružné, romány,... a tak dále, které skrývají příběh nebo skupinu příběhů. Má za úkol čtenáře pobavit, potěšit, zahnat nudu a snad i něčemu, opět, přiučit. Tyto příběhy mají být čtivé a vhodné buď pro všechny nebo jen určitou část populace. Vždy má být napsána tak, aby se někomu líbila, stejně jako autorovi samému. Napsáním těchto knih autoři obvykle něco sledují. Buď se tím chtějí živit nebo je to jen jejich koníček a oni tak chtějí ostatní obyvatele svojí inspirací obohatit. Ať je jak chce, zájmem každého autora je, aby se jeho kniha stala čtenou a žádanou. Proč říkám to, co je jasné? Protože kniha má účinek nejen na jejího čtenáře, ale i samotného autora. Může díky ní odhalit věci, které předtím neviděl. Může to brát jako prostředek k duševnímu klidu a pozitivnímu rozpoložení, řešit díky ní své problémy, popřípadě v ní před nimi utíkat, což bych moc nedoporučovala. Vliv knih na člověka by se neměl podceňovat, stejně ani zveličovat. Je tedy nezbytné najít ten zlatý střed. Kdyby knihy neměly sílu, proč by tedy byly brány jako hrozba, a proto páleny?

Když lidé píšou knihy pro lidi, určitá nevědomá osobitá část jich samých se v tomto díle otiskne. Proto je poměrně snadné podle stylu psaní poznat, kdo to napsal a těžko něco zakrývat. Máme tedy možnost zkoumat a učit se od jiných z toho, co někdy napsali. A zase to učit. Ať se tedy vydám jakýmkoli směrem v hledání pozitiv u knih, vždy skončím u toho, že nás učí. Je to opravdu jejich hlavním přínosem.

Je tedy na autorovi, aby čtenáři vytvořil příjemné prostředí k tomu, aby se mu v tomto novém světě líbilo. Aby stránky před jeho očima ožívali a on si mohl bezpečně představit, co se tam asi odehrává. Stejně tak musí zajistit, aby ho tento malý svět z papíru vtáhl natolik, že tam bude rád setrvávat a těšit se na každou další stranu. A nesmím zapomenout na to, že by měl autor čtenářům zajistit možnost se z díla učit, sloužit jako výchovný prostředek i jako prostředek pro zklidnění mysli.

Knihy v sobě skrývají novou energii a motivaci, je-li potřeba; inspiraci, když nám dojde; slouží jako zdroj potřebných informací; možnou cestu k hledání sebe sama; správné knihy podporují naše dosavadní snažení; poskytnou nám nutnou dávku duševního klidu; mohou nám zajistit možnost, jak prožít události, do kterých se asi ani nikdy nemůžeme dostat, případně když nechceme; i nám dávají možnost osvětlit nové životní situace, ať již vymyšlené nebo podle skutečných událostí; ... 

Vždy však má kniha samotná něco do sebe, a buď to začleníme do sebe samých nebo jen netečně přejdeme a nic se nestane...

Úvaha "Hlava státu"

Hlavní představitel státu, vrchni velitel vojenských sil, nejvyšší politický vůdce země... Člověk, který zastupuje a reprezentuje celý národ. Když udělá chybu, jako by ji udělal celý stát. Má povinnosti a břemeno velení. Musí být zodpovědný a své chování uzpůsobit situaci. Jeho soukromý život je až vedlejší. Hlavní je závazek vůči státu, vůči všem lidem, které zastupuje. Pravdivost tohoto tvrzení je často opínaná, a to kvůli jistým důvodům. Lidé totiž mají sklon soudit podle obalu a ne obsahu, přestože to není správné, je to tak.

Hlavou státu se rozumí jakýkoliv vůdce; ať již z monarchie, vévodství, dříve protektorátu, království, císařství a tak dále. Tedy monarcha, král, vévoda, prozatimní prezident, císař, car, sultán, faraon, … Všichni tito zástupci nejvyšší moci jistého území mají společné několik věcí, přestože se liší podle způsobu vlády. Mají za úkol vést, reprezentovat a v případě nutnosti i motivovat. 

Jejich úkolem je vést co nejsvědomitěji svůj úřad a své osobní pocity odložit stranou. Vždy se musí rozhodovat tak, aby to přineslo bezpečnost lidem i za cenu vlastního života. Jejich zatvrzelost a pocit vlastní důležitosti jim to však nedovoluje. Mají chránit a pomáhat. Udržovat vše v chodu a přivést lidi k aktivitě, pro jejich vlastní dobro. Musí také čelit rozhodnutím, které se budou týkat celého národa; pak je jejich povinností zajistit co nejlepší výsledek, který bude zároveň ten nejsprávnější a také v souladu se všemi pravidly a zákony.

Jak jsem již zmínila, chování hlavy státu se velice promítne v názoru lidí. A nejenom té dané země, ale i ostatních zemí, které toto chování zaznamenaly. Tak může vzniknout pozitivní, ale i naopak negativní pohled na populaci celé země. A i malá chyba, se stane velkou. Jak by se lidé mohli spolehnout na nespolehlivého velitele? Jak mohou věřit někomu, kdo nemá na to, aby je vedl? Proč je tedy vlastně ve vedení? Je mnoho otázek, které si lidé mohou klást. Jedno špatné rozhodnutí, a vše může být ztraceno. Pár nevhodných slov na nesprávném místě v nesprávný čas a může započíst národní kolaps, dokonce války. Už nebude cesty zpět. Doufám, že si prezidenti toto uvědomují a je na nich, aby se o své země řádně a s úctou starali.

Vím, že se tento popis spíše vztahuje na mocnosti, kde se stále ještě uplatňuje absolutistický styl vlády, avšak jistou moc mají i prezidenti samotní. A ta by se neměla podceňovat. Stále mohou do věcí mluvit. Stát od státu se velikostí této moci liší, avšak je tu. A když ne v politické sféře, tak v projevech k veřejnosti ano. Jejich slova nejsou jen tak přeslechnuta, lidé k nim vzhlíží s úctou nebo opovržením, to už záleží na jejich dřívějších činech. Avšak jsou nepřehlédnutelnou autoritou, která je má přivést do zdárné budoucnosti a to je to hlavní.

