Úvaha - "Studánka života"

Život se dá přirovnat k studánce. Hladina se zdá stálá a neměnná, uvnitř ní, pod jejím povrchem se však může dít cokoliv. A tak je to i s člověkem. Na odiv normální běžný výraz a v srdci bolest.

Ráda bych zmínila jeden rozhovor, který se mi podařilo vyslechnout.

A: „Já už jsem někdy zabila člověka.“ Načež toto vzala kámen a vhodila jej až doteď klidné hladiny jezera. „Vidíš, jak je voda rozvlněná tímto zásahem? Tak takhle si připadám i já“ B: „Vidím, ale když chvíli počkáš, znovu se voda v jezeře ustálí a bude jako dřív.“ A: „Pravda, voda se sice bude zdát, že taková skutečně je, avšak bude už navždy jiná, ten kámen ji už napořád změnil.“

Nic tedy nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá. Co se tváří nevině, může zakrývat zlo a to, co bychom obyčejně na první pohled odsoudili, může být skryté dobro. Je tedy třeba si dávat pozor, neustále být ve střehu.

Proměnlivost života je nazastavitelná. Ten náš se mění každým naším rozhodnutím, i těmi nejmenšími. Jeden chybný krok a vše se může pokazit. Jeden správný krok a otevřeme si tím budoucnost, jakou jsme si až doteď jen představovali. Je velice podivuhodné, jak i maličkost dokáže změnit člověku celý život. Kdo nezažil, nepochopí. Já si to velice trpce uvědomuji, avšak svého rozhodnutí tehdy ani možných příštích nelituji. Nemá to totiž absolutně smysl, co se stalo, stalo se. Zármutek na tom totiž nic nezmění.

Můžeme z toho čerpat novou inspiraci i sílu, když se to nepovedlo tehdy... dnes může. Ztrácet naději kvůli věci minulé je naprostá hloupost. Minulost totiž není vše; ano, je součástí nás samých, avšak to nám nedává právo kvůli ní zanedbávat naší přítomnost i budoucnost. Čas totiž běží a nezastaví se; nikdy. Dokud je šance, je i naděje na život, jaký bychom si představovali, po jakém skutečně toužíme.

Studánka života je cokoliv, co si jen dokážeme představit. Když přijdeme před studánku, uvidíme svůj odraz. Stejné se děje i uvnitř nás. Když se podíváme sami do sebe, uvidíme nakonec jen sami sebe. Je to přirozené. Zrcadlení naší duše nelze překonat. Není k tomu ani nejmenší důvod. My jsme my, protože takový jsme doopravdy my, a protože my nejsme nikdo jiný, než my sami.

Každý by se měl pokusit vidět sám sebe v sobě samém. Pokud to alespoň nezkusí, proč je sám sebou? Člověk je uvědomělá bytost, tak bychom si sebe sama měli uvědomit, v té pravé, nezměněné formě. Kdo může říct, že se absolutně zná? Nikdo. Kdo to tvrdí, je lhář a hlupák k tomu. Nikdo sám sebe nezná natolik, aby toto mohl prohlásit. Stačí si však sebe sama uvědomit; kdo jsme a co pro sebe znamenáme, co od sebe čekáme, kam směřujeme, co nás tvoří, co nás motivuje, co nás děsí, co nás udivuje... Kdo dokázal okamžitě odpovědět na všechny otázky je buď náležitě obeznámen se svou myslí a osobností nebo to jen předstírá. Kdo ne, nemohu říci nic, kromě toho, ať to najde. Ztracen v duši, ztracen všude. Brzy může být totiž příliš pozdě hledat pravdu. „Útěkem před smrtí osvícení nedosáhneš.“ Nejde tu však o osvícení jako o pravou podstatu tohoto tvrzení.

Každá studánka se jednou zrodí a jednou také vyschne; změní se v suchou jámu a zanedlouho ani to ne. Má svůj omezený život. Občas jí někdo pomůže se rozrůst, někdy však z ní vykope koryto a vylije ji do okolí. Neudělá nic, ani ne až tak, protože není živá, ale protože se to stává. Osud, pokud na to věříte. Určitý čas stoupá a pak zase klesá. Udržuje tak rovnováhu, harmonii mezi následujícími časovými obdobími. Dává radost lidem, kteří se jí budou chvíli věnovat a pozastaví se nad ní. Dává život zvířatům, o které se stará. I rostlinám, které rostou vedle ní. Svojí vláhou zajišťuje život. Svou přítomností dává naději.