Pokud mají dobrou pověst a jejich skutky byly správné, mají za sebou podporu národa. Nemáme si co nalhávat, pokud jsou špatní, budou sesazeni, pro dobro všech. 

Dnes se prezidenti či jiní vůdci volí na několik let dopředu, proto je nutné jejich působnost pečlivě vážit. Nejdříve se tedy vyberou nejvhodnější kandidáti z mnoha a postupně se vyčleňují, až zbyde jen jeden. Pokud se však neobnoví tomu dřívějšímu úřad. Dokud nebude tento proces dán do rukou celého lidu, těžko můžeme předpokládat spravedlivé rozhodnutí. Ani zákonodárci nemusí být vševědoucí, co lid potřebuje, koho lidé potřebují, stejnětak ani nemusí být objektivní. Jak tohle můžeme vědět? Ve světě lží se jedna pravda ztratí.

Ať si svět malujeme jak chceme, o osobnosti a charakteru člověka dnes mluví jen jeho činy. Nikomu nelze věřit, a proto se můžeme spoléhat jen na to, jak se chová. Jen my sami se můžeme soudit a tak také činíme; soudíme podle toho, co si myslíme, že bychom dokázali udělat, ale druzí nás posuzují podle toho, co už jsme udělali. Myslím, že tak je to správné. Proto mám tak ráda termín „zkušební doba“. Jen ať se ukáží, zda na to skutečně mají a jejich pověst jen neklame.

Rozhodování v záležitostech jen vůlí prezidenta neexistuje, ani to tak nikdy nebylo. Prezidenti „vládnou“ demokratické společnosti, kde je toto rozhodování rozděleno mezi několik státních orgánů, které mají zajistit co nejlepší politickou podporu. Vytvářejí zákony země nebo je opravují, zlepšují. Rozdělují práva a povinnosti všem podsložkám. Jelikož je to v zemích různé, je těžké v tom konkretizovat, aniž bych něčemu nepozměnila význam nebo to špatně neprezentovala už ve své podstatě. Zůstanu tedy na čistě obecné úrovni.

Hlava státu tu tedy není pro nic za nic. Má už zmíněné úkoly, které musí bezpodmínečně dodržovat, chce-li si udržet podporu lidí své země. Má povinnost rozhodovat, reprezentovat, motivovat, nést odpovědnost, udržovat mírové vztahy s ostatními zeměmi, a také s nimi spolupracovat; mít snahu o zlepšení podmínek pro život svých občanů a co hlavně: neptat se, co lid může udělat pro něj, ale co může on udělat pro lid.

Úvaha "Budouctnost demokracie a svobody"

Jsem toho názoru, že aby něco vůbec mohlo fungovat, je potřeba tomu dát náležitou péči. Jenže se tomu v dnešní době asi moc nedává. Všechno sice nějak funguje, avšak otázkou je, jak dlouho ještě bude.

Demokracie je spojení dvou řeckých slov „demos“ (lid) a „kratein“ (vládnout). Z tohoto je patrné, o jaký způsob řízení státu tu jde. Má hluboké kořeny v naší historii. Tato forma vlády existuje už více než dva tisíce let. Při svém vzniku trvala však jen sto let, konkrétně v řeckých městských státech, a následně zase na tisíciletí vymizela. Znovu se demokracie objevila až v posledních několika stoletích. Antická demokracie byla však od té současné v jistých ohledech odlišná, hlavní myšlenky však byly zachovány.

Pro vyjádření, jaká je budoucnost demokracie, je nutné znát její minulost; postupnou proměnu a její vylepšení/pohoršení oproti tomu, jak vypadala při svém vzniku. Tento průběh nám pomůže předvídat, jak se asi ještě v budoucnosti vyvine.

Tak jako každé jiné uspořádání má něco do sebe. Některé její součásti jsou skvělé, o jiných se tohle říci rozhodně nedá. Proto bych se ráda nad některými jejími aspekty pozastavila.

Zastávám názor, že s demokracií se to má trochu jinak. Vláda a s ní spojené rozhodování není podle mne tak objektivní, jak se na první pohled zdá. Ano, nepopírám, že tyto pravomoce získali političtí zástupci tak, že byli zvoleni. Ale já se ptám, jak mohou tito lidé rozhodovat za celý národ? Jak takto mohou být všem zajištěny stejné podmínky k životu, k svobodnému životu? Asi je to jen zbožné přání, ale nemá toto snad být úkolem demokratického zřízení státu?

Trvám na myšlence, že důvěřovat v dnešním světě je možné jen sám sobě. Tento názor jistě zastává více lidí. Ale jak se zdá, do politických kruhů se vysloveně usadil. Představitelům státu nelze věřit. Proč by se také mělo? Svou působností sledují většinou jen vlastní cíle: touhu po moci nebo vlivu obecně, či touží po penězích a samozřejmě vyšším majetku. Obvykle mají lidmi přisouzenou masku. A ne vždy zrovna pozitivního charakteru. Bude se to zdát velice příslovečné, ale dnes je vstup do politiky brán jako známka zvrácené osobnosti. Netvrdím, že takový jsou všichni zástupci, ale většina. Není o nich rozšířené zrovna valné mínění. A pokud už nějaký nováček přijde s dobrým přesvědčením, brzy ho systém zruinuje, jestliže se nepřizpůsobí. Jeden člověk dnes nemá moc změnit téměř nic. Krása, ale zároveň i prokletí nastoleného systému. Zato skupina lidí může mít na jednotlivce ohromný vliv. Není moc prostoru k manipulaci a k jeho znužití jedinci, avšak jeden poctivý člověk v zkorumpované společnosti nic nezmůže. Tak jako každá mince má dvě strany, tak …

To byla jedna stránka věci. Teď je nutno se pozastavit nad tou druhou, pozitivní. Každý má teoreticky právo na svobodu projevu, může si tedy, podle dané situace, říkat co chce. Aby to nebylo tak přínosné, vyvažuje to existence bulváru; tam také může být použito cokoliv, bez ohledu na následek pro daného člověka nebo určitou skupinu. Všeobecně máme svobodu. I svobodu pohybu, na veřejných místech, na vstup na soukromé pozemky nemáme právo. Můžeme volit koho chceme, někdy však není moc na výběr a musíme proto i přes svou nelibost zvolit někoho méně vhodného; tedy udělat kompromis. Své rozhodnutí si uskutečňujeme sami, proto si svobodně volíme školy (ale i to je jistou dávkou vázáno na místo, odkud člověk pochází; je to proto, aby měl vzdělání, které v daném regionu skutečně využije), posléze zaměstnání (při tomto výběru je také nutné zohlednit region, kde se zaměstnání nachází a jeho výnosnost, zda se vyplatí si jej udržet nebo nikoliv), nikdo nám nepřisuzuje ani partnery, jak tomu bylo v dávné minulosti. Máme právo žít podle svého, aniž by nám nikdo říkal, že tohle nesmíme; samozřejmě vše je myšleno v rámci jistých mezí. Demokracie tedy přinesla nutnou dávku svobody, proto je to režim vlády, který tu ještě dlouho vydrží.

Pokud se ještě změní pár detailů, bude demokracie cestou k mírovému způsobu života. Je nutné více dbát na spravedlnost a pravdu. Aby nebyla člověku odepřena základní lidská práva a svobody. A aby všechni dodržovali zodpovědnost vůči státu jako celku a byli vědomi si svých povinností vůči druhým, stejně jako budou mít úctu k zásadám občanské společnosti. Pro všechny v konkrétním státu by měly platit stejné zákony a ne dělat výjimky kvůli národostním nesrovnalostem.

Absolutistická forma vlády byla nutná k tomu, aby se zjistilo, že demokracie je ta správná cesta do budoucnosti. Tato vědomost byla ale draze vykoupena spousty životů. Avšak díky všemu, co lidé po ty léta zakoušeli, se lidstvo mohlo dostat až do dnešní doby. Jistě se situace ještě zlepší, až to všichni lidé pochopí. Ale asi si ještě nějakou dobu počkáme, než se celá Země oděje do demokracie a bude svobodná.

Úvaha "Globalizace"

Globalizace je další krok. Stane se novou érou v historii lidstva. Je nevyhnutelná, a proto je třeba se na ni připravit, na její úspěšný nástup.

Mám za to, že mnohé usnadní. Tím, že je svět momentálně rozdělený do stovek států a jiných politických uspořádání, se vystavuje neustálému nebezpečí. Jednotý národ by toto riziko odstranil. Protože pokud se sejde více názorů na jednu věc, nikdy to nedopadá dobře a jedna skupina prohraje. Tím vznikají nechtěné následky. Kdyby se celý svět sjednotil, ustaly by nekončící války a boje, nevznikaly by další konflikty mezi státy a byl by celosvětový mír. To asi považuji za největší přínos globalizace.

Dnes je při vyjednávání mezi národy nutná diplomacie. Zjistit názory a požadavky obou stran a dohodnout se na kompromisu. Jistá část těchto dohod by po nastolení nového režimu zde zůstala, avšak celkově by se veškerá komunikace dostala na novou úroveň; byla by mnohem jednoduší.

Má to však háček. A to ten, že veškerý politický personál by rozhodoval o osudech celého světa, všichni vojenští důstojníci by podléhali jednomu veliteli.. Byla by tedy nutná zvláštní obezřetnost při výběru tohoto představitele. Jistě, tato skupina by nemohla všude vše absolutně kontrolovat, protože každá část by měla své vedení, avšak určitá dávka neomezené moci by jim zůstala. To je zřejmě jediná věc, která by se dala považovat jako nevýhoda.

Jinak toto sjednocení lze klasifikovat jako přínosné. Odstraní to rozdíly mezi jednotlivými skupinami, kromě náboženských pohnutek, všechni lidé budou konečně na stejné úrovni, bude naprostá rovnoprávnost; teoreticky. Tomuto ideálu je poté snadné se přiblížit, až bude nastolena; při dnešním rozvržení světa je to prakticky nemožné. Globalizace by tedy měla pokrýt mezery a odchylky, které se za ty roky odloučení naskytly.

Jeden politický druh systému je opravdu výhodou. Jednotné zákony, stejná práva a svobody pro všechny a stejné postihy za trestní činnost. Všem lidem tedy budou dány základní, stejné podmínky pro život v demokratické společnosti. Do této skupiny je nutno uvést, že lidé budou mít po sjednocení i stejné povinnosti.

Globalizace pomůže překlenout nynější problémy o pohybu lidí v cizích zemích. Někde je tento pohyb svázán různými dohodami a ustanoveními, jinde je přístup na některá území úplně nebo částečně odepřen. Poté už bude jen nutné ohlásit toto jednomu úřadu, zatímco nyní by bylo nutné kontaktovat příslušný úřad v dané zemi, který zastupuje tu konkrétní oblast, kam se chceme dostat za přítomnosti úřadů naší země, a tak zařídit mezinárodní spoj. Bude tedy platit, ne doslovně, „Všechno patří všem.“

Dalším plusem bude jednotná měna. Odstraní se takzvané oslabování měny vůči jiné a dosáhne se tak stabilizace ekonomické situace. A nebude již nutné se starat o jejich směnu. Určitě by bylo vhodné nynější systém bankovnictví přehodnotit, zda by nebylo jednoduší peníze převést na virtuální záležitost. Jedna centrální banka, kde by všichni lidé měli veškeré úspory a transakce by se prováděli formou platebních karet. Poté by neexistovala hotovost. Jistě, není to důkladný popis, jak by toto mohlo fungovat, avšak svůj půvab to má. Bylo by nutné přivést tomuto systému mnoho nových bezpečnostních opatření, aby se toho nedalo zneužít.