Když si uvědomíme, že jsem nemluvila ani až tak o studánce jako o člověku, začne dávat vše smysl. Život je pomíjivý, nestálý. 

Studánka života je i studnice plná otázek, na které odpovědi chybí... Proč je život, kdo to je? Proč je to tak a ne jinak? Proč se člověk narodí a pak zemře? Co je tím všechno myšleno? Proč si nemůžeme svůj osud předurčit? Proč nemáme možnost znát, co se stane? Co má s námi život v plánu? Proč, proč a zase proč. Proč mám pocit, že nic nedává smysl? Proč by mi jej život měl dát? Proč mi ho nedá? Proč mlčí...

Lidská mysl je jako vesmír sám. Pořád se rozpíná a jednou všechno vymizí, změní se. Lidská mysl je ona studánka života. Na první pohled průzračná jako nejčistčí voda, pravá podstata je však skryta. Je plná různých věcí, které nemusejí dávat smysl; avšak tak jako vše ho mají; smysl skryt za oblakem vědomosti a touze člověka vše ovládat. Kdo ho nevidí, bohužel...

Úvaha - "Kdyby smailíků nebylo"

Smajlíky jsou pro internetovou konverzaci velice přínosným vynálezem. Usnadňují čtení, okamžitě zobrazují pocity a myšlenky druhého člověka a odstraňují tak bariéru, která při konverzaci „mezi očima“ vůbec neexistuje. Nevidíme totiž výraz druhé osoby, se kterou právě mluvíme. Jsou tedy mostem k osobě na druhé straně; tedy v ideálním případě. Stejně jako za každým usměvavým smajlíkem může být opravdu úsměv, může tam být člověk, který se tak jen tváří a je nešťastný. Nikdy si tedy nemůžeme být jisti, zda je to tak, jak se to skutečně tváří. Nejistota nás však potká i v přímém kontaktu, takže si nemají tyto dva druhy konverzace co vyčítat. Jen ve světě internetu je snadnější lhát, než je tak v tom skutečném.

Smajlíky oživují až doposud poměrně nezáživná napsaná slova. Je hezké a milé za větou vidět roztomilého smajlíka, když víme, že to dotyčný myslí vážně. Považuje se to také za zdvořilost mezi lidmi, kteří se už nějakou dobu znají. V nějakých důlěžitých formálních dokumentech a písemnostech však nemají co dělat. Tedy jen mezi známými, hlavně mezi přáteli.

Smajlíci jsou trendem, který se velice ujal. Někteří lidé je však dosud nepoužívají. Nám ostatním, kteří je hojně využíváme se pak může zdát, že jsou divní. Jsme zvyklí na jejich používání, je to prostředek k rozpoznání momentálního rozpoložení polovičky, a pokud se nám tohoto nedostává, jsme zmatení a musíme se soustředit jen na svoji schopnost dedukce. Ta oslabena používáním smajlů může poněkud stagnovat. A tak je možné, že se v ostatních v online konverzaci nevyznáme tak, jak oni v nás.

Pokud je však používáme a jiní ne, přestože jistě ví, že my ano, měli by se v rámci slušnosti přizbůsobit. Když jsou však na to upozorněni a stále se nic neděje, je to urážka. Mluví ze mne vlastní zkušenost. Dá se říci, že jsem takto už jednoho člověka „vycvičila“, aby je používal. Ne však nucením, on k tomu přistoupil sám, dobrovolně.

Ve světě internetu není nic nemožné a nic zakázáno. Existují však určitá nepsaná pravidla v používání smajlíků. Například některé se pro danou situaci nehodí, a tak je v rámci slušnosti lepší je nepoužívat, ani když se nám velice zamlouvají. K těmto diskusím by se mělo přistupovat jako k těm skutečným; nezlehčovat jejich váhu, je to přece jen konverzace jen v trochu jiné formě. To však neznamená, že si ji člověk nepamatuje. Hůře, ale ano, pamatuje. Proto se v minulých letech objevila nová hrozba – kyberšikana.