Aby se zakročilo proti dnešnímu trendu rozsáhlé kriminality, bude nutné zvýšit tresty, aby se tato činnost úplně vymýtila. Sice to bude v rozporu s nynějším morálním přesvědčením, ale pokud se má opravdu něco změnit, bude nutné přinést v tomto směru jistou oběť. Asi bude nezbytné i zhoršit vězeňské podmínky. Není totiž neobvyklé, když někdo nynější situace využívá k tomu, aby vůbec mohl přežít a stát se tak o něj musel podle právních norem postarat. Do vězení by se člověk neměl vůbec dostat, natož dobrovolně.

To mě přivádí k další věci a tou je spravedlnost. Pokud bude vyvolán nějaký spor mezi stranami, je nezbytné, aby se poznalo, kde je pravda. Dnes už nikoho nepřekvapí neustálá, naleznutá korupce v soudních procech. Jak by se tedy mohl za této situace člověk spolehnout na objektivitu soudů, když je to vlastně jen podvrh? Nevinní lidé jsou posíláni do vězení proto, že se nemohou proti tomu nijak bránit, jelikož systém selhal. Tohle by se němělo dít. Nevinní by měli být na svobodě a ve vězení ti, kdo skutečně porušili zákony. Doufám, že s nástupem globalizace se tohle změní. A pokud ne, jaký to má tedy smysl, když základní práva člověka budou potlačena?

Dále by se měla zavést centralizace. Jedno město, kde bude sídlit nejvyšší vláda Země, kde bude nejsilnější politická podpora planety. Dále také hospodářská, státní moc a veškerá správa. Tímto městem by se mělo stát hlavní město dominantního státu. Hned za tímto hlavním městem by měla být zřízena menší mocnostní centra po celém světě pro jednotlivé kontinenty. To vyloučí přetížení centrálního sídla. Nebude se to až tak lišit od nynějšího uspořádání, avšak ty hlavní budou mít nejvyšší možné oprávnění pro výkon své činnosti.

Když se pozastavím nad politickým systémem, měla by všude zavládnout demokracie. Je to zatím nejlepší možné uspořádání, na jaké lidé kdy přišli. Každý člověk, od určitého specifického věku, by měl mít možnost volit představitele, kteří je budou právně zastupovat. Hlavně mám tedy na mysli volbu „prezidenta“, aby tento proces nemohl být zmanipulován. Ten by tedy měl být volen nadpoloviční většinou hlasů, aby nedocházelo k rozporům.

Aby se toto vše mohlo ujmout, bude nutné zavést jednotný, oficiální a úřední jazyk, nejen v mluvené, ale i psané formě. Již nyní má dominantní postavení angličtina, proto by se mohlo zdát, že je o tom rozhodnuto, ale nutně to tak být nemusí. Jen si představme, jaké by to bylo třeba se znovu ve školních lavicích učit latinu. Ať by to byl jaký koli jazyk, postupně by se zaváděl do všech koutů světa, kde ještě není, a každý občan by byl povinen se jej naučit. Během desetiletí by se tedy mělo dosáhnout toho, že jej bude celá populace ovládat.

Vše by se tedy mělo postupně dostat na stejnou úroveň, aby byla Země jednotná. Tím se však smažou rozdíly v podobě kultury. Kulturní dědictví je však velice vzácná věc, kterou by bylo vhodné zanechat pro budoucí generace. Proto by měl být zajištěn archiv, snad v podobě rozsáhlých muzeí, aby se toto zachovalo.

Po zavedení jednotného společenství by bylo nutno vybrat státní symboly – vlajku, znak, hymnu, národní barvy, státní svátky, národní sporty, … A znovu by se na tomto výběru měli podílet všichni, demokratických způsobem.

Co se týče státních organizací, ať už jde o civilní nebo vojenské, měli by se podle pole působnosti spojit vždy v jednu. U vojenských sil by měli být zavedeny stejné hodnosti. U civilních vlastně ani nejsou pravidla, jen ti výše postavení mají větší pravomoce, ale všichni jsou vázáni zásadami organizace a zákony jako jiní občané. Žádná by však neměla mít možnost operovat mimo zákon. To si tu už potom každý může dělat, co se mu zlíbí.

Aby se pro příští zachovaly všechny informace, které lidé za své životy shromáždili, ať už jde o pokroky ve vědních oborech, sociálních vědách či čemkoliv jiném, bude nezbytné vytvořit místa, kde se tyto informace navždy uschovají; knihovny vědění.

K závěru už zbývá pouze otázka: Byla by globalizace úspěchem, správnou volbou? Vše má své klady a své zápory. Vlivem globalizace by se vytvořila jednotná, rovnoprávná společnost, ale vymizeli by rozdíli mezi jednotlivými rasami, které tady byly odnepaměti. Každý by se měl rozhodnout sám za sebe, zda by raději všechny národy, všechny lidi stejné, podobné, jako vejce vejci. Nebo aby mezi nimi byly rozdíly.

Všude i ve všem existuje zlatá střední cesta. Věřím, že i zde. Jen lidé budou muset asi hodně pátrat, než ji objeví. Ale věřme, věřme našim potomkům a následující generacím, že se jim to jednou povede, dosáhnout spravedlnosti a rovnoprávnosti pro všechny a nezničí tím kulturní dědictví člověka.

Je to jen malý výčet toho, co se vlivem globalizace změní. Věřím, že k lepšímu. Asi přechod z nynějšího režimu bude nějakou dobu trvat, ale věřím, že se to jednou úspěšně podaří. Také věřím tomu, že životy lidí se změní k lepšímu. Mělo by to též dopomoci k rovnoprávnosti, která je mým snem odjakživa. Všichni však budou muset přinést jistou oběť, někdo větší a jiní menší. Je to nezbytné k tomu, aby se vytvořila nová, lepší společnost...

Úvaha "Elixír života"

Nemá smysl ptát se, jaký má život smysl; má takový, jaký mu sami dáme. 

A tento fakt dokonale popisuje, co považuji za elixír života. Vědět to před pár lety, všechno by bylo mnohem snazší. Mnohokrát jsem totiž opakovala větu: Jak a proč žít. „Chybami se člověk učí.“

Za elixír života lze považovat mnoho různých „věcí“, abstraktní nebo materiální. Jde o motivace, které jsou tak silné, že mohou tuto funkci zastávat. Každý člověk pro ně bude mít jinou podobu. Ve své podstatě jsou však stejné – mají obrovskou sílu. A pro svého domnělého majitele mnoho znamenají, vždyť je to jejich důvod, proč žít.

Každý opravdu nějaký má, něco, co ho drží nad vodou, když všechno ostatní selže. Když ostatní ztratí smysl, tohle je pořád stále a neměnné. Vždy něco takového existuje, ať si to už uvědomujeme nebo ne. Je to sebenaplňující proroctví, je to cíl a zároveň mnohdy i start.

Někdy nám však může unikat, ale to neznamená, že neexistuje. Když tedy tuto výsadu nevlastníme, je třeba po ní pátrat. Je důležitá pro naši budoucnost; i pro nás v přítomnosti, tady a teď. Když ztratíme směr, zapomeneme na svůj prvotní cíl, když se odkloníme od požadovaného konce, … Tu si jím můžeme vždycky pomoci a vrátit se zpátky na správnou cestu k našim snům.

Může mít mnoho podob. Sláva, úspěch, bohatství, jiný člověk či samotná láska. Rozličné, různé ale vždy důležité podoby to jsou. Mají tendenci být poměrně složité a málo dostupné. To z nich však dělá skvělé kandidáty na tento post. Lidé se ve svých fantaziích často nedrží při zemi. Stoupají do oblak nebo tam, kde je tráva zelenější. Kdyby nebylo vysokých cílů, nebylo by lidstvo samotné, protože by vymřelo.

Jak jsem již napsala, elixír života je vždy složitý. Je to vlastně pojistka naší mysli, aby cesta k němu nebyla snadná. Pro něco se tak nadchnout a následně to získat, by nepřineslo moc ovoce. Zato dlouhá cesta, která nemá téměř naději na úspěch, je pro nás jako stvořená. Vždy tak máme možnost se k něčemu upínat, pro co dál žít a bojovat. Je to první a poslední záchytný bod, o který se můžeme v případě nutnosti opřít.

Elixírem života lze chápat i jako něco jiného, ten elixír, který nemá žádnou oduševnělou hodnotu, avšak má dodávat život. V mysli lidí utkvěl jako jakýsi lekvar, který by jim zajistil nesmrtelnost. Hodnotím to jako neuváženost, že si to vůbec kdy mohl někdo přát. Lidstvo po něm pátrá od nepaměti. A jak je vidno, zjevně neexistuje. Díky tomu se dostal do pohádek a příběhů, které si lidé vyprávěli. Byl to způsob, jak něco takového ponechat v paměti, avšak nevyvracet to, co si něchtěli přiznat. Pohádky jsou pro tyto věci příslovečné; když se tam něco objeví, je to jen fantazie. Přání mnohých lidí, které však nelze vyplnit. A proto jen představy můžou ukonejšit jejich smutek.

Nesmrtelnost bych tedy určitě nehledala. Zato prodloužení života už zní reálněji. Dát prostor vědě, aby to za nás zařídila. Prodloužení života o pár desítek let by bylo velice přínosné a vůbec by to nebylo v rozporu s nějakými morálními nebo podobnými pravidly. Zatím však jen teorie. Jistě se najde nějaký prostředek, jak toto umožnit. Za pár, desítky nebo až stovky let? Nedovolím si v tom hádat. Nebude to však až takový zdánlivě neřešitelný problém, když to porovnáme s nesmrtelností. Je jen třeba se oprostit od nynějšího stylu chápání všeho a všude okolo; odpověď se sama vyjeví jakoby z prázdna.

Elixírem života tedy nemusíme nutně rozumět svůj životní sen, jakýsi prostředek k prodloužení života nebo něco takového. Může to být cokoliv si umíme představit, co náš přiměje k tomu, že budeme žít. Může tedy skutečně jít i o momentální pocity, náhlé vzevření mysli, nově nabyté ideály a stejnětak tedy sny. Cokoliv, kam až lidská mysl dosáhne.

Každý musí svůj elixír života v jeho průběhu uplatňovat. Proč? Skvěle to vystihuje následující citát: „Je lepší zemřít pro něco, než žít pro nic.“ Plně s tímto tvrzením souhlasím, proč taky ne. Nemá cenu tu totiž být pro nic, to už je i smrt milosrdnější cesta. 

Nezáleží na tom, co každý považuje či nepovažuje za elixír života. Každý má jiné představy o určité věci a ty vůbec nesouvisí s tím, že jiní je mají odlišné. Nezávisí na nich. Proto by se člověk neměl nechat přesvědčit o názoru toho druhého a okamžitě ho přejímat. Pouze pokud skutečně uzná, že je oprávněný a duševně správný, může si jej převést na svoji stranu. Tímto názorem tu konkrétně myslím elixír života daného člověka. Vždy si člověk musí být jistý jeho správností, pokud totiž o ní přesvědčený není, jak to může vydávat za své? Každý má právo na to, se svobodně o tomto tématu rozhodnout.

Zakončila bych to asi těmito slovy: „Tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale obsahu.“

Úvaha "Dobrodružství, pohodlí, úspěch a štěstí"

Spojeny v jedno, jsou dokonalost sama. Samotné mají však také svůj půvab. Ale k jejich dosažení musí člověk pocítit i jejich pravý opak, jinak jejich pravou hodnotu nepozná, ikdyby s nimi žil celý život a měl je tak na dosah ruky.

Postupně je tedy rozeberu a vynasnažím se je co nejvíce přiblížit tak, jak je vidím já sama.