Trochu jsem odbočila, ale váže se to k tématu. Existují totiž velice rozmanité smajlíky. Ty mohou znázorňovat téměř cokoliv; včetně výhružek a nadávek.

Každému je jistě známo, že dnes existuje mnoho sociálních sítí po celé Zemi. Ty bývají často v mnoha jazycích a stylizované do různých kultur. Jedno však mají společné – smajlíky. Objevují se tam v chatech a od ostatních služeb se tyto malé obličejíky moc neliší.

Nevím, kdo s nimi poprvé přišel. Snad někdo objevil zvláštní podobnost při zkoumání klávesnice; avšak byl to jeden z těch lepších nápadů, které nad ní kdy mohl někoho napadnout. Základní struktura tedy byla nalezena a jiní přidávali další a další návrhy. Tak se dostali smajlíci až do dnešní podoby, tvarů. Jelikož se naše písmo orientuje z leva doprava, oni se tomu přizpůsobili. Pokud chceme znázornit tento malý obličej, nejdříve se píší „oči“, ty může symbolizovat dvojtečka, středník, osmička, hranatou závorku nebo rovnítko, další znaky už jsou méně časté. Poté znázorníme výraz či postoj, který chceme; použijeme: oba typy závorek, popřípadě před ně přidáme pomlčku, lomeno, velké D, S, P, .. dále volíme podle typu aplikace, stejně jako různé slova nebo znaky v závorkách..., tím však nejsou vyčerpány všechny obměny dnešních smajlíků. I jiné klávesové zkratky je mohou nahradit. A ikdyž se nepřemění v obrázek, stále jejich „psanou“ verzi pochopíme.

Nakonec to vše shrnu. Kdyby nebylo smajlíků, téměř veškerá konverzace by byla mnohem složitější a nezáživnější. Smajlíci ji přeměnili na její novou lepší podobu. Jsou přínosem jak pro nás, tak ostatní lidi. Kdo je nechce používat, nemusí. Avšak je to vhodné, když jich člověk na druhé straně používá. Pomáhají nám odhadnout situaci v daném momentě, a také náladu, rozpoložení druhého člověka. Velmi brzy po jejich počátečním používání se člověku vryjí takřka do kůže a bude jich i nadále používat. Jsou odrazem majitelova obličeje nebo se o to alespoň pokouší; používají se vyjma videohovorů, kdy nejsou potřeba. Lze z nich odhalit, zda s námi člověk souhlasí, či nikoliv a protože už nemají jen podobu obličejů (ty jsou však stále nejpoužívanější), lze díky nim zobrazit mnoho různých věcí a snad i vlastností.

Mohu tedy s klidem prohlásit, že smajlíci nám pomáhají v psaném dialogu. Jejich význam může být zpochybněn, to však na jejich hodnotě u jejich příznivců nic nezmění. Když jsou používány v situacích, pro které jsou určeny, nemá mít kdo námitek...

PostScriptum: Kdyby smailíku nebylo, já osobně jsem v hájí.... (slušně řečeno)....Nedokázala bych s lidmi komunikovat, tak jak komunikuji. ... Mnohdy mi smailíci pomáhají s přetvářkou. Mnohdy můžu mít ve skutečnosti i slzy v očích a přesto v mých chatech se bude oběvovat ":D" ... Takhle nazpět se opět zamyslím nad tím, co bych jen dělala, kdyby smailíků nebylo? ... Nemohla bych vést písemné konverzace...

Úvaha - "Lhostejnost a lidskost"

Jsou to dvě poměrně nesourodé vlastnosti. Jedna s druhou vůbec nesouvisí a pospolu nemohou existovat. Lidskost je zkonkretizovaným opakem lhostejnosti – člověku, kterému lidskost není cizí, není lhostejné, když někdo jiný trpí.

Začnu od samého začátku. Zlo je tak snadné a lákavé, protože je snadné jej činit. Je to jakási zkouška odvahy a vytrvalosti, kolik člověk pro dobro zakusí snést a jaké oběti vyššímu dobru přinese. Kdo však nevydrží a přestane o dobro usilovat, své vlastní potřeby mu přijdou důležitější než potřeby jiných a nebojí se ostatní obětovat, když to přinese jemu samému záchranu, … ten propadl zlu. Je to slabá mysl, slabý člověk, protože podlehl se svou vlastní vůli, vzdal to. Pokud to ještě není patrné, tak tady klepe na dveře lhostejnost. Zlému člověku je jedno, co se děje s ostatními, co prožívají, co snáší – kvůli němu. Nevadí mu nebo alespoň nečiní mu takový problém se dívat, jak pro něj umírají, jak pro jeho slabost trpí, zatímco on jen stojí a dívá se na to. Takovému člověku jsou tyto muka lhostejná. A tak vznikla lhostejnost. Z pouhé lenosti člověka pro záchranu situace něco udělat nebo obětovat.