Dobrodružství. Dobrodružství je jedno šílené rozhodnutí a jeho následky. Vyžaduje impulsivní myšlení při jeho zrodu a odvahu k tomu, aby to celé zvládl, zůstal ve střehu a neustal ve svém snažení. Dobrodružství je jakási činnost, kterou by člověk normálně nedělal, protože mu přijde na hranici toho, čeho je schopen, a kam až je ochoten zajít pro to, aby si dokázal své kvality. Je to šílenost spojená s moudrostí a stejně tak s rozvahou.

Pohodlí. Velice příjemný stav. Toto je všem společné, liší se však v intenzitě a samozřejmě podnětech, které ho vyvolávají. Aby bylo „cítit“, musí tedy být splněna určitá kritéria. Ty se mohou vlivem stárnutí nebo prožitků měnit. Jistě se změní priority, když se přejde z horšího na lepší. Například pokud budeme-li celý týden spát na zemi, následující den bude příjemnou změnou ulehnout na až doteď nepohodlném gauči. A problém se tímto zásahem vyřeší. Není to sice úplně ideální a vhodný způsob pro řešení všech nepohodlí, avšak v některých případech by to neuškodilo; to spíše naopak.

Úspěch. Nic se nemá přehánět, když je něčeho moc, tak to škodí a když málo, tak také. Je začarovaný kruh zjistit, kde jsou hranice; ale silná vůle vždy najde, co hledá. Úspěch je následek našich činností, které vyšly tak, jak měly nebo jsou lepší, než se očekávalo. Vydobýt si úspěch je těžké a udržet si ho dvojnásob. Úspěchu hodně pomůže další ze čtveřice – štěstí. S jeho pomocí je snadné dosáhnout úspěchu. Odstraňuje překážky, které by jinak bylo nutno překročit. Úspěch je blažený a uspokojivý pocit. Je jeden z mála, který se může stát opravdu silnou životní motivací. Cesta k němu může být složitá, ale i ta cesta k němu je vlastně úspěch sama o sobě.

A poslední, nejkrásnější a nejnezkrotnější; štěstí. Štěstí není vůbec stálá záležitost. Je dobré ho mít a horší bez něj žít. Není však nezbytně nutné. Ono usnadňuje cesty; není tak těžké je potom zdolat. Lze ho brát dvěmi způsoby: jako prostředek k zlepšení a zjednodušení, nebo z druhé strany jako prostředek, který nám odebírá nutnost spolehnout se a plně rozvinout svůj potenciál. Ať je jak chce. Štěstí máme zafixované především jako pozitivní věc, a tak je to správné.

Každý člověk však není dobrodruh. Nemusí být. Pro některé lidi je strach tak silný pocit, že raději aby mu čelili, utíkají. Tenhle zvířecí reflex máme zarytý hluboko v sobě a domyslíme si, že ti odvážní, kteří tomuto vnitřnímu tlaku nepodléhají, jsou mentálně i fyzicky vyspělejší. Slovo zbabělec tak získalo novou charakteristiku.

Každá věc má svůj opak, a stejně tak pohodlí. Nepohodlí je povětšinou vnímáno jako negativní. Je to pochopitelné, více nepochopitelné je, když někdo ho někdo úmyslně snáší. Proč? Copak nepohodlí a bolest s ním spojená není cesta k duševnímu osvícení? Tento fakt lze potvrdit. Když se zamyslíme nad duševními cvičením a technikami jednotlivých, náboženských, kultur na Zemi, zjistíte, že se často uplatňují. Tito lidé mají tak silnou psychiku, že jim nedělá problém úplně přestat vnímat nepohodlí a bolest. Vůbec se jim nic nestane, i když přejdou přes hromadu žhavého uhlí. Jistě, ze začátku se vždycky spálili, avšak poté přešli na další level. Dokázali se odpoutat od zaběhnutých pravidel a povznesli se nad ně; dělají si co chtějí, když je to v souladu s jejich přesvědčením. Jejich tělo a mysl cvičením splynou v jedno a vládne jim harmonie. Proto dokonale dokáží přerušit běžné signály těla a dodávají si vlastní, ty které sami chtějí. Nepohodlí tedy může být cesta k vyšší úrovni bytí na tomto světě.

Bez vidiny úspěchu život nestojí za nic. Neustále jdeme kupředu s vědomím, že něčeho dosáhneme a když ne hned, tak za nějakou dobu. Když však přejdeme přes limit a uvědomíme si, že už je to pryč a nic se nestalo, jistě nás to začne trápit a budeme zkoumat, kde se stala chyba. Většinou si ji bohužel spojíme s tím, že za to můžeme my sami. Nepopírám, že výmluvy jsou tu na místě, ale nikdy to není vždy tak jednoduché a shodit souhru nešťasných náhod na sebe. Někdy to prostě nejde a není chyba v nás. Jindy je to zase čistě jen naším přičiněním nebo konkrétněji spíš naší neaktivitou a nepodílením se na vytvoření ideální možné, žádáné budoucnosti. Co si uděláš to máš.

A je tu poslední coby kdyby nebylo štěstí. Jak jsem již zmínila, štěstí není tak důležité. Ano, je prospěšné a jistě se ve vhodných situacích stává žádoucím faktorem, avšak to není až tak nezbytné. Nelze jej brát jako samozřejmost. „Štěstí je holka vrtkavá, osud je lovec.“ Bez něj by však mnoho dobrých lidí nebylo naživu a mnoho dalších věcí by nebylo. Záleží tu na úhlu pohledu, na ničem jiném.

Tento sloh psát bylo pro mne dobrodružstvím, pohodlím pro moji mysl, snad jedním z mých úspěchů a štěstím v tom smyslu, že mi byla dána možnost jej psát. „Myslím, tedy jsem.“

Úvaha "Člověk jako nástroj k záhubě lidstva"

Je tolik způsobů, jak může být lidstvo zničeno, ale tak málo řešení k tomu, aby se tak nestalo. Vlastním přičiněním se může stát, že lidstvo vyhladí lidstvo. Že hra se slovy? Bohužel nejen to. Je to noční můra každého, kdo si tuhle skutečnost včas uvědomil. Stane se to. Otázek je mnoho – Jak, Proč a hlavně Kdy?