Dobro je složité. Spousta pravidel a morálních zásad. Co je za hranicemi a co ne. Má i stupeň těžkostí, které pro něj musí člověk zakusit. Jen silní vytrvají. Dobro znamená být dobrý, ikdyž to přinese mnoho překážek, které by jinak zlo naprosto odstranilo. A tady se zrodila lidskost. Takový člověk chápe hodnotu života, má soucit s ostatními, přestože nemusí být tak dobří a laskaví jako on sám. Myšlenka na to, že po světě běhá zlo ho trápí. Jsou to však žíví lidé jako je on sám, a tak je nemůže prostě zabít; tímto způsobem zlepšovat svět. Proto existují ve státech zákony, aby se toto nědělo. A ikdyby neexistovali, nemyslím si, že by lidé běhali po světě se zbraněmi, zabíjeli lidi, kteří se jim nějak zprotivili. To by byl masakr; každý totiž někoho takového má.

Lhostejnost je špatná vlastnost. To jsme už tedy zjistili. Někdy se však člověk může zdát uvězněn ve vlastní mysli, díky této vlastnosti. Rád by pomohl, ale co když na sebe povolá ten původní hněv, který by chtěl díky lidskosti odstranit? Jak může vědět, že se to samé nestane i jemu? A tak vzniká paradox. Člověk je lidský, avšak strach o vlastní bezpečnost mu nedovolí tuto vlastnost použít. Jemu to však není lhostejné, chtěl jinému člověku přece pomoci, ale „nemůže“. Je to až zarážející, jak může strach o vlastní tělesnou schránku odstavit veškeré přirozené chování člověka v inteligentní společnosti. Agresoři jsou jednoduše zvířata a těch se někteří lidé prostě bojí.

Velikost lhostejnosti je dána měrou, kterou každý člověk k určité věci nebo člověku pociťuje. Je jen na něm, zda ji bude dále stupňovat nebo se ji snaží potlačit pro dobro daného objektu. I sebe sama. Lhostejnost do naší společnosti nepatří. Kdyby tu však nebyla, mnohé problémy by vůbec nemusely kdy nastat. A jsme u toho. Jak odstranit něco, co odstranit téměř nelze? Jak změnit spoustu lidí, kteří mají strach se mu postavit? Nedávno jsem se o to pokoušela; bezúspěšně. Je to jak zhoubný nádor, který se šíří po celém těle lidstva, buňka za buňkou alias člověk za člověkem. Jak odstranit neodstranitelné? Je jen jediná cesta – každý musí nejdříve začít sám u sebe, a poté doufat, že i ostatní budou následovat jeho moudrého a odvážného příkladu. A oni sami to pak předají zase dál a ti dál a dál. Jen tak lze vymýtit lhostejnost z našich životů. Pak to bude o něco krásnější svět. Neříkám, že se tím vyřeší všechny problémy; ale ty, které z lhostejností přímo souvisí. Lidé musí přivést lidi do kouta, aby toto fungovalo. Nátlak většiny na menšinu. Vždy se však najde někdo, kdo to úmyslně poruší a znovu to začne. Prý že je toto rovnováha...

Každý má tedy na výběr, zda bude vůči ostatním lhostejný nebo ne. Lidskost je vrozená vlastnost, tu jsme nikdy nezískali, ona tu s námi je od narození. Ale jen ti, kdo ji skutečně cítí a věří v ní, ji také uplatňují a nebojí se následků.

Snadno se to vysvětluje na příkladu. Jdeme po ulici a vidíme v uličce vedle, jak nějaký muž svírá ženu a snaží se jí okrást nebo jí ublížit. Naše lidství neváhá a radí, abychom jí pomohli. Málo lidí však tento pud poslechne. 