Momentální vývoj, nejen po technologické stránce, je pro lidstvo velice přínosný, avšak na úkor planety. Domova, který našimi zásahy pomalu, ale jistě umírá. Podle dávných studií ekologů by prý Země potřebovala alespoň padesát let bez lidské činnosti, dnes už určitě daleko více, aby se znovu vrátila do původního „čistého“ stavu, tak jak byla ještě před několika stoletími. Aby se mohla znovu zregenerovat. Země byla původně zařízena jako obrovský automatický soběstačný ekosystém, který se dokázal vypořádat jak v vnitřními tak vnějšími vlivy. Občas to sice trvalo pěkných pár tisíc let, ale vždy se dokázala vzchopit a jak je vidno, vytvořit zase vhodné prostředí pro život. A tak jsme tu.

Nejsem nějaký zarytý ekoaktivista, avšak větší opatrnost při zacházení se Zemí a všemi jejími výtvory by nebyla na škodu. Momentální styl života je, pokud by se měla vytvořit harmonie mezi lidstvem a planetou, naprosto nepřijatelný. Proto se bude muset změnit, rychle.

Asi všichni jsme už někdy jistě slyšeli o problému zvaném „globální oteplování“. Výmysl nebo skutečnost? Podle toho co vím, měla by to být nátlak vědců přimět lidi k akcím, které by měly zabránit v dalším ničení planety. Když uvedeme v praxi skleníkový efekt, jako vědecký fakt, jeho oprávněnost nelze přehlédnout. Pokud se do atmosféry uvolňují skleníkové plyny, dochází k ohřívání planety. Tudíž by tedy měla stoupnout průměrná teplota, protože se emise těchto plynů neustále zvyšují. Pravidelná měření toto zvyšování teplot potvrdila. Odlesňování a spalování fosilních paliv by tedy mělo přímo souviset s globálním oteplováním. To však není všemi přijato; stále existují vědci, kteří vliv těchto činností na Zemi odmítají.

Pak je tu však ještě další, poměrně nová studie, která dokázala, že Země se v průběhu poslední dvou tisíc let ochlazuje. Tak co si teď vybrat? Má tedy člověk přímou účast v globálním oteplování? Nebo je to jen další etapa přirozeného průběhu planety? Protože neexistuje jednotný názor, tak se ani já nedokážu plně shodnout v tom, kde je pravda. V každém případě nelze říci, že by lidé na planetu neměli vůbec žádný negativní vliv, to jistě mají.

Když se tedy přeneseme přes problémy s planetou, jsou tu zajisté i jiné, snad horší způsoby, jak přivodit zánik. Pokrok a věda zajistila, že existují technologie, které jdou poměrně snadno zneužít. Zbraně. Konkrétně jaderné zbraně. Už pominula doba, kdy jaderná hlavice zničila město nebo způsobila poměrně malý lokální výbuch. Dnes jsou tyto zbraně tak účinné, že dokáží vymazat z povrchu Země celé státy. Podle odhadovaného počtu jich existuje už tolik, že by v několika minutách dokázaly několikrát zničit samotnou Zemi. Asi není třeba připomínat, že by nebyl zrovna dobrý nápad to zkoušet a vážně je použít proti sobě navzájem. Mělo by být tedy zájmem všech vlád, aby ustanovili s ostatními státy mír a překonali mnohdy křehké vztahy, které mezi nimi panují. Asi se to daří, jelikož v nedávné minulosti už žádná taková zbraň použita nebyla, alespoň ne na obydlených částech Země.

Další významnou hrozbou pro život jsou biologické zbraně. Snad se jejich použití moc nepředceňuje, nejsou sice tak ničivé, jako ty předtím zmíněné, avšak jistě dokáží, troufám si tvrdit, během několika hodin zničit veškerý život zde. Veřejnost o těchto zbraních neví, což je dobře, takže vycházím z teoretických předpokladů, když už existují, tak jsou dobře střežena. To však nemění nic na tom, že by vlastně ani neměly existovat. Představují tak další riziko a velikou hrozbu, která by ve špatných rukou mohla způsobit úplnou zkázu.

Jeden člověk sám o sobě se zkázou lidstva stát nemůže. To spíše tedy jeho vynálezy a činy.

Přemýšlím nad dalšími způsoby, jak by se lidstvo mohlo samo zničit. Když přeskočím absurdní nápady jako například: pokoušet se zastavit rotaci zemského jádra, snahu změnit dráhu vesmírných těles tak, aby byla nasměrována na kolizním kurzu se Zemí, vyvolávat sluneční erupce, aby jimi byla Země zasažena či dokonce vyprovokování technologicky vyspělých, pomstychtivých mimozemšťanů takovým způsobem, že budou mít potřebu přiletět a lidstvo za to vyhladit; za prvé nevím, proč by to lidé asi tak dělali a za další jak, ale to je vcelku jedno; tak dojdu k názoru, že jistě existují i další, avšak méně povědomé způsoby, jak se zničit.

Když se vrátíme k moci matky přírody zjistíme, že kdyby byly vykáceny naprosto všechny lesy, nebo jich zbyla jen nevýznamná část, a stromy vůbec, nakonec by jsme se v naší atmosféře udusili. Rostliny samotné, bez stromů, by nezvládali vytvořit dostatek kyslíku pro celé lidstvo a všechny životní formy, které potřebují k životu kyslík. Z toho plyne důležitost jejich neustálé obnovy. 

Vliv člověka nebo skupin lidí by se však také neměl podceňovat. Stejně tak náboženství nebo životní styl s radikálními názory a přesvědčením, že jen na jejich straně je pravda a vše ostatní je jen lež. Tam, kde je víra, je i síla. A pokud jsou dostupné prostředky, je snadné je zneužít. Většinou to potom však dopadne špatně...