Po základním úleku, který v těchto situacích přichází se objeví náš prvotní instinkt, který okamžitě poradí: 1. možnost: utečeme a budeme dělat, jako že jsme to neviděli – lhostejnost; 2. možnost: vběhneme tam a pokusíme se tomu muži vysvětlit situaci, že tohle není správné. Když to však nepomůže, bude nutné užít násilí, a tak poskytneme ženě dostatečný prostor, aby mohla v pořádku odejít. Riskujeme však svůj život, namísto jejího. Tohle je lidskost. 

Lhostejnost: „Jen já sám jsem důležitý a nic jiného. Nemám o tom nejmenších pochyb a vždy si to dokáži řádně zdůvodnit: Prostě proto. Nemá se cenu o tom přít, to já mám vždycky v tomto ohledu pravdu.“

Lidskost: „Nehledě na následky pro mne samého, s ohledem na následky jiných, jiným pomáhám a nelituji toho, co pro ostatní dělám, protože to považuji za samozřejmost, za základní povinnost vůči jiným, tak jako za povinnost vůči sobě a svému nesmazatelnému lidství.“

Úvaha - "Koření života"

I zdánlivá maličkost dokáže lidský život velice změnit; když se nit života rozdělí, vydá se jiným směrem, život člověka už nebude takový, jaký byl. Můžeme jen doufat, že tyto neočekávané změny časové linie budou pozitivního charakteru.

Koření života lze chápat i odlišným způsobem, jaký jsem právě zmínila. Může to být úmyslný čin člověka, který se chce něčím obohat; něco na svém životě změnit.

Život někdy může začít být nudný; to se stále opakují určité stereotypní situace, což mysl člověka značně otupuje, stejně jako činnost jeho mozku. A při této příležitosti se nejčastěji uplatňuje takzvané koření života. Jsou to vesměs šílenosti, které mají člověka vytrhnout z všedních starostí. Existují, aby se člověk mohl odreagovat. Jsou to ty činnosti, které by normálně neudělal, které odporují jeho myšlení a povaze. Také se za tímto účelem může skrývat pořízení nevšední věci, například nového mazlíčka. Stejnětak to může být cokoliv jiného... Ať už je to tedy cokoliv, člověk od toho očekává kýženou změnu, je pln očekávání, co mu život díky této změně přinese.

Každý už něco takového zažil. Něco, co ho povzbudilo, změnilo mu život k lepšímu a on se vážně těšil na to, že po tomto přijde další den. Něco, co mu nedalo spát a pořád to chtěl vidět, slyšet, cítit... Něco prožít, … o čem chtěl přemýšlet, pořád. Proto tento pocit nemusím nijak zvlášť popisovat, je každému dobře známý, ať už přímo nebo nepřímo, stále tam někde uvnitř nás je a nikdy neutichá.

Koření života... Zlatý důl filmu. Filmy zřídkakdy odpovídají situaci v reálném světě, a tak se tady koření života velice často objevuje a používá jako reklamní trik. Lidé rádi sledují ideál, kdy vše vyjde, kdy každý dokáže to, co si jen usmyslí, a povětšině každý příběh skončí, alespoň částečně dobře. Jsou to pohádky, které se nám snaží namluvit, že to bude v pořádku a každý je tak trochu jiný, přesto dobrý. Že každý má na světě spřízněnou duši a všichni jsou úžasní. K pravdivosti to má tedy daleko. Dnešní svět je krutý a kdo si nedá pozor, zemře, aniž by na to mohl mít nějaký vliv. Stávají se veliké hrůzy a nemáme hrdinu, který by je odvrátil svojí supersilou. Nikdo nezná budoucnost; nebo alespoň natolik, aby ji mohl změnit. Takhle to prostě nefunguje..

Tím vším se snažím říct, že nemá cenu dát na to, co se nám tvůrci filmů snaží vnutit. Děj filmů nebyl, není a nikdy nebude absolutně reálný. Je to jen snůška krásných slov a lidí, které mají člověka jen utvrdit v tom, že není dokonalý. Kdo to přijme, jeho volba. Tomuto koření života já však nevěřím a nikdy nebudu. Filmy jsou hezké, ale jejich hlavní myšlenka ne.