Úvaha - "Je lepší shořet než vyhasnout"

Kdybych měla říci, co mne jako první napadlo, tak musím nejdříve vysvětlit interpretaci samotného tématu. Jeho nebásnické ztvárnění zní podle mne asi takto: „Je lepší zemřít, než žít s vědomím absolutního neúspěchu.“ Není to sice naprosto přesné označení, jelikož tu platí individualita, avšak účel to splňuje.

Začnu s tím „shořet“; nebo-li zemřít či změnit stav v tom smyslu, že něco skončí. To bude příčina následku. Bez této události by budoucí nebylo tak, jak má; bude. Je to počátek nejen té dané události, ale i něčeho většího, vyššího.

Dále tu je „vyhasnout“ a v přeneseném významu tedy „neúspěch“. Nemusí to však být nutně neúspěch jako takový, může to být jakákoliv událost, která nějakým způsobem rázně ovlivní běh života nebo jeho vnímání určitou osobou. Smrt, nehoda, ... takzvaný osudný okamžik, který svým průběhem život jedince změní, více či méně. Je nespočetně mnoho takových událostí, které se člověk od člověka liší. Jsou to jen možné scénáře toho, co se stane a je prezentováno jako ztráta nebo chyba. Kdyby se změnila určující událost, tohle by se nestalo. Osud by měl tedy jiný spád, horší či lepší nelze říci. Buď by totiž proběhla jedna nebo druhá událost.

Název na první pohled evokuje konkrétní případ: „Je lepší zemřít jako hrdina, než žít a později stejně zemřít, ale jako zbabělec.“ Ať si každý určí správnost tohoto tvrzení. Podle mne je správné. V tomto případě se opravdu uplatňuje osvícenost. Podrobnosti tu nejsou zapotřebí, slovo hrdina ničí všechny pochybnosti. Je to dokonalý příklad toho, jak lze osvícenství dosáhnout. Daný člověk při tom činu sice zemře, to však s vědomím toho, že by jeho život stejně jednou skončil, není až tak přesvědčivé. Zanechal by tu po sobě něco, co opravdu stojí za to. Nejen dobrou pověst snad pro jeho blízké, ale také u ostatních vědomí, že to byl dobrý člověk. Protože neváhal, za něco důležitého, položit vlastní život. „Oceňujeme sami sebe podle toho, co si myslíme, že bychom dokázali udělat. Ale druzí nás posuzují podle toho, co už jsme udělali.“ 

 

Pokud to zkonkretizujeme a člověk položí život za to, aby jiný přežil, zjistíme, že tento poněkud smělý ideál je učiněnou ctností. Jelikož zachovat někomu život je tím nějvětším darem, který může člověk dát i dostat. Je to vlastně forma vykoupení. Jeden život za druhý. Tak jako všechno je tohle nutné zvlášť rozvažovat. Vím, že se tohle většinou děje v situacích, kdy na přemýšlení není moc času, ale i několikasekundová rozvaha může pomoci. Je nutno si po celý život uchovávat o těchto věcech jasný názor, vzor jak se budeme v takovýchto situacích chovat, pokud se do nich dostaneme. Usnadní to rozhodování a nejen to, může to pomoci mnohem více, než máme obecně v povědomí. Tím, že si ujasníme už předem priority, získáme více času na jejich realizaci a další případné výkony. Někdy se však představy silně liší od skutečnosti, proto je nutné je udělat co nejrealističtější. V tomto ohledu tu vždy existuje riziko, že se to nakonec nepodaří.

V některých případech by toto motto mělo být naopak. Kdyby člověk měl jen nějaké menší problémy, které by šly, poměrně snadno, vyřešit, není důvod, aby vše hned bez rozmyslu ukončil, přestože je to mnohdy jednodušší. Nejdříve by se měly využít všechny prostředky k napravení vzniklé situace a až pak přejít k nějakým drastičtějším opatřením. A pokud existuje řešení, je třeba ho vyzkoušet. Předejdeme tak poměrně snadno lítosti. To slavné „kdyby“. A nejen to, pokud se budeme snažit problém odstranit, bude to pro nás záruka správnosti tohoto jednání. Až se věci zlepší, protože to se stává nejčastěji, si řekneme, že jsme tenkrát udělali přesně to, co bylo třeba a vše, co jsme mohli. A sem je nutno opět dodat to, že cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné a všechno se nemusí vždy podařit.

Je nutné zdůraznit i druhou stránku věci. Snadno může být tato věta zneužita. Určitě by se našel někdo, kdo by její význam překroutil a využil k tomu, aby si nějak ospravedlnil svoje myšlenky a následně své činy. Když má člověk pokřivenou mysl, jeho názory a představy mají stejnou vlastnost. Pravý smysl by si takový člověk uzpůsobil tak, aby vyhovoval jeho zájmům. Řeč je tu o lidech se sebevražednými sklony. V tom jejich „Nezvládám svoje problémy, tak už nemohu dále žít“ by je nikdo neměl podporovat, ale naopak to odsuzovat jak to jen jde. Tohle není konvenční způsob řešení, nikdy by se z něj stát něměl. Sebevražda je největší hřích proti lidskosti, a nejde tu ani tak o náboženský podtext jako o pravou podstatu věci. 

 

Každá událost má nějaký důvod, proč se vůbec děje. Nemá cenu pátrat proč, protože se to stane, ať chceme nebo ne. Naším úkolem je se s vzniklou situací vypořádat. V ideálním případě vždy všechno vyjde a z toho bychom měli vycházet. A samozřejmě si bezpodmínečně věřit při samotné realizaci řešení. Víra v sebe sama a v úspěšnou nápravu je v tomto případě neocenitelná, neodmyslitelná. 

 

Ať už je pravý význam tohoto tvrzení jakýkoliv, vychází z něj ponaučení. Vždy je lepší zkusit a neuspět, než ze strachu z následků nezkusit, a potom se nad skutečnými následky trápit, protože už s tím nepůjde nic udělat.