Často koření života vídám. Stačí opravdu maličkost a život se náhle ubere dosud nenavštívenou cestou, člověk získá nový pohled na dosud známé věci. Všechno je jiné a on se také změní. Změny jsou i přes všechna rizika s nimi spojená, vždy dobré. Ikdyž to tedy nemusí dopadnout dobře, alespoň to zkusil. I to se počítá. Lítosti se má předcházet, pokud je to možné.

Kořením života mohou být noví lidé – přítel, kamarád, partner, kolega, spolužák, příbuzný, nalezený rodič, … ; věci – dům, vila, bazén, nábytek, ... ; dopravní prostředky – kolo, auto, motorka, jachta, letadlo, … ; elektronika – počítač, mobil, notebook, televize, jiný domácí spotřebič… ; změna prostředí – dovolená, stěhování, dočasné ubytování, návštěva, … ; nová práce, nový styl oblékání, nová škola, nový kurz, nové zájmy a zábava, … nové jídlo nebo pití, zkrátka cokoliv, na co si můžeme vzpomenout.

Nový vztyčný bod, nový start, nová šance. Na život takový, jaký má být. 

Vše o čem jsem doteď mluvila jsou jen samé pozitivní věci. Negativní se totiž za koření života nemohou považovat. To jsou zhouby života. Nelze však všechny jak se říká házet do jednoho pytle. Není už výjimkou, že negativní vedou ve svých důsledcích k těm pozitivním. Takové to známé: „Umřel otec, jsem dědic.“ Není to až tak vhodné, jako právě sem příhodné.

Tento dar života je, až nadejde jeho čas a my jej získáme, nutno přijmout. Překážky jsou tu od toho, abychom je překonali. Tohle však není překážka – je to cesta okolo nich. Nová síla, kterou jsme po svých cestách pozbyli. Nové nadšení, které z nás za ty roky života vyprchalo. Nový směr na složité mapě života.

Prý si smysl svého života určujeme sami. V tomto nám koření života dost pomáhá. Vybere to za nás a dá nám možnost tuto volbu svobodně využít. Ber nebo nech být. Snad se to dá nazvat pomocnou rukou života. Další šance na plný a hodnotný život...

Úvaha - "Konec života"

Všechno má svůj začátek i konec. Ten konec je však na tom to nejhorší, i nejlepší. Smrt u jiných lidí mě velice zarmoutí, na tu svoji se však dá se říci i těším.

„Smrt je dar, nikoliv trest.“

A tohoto jsem se vždy držela. Avšak jen v tom případě, když se jedná o běžnou smrt, ze stáří. I v mnohých událostech, které nakonec skončili pro lidi smrtí, nešlo úplně o násilné odejmutí. Většinou při katastrofách bylo lepší zemřít, než jim muset čelit. A tak zemřelo mnoho lidí raději, než by žili jako otroci těchto událostí a marně čekali na pomoc zvenčí.

„Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.“

Ve stáří je smrt opravdu milostivá záležitost. Člověk zřejmě čeká, kdy to přijde. Stará tedy ještě opravdu nejsem, tak si to moc nedokáži představit, jaké to asi musí být. Přece jen neustále být ve starém a stárnoucím těle s vědomím, že je naše... Asi je to veliké vysvobození, když tohle skončí; až člověk přestane existovat v téhle formě.

„Život není spravedlivý, od toho je tu smrt.“

Je tak proto, že život každého člověka se od těch ostatních velice liší. Žádné dva nejsou stejné, mohou být maximálně hodně podobné. Protože tedy život jednomu dává více a jinému méně, ať už jde o cokoliv – štěstí, úspěch, … opravdu cokoliv, co má pozitivní charakter; je tedy hodně nespravedlivý ke všem lidem, pokud se lidé mezi sebou začnou porovnávat. Zato smrt si jednou vezme všechny; a z toho plyne že ona jediná je spravedlivá, jelikož si vybere svou daň na všech, bezpodmínečně.

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“

Aby začlo něco nového, musí také něco skončit. Začátek a konec, neustále se toto opakuje. Je to základní koloběh života celého vesmíru. Jen se přesně neví, jak to všechno skončí, zda nový začátek skutečně bude.

„Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.“

„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“

Nevím sice, proč to tak je, ale v každém případě jejich smrt není mnohdy zbytečná. Tito lidé si zaslouží respekt, když žijí a po jejich smrti úctu, protože většinou umírají, aby ostatní zachránili. Ať zachránili jejich životy nebo jim zajistili nějaké důležité informace. Tito lidé jsou velice odhodlaní a nebojí se položit život za svoji věc. Ta je pro ně tak důležitá, že i jejich život se jim zdá malicherný, a tak ho neváhají položit. Jejich odvaha, síla a odhodlání překonávají tyto vlastnosti všech ostatních. A smrti se zřejmě nebojí. Hrdinové, hvězdy chodící mezi námi.

„Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.“

Je důležité si její hodnotu uvědomit. Žít v nevědomosti, že všechno jednou skončí, by asi nebylo moc hezké. Život je tedy omezen časem, který se roky stále více a více projevuje. Pokud si tedy uvědomíme, že na vše máme jen určený čas a navíc nevíme jeho množství, nemá cenu jej promarňovat. Poté lidé na smrtelné posteli litují, co všechno za svůj život chtěli udělat, ale už nikdy nebudou moci. Je vskutku dobré se tomuto vyhnout, nic neodkládat a žít svůj život podle svých představ. Výčitky a lítost mohou být někdy opravdu kruté.

„Smrt je v životě opravdu jistotou.“

Jsou tedy dvě věci, kterými si můžeme být my lidé naprosto jisti: že jsme se někdy narodili a jednoho dne zemřeme. Člověk prožívá nejistý, nevypočitatelný život, který se může každým dnem naprosto změnit. Ani naši rodiče nemusejí být jisti; žijeme ve světě lží a faleše, cokoliv nemusí být pravda, něco co se však tváří jako lež jí, pravdou může být. Nikdo nikdy si nemůže být jist, zda to co vidí, existuje nebo je takové, jaké to vidí. Jeho život nemusí být jistý, může být jen ve světě svých fantazií, prožívat život jako ve snu, a pak až se dokonale probudí, zjistí, že nic z toho nebylo skutečné.

„Strach ze smrti je trýznivější než sama smrt.“

Stejně jako bát se toho, že uděláme v životě nějakou chybu, je ta největší chyba, jakou můžeme kdy učinit. Toto je stejné. Něčeho se bát, a přitom ten strach z toho je tím nejhorším, co kdy můžeme udělat.

„Je možné vyhýbat se smrti, ale ne se jí vyhnout.“

Nemá cenu se bát smrti. Strach totiž na jejím příchodu nic nezmění. My máme dánu možnost ji obejít tím, že se budeme snažit, aby nebyla zbytečná.

„Nejlepší smrt je neočekávaná.“

Úvaha - "Kniha - náš svět"

Člověk vidí, co sám vidět chce. Jak si myslí, že by měl náš svět vypadat, tak také vypadá; na pohled. Naším světem se tedy může teoreticky stát cokoliv, co nám jen přijde na mysl a ta tomu uvěří. A odtud pochází lidská inspirace, kreativita. Múza, kterou po vyjevení se myšlenky mnozí, aby nezapomněli, přenesou na papír. Tak vznikají knihy a další pozůstatky lidského myšlení.

Knihy jsou mnohdy alternativním světem. Pokud tedy nemluvíme o knihách, které byly sepsány podle skutečných událostí. O těch tu ale řeč není a nebude. Mluvím o knihách, které skrývají nový, dosud neobjevený svět plný různých prapodivných stvoření, jiných druhů společenství, jinou faunu a flóru a v neposlední řadě také jiné pohledy na svět tak, jak ho my známe. 

Autoři se prostřednictvím knih obvykle o něco snaží; snad ukázat nový směr, zlepšit dosavadní situaci ve světě, dát možnost i ostatním, aby se projevili... A mnoho dalšího. Kniha je světem a prostředkem, kde každý člověk může dělat, co se mu jen zlíbí. Neexistují pravidla, proto je to tak lákavé. Nikdo v knize nemůže nikoho nutit, aby tam dělal, a autor tedy samozřejmě napsal, co sám nechce. Je to prostředek pro naprosto nezávislou seberealizaci.

Kniha je prostředníkem mezi autorovou myslí a okolním světem. Spisovatelé bývají totiž obvykle uzavření lidé, kteří nemají moc kontaktu s okolním světem. Je až podivuhodné, jak tedy dokáží vymyslet reálnou situaci, když k ní nemají potřebné informace a zkušenosti. Asi proto jsou oni ti spisovatelé a ne my.

V knize tedy opravdu může být, co jen sami chceme. Lze díky ní otevřít bránu k svému podvědomí a snad s ním i komunikovat, pokud se při psaní dostaneme na potřebnou úroveň. Možná to je vysvětlení toho, proč spisovatelé jsou tak odhodlaní a sebejistí, co se psaní týče; obvykle jsou však velice ... ani proto nenalézám vhodné slovo, tak tedy rozumově a mentálně celkově na vyšší úrovni.

Kniha se naším světem může velice snadno stát. Lidský život je plný nástrah, a proto není divu, že se občas, tu a tam, stávají obrovská neštěstí. Proto kniha nabízí možnost, jak se této skutečnosti zbavit. Člověk tam přemýšlí nad tím, co by se asi tak dělo, kdyby se ona událost nestala. Je to nový začátek pro ty, kdo nezvládají tíhu přítomnosti a strach z budoucnosti. Kniha se tak může stát záchranou pro slabší povahy.

V knize je vždycky dost prostoru k tomu, aby člověk zmínil to, co sám chce a potřebuje říci. Její velikost není limitována, a tak může psát co chce a jak dlouho chce. Kniha se tak může stát doznáním jedince, že tu skutečně byl i jeho nesmrtelným odkazem. Tím jediným, co tu zbyde po jeho smrti. Obvykle práce člověka nabývá pravé hodnoty až po jeho smrti.

Náš samotný život je jako otevřená kniha. Listujeme v ní, připisujeme do ní nové a nové zkušenosti a znalosti, argumujeme to, co už tam nechceme mít. Škrtáme, vytrháváme strany a zalepujeme to, co už nechceme, aby bylo vidět. Náš život plyne strana za stranou od začátku až do konce. Až zemřeme, uvalí se na tuto knihu klíč a již nepůjde otevřít. Nová kniha tedy symbolizuje zrod člověka a jeho uzamčení jeho konec. Není to sice reálné dění, avšak jako představa to splňuje dané podmínky; je to tak.

V knize může být cokoliv, kdokoliv a může probíhat kdykoliv. Můžeme vytvořit paralelní svět k tomu našemu. Ten, který se bude lišit maličkostmi, avšak zůstane souběžný s tím naším. Mnohdy však ony maličkosti mění běh dějin, a tak není divu, že se některé hlavní události světa vyvinou jinak. Může to tak znamenat, že díky knize najdeme řešení různých možných problémů, které ještě nenastaly. Nebo už ano, a pokud neznamenají nějaký přínos, tyto informace, na situaci to nic nemění. Kniha může tedy přemílat co slavné Co by, Kdyby.

Ať už je naším světem cokoliv, na knihy se vždy lze spolehnout. Vždy je možné tam najít to, co právě hledáme. To, co právě potřebujeme slyšet. Můžeme si napsat knihu pro sebe do budoucnosti, úvahy co se asi může stát a pak je opravdu v budoucnosti porovnáváme. Tento fenomén považuji za velice přínosný. Pomůže nám totiž s určením jakého rozsahu znalostí a zkušeností jsme za tu uplynulou dobu získali. Snad i změnu myšlení, k lepšímu.

Kdyby nebylo knih, neznali bychom naší historii. Mnohé fakta byla po staletí zachována jen díky tomu, že se nějaký člověk rozhodl tyto znalosti zachovat. Dnes je již tento problém vyřešen elektronicky, a všechno je také, právě díky této skutečnosti, archivováno. Je nutno si však uvědomit hodnotu toho, co pro lidstvo ti lidé udělali. Jejich myšlenky museli být dost rozpačité. Proč psát něco, co se stalo v té době a všichni si to budou jistě pamatovat, dokud zemřou? Jenže když se zamyslíme ještě dál, zjistíme, že další generace už o tom nebude vědět. A díky tomu, že si to oni uvědomili, máme zápis o tom, co se opravdu stalo.

Ať je již tímto tématem myšleno cokoliv, každý ji jej vyloží jinak. Všem můžu jen sdělit, ať se chovají tak, jak by se chovali v knize. Obvykle jsou tam vyjevena nejtajnější přání autora a ty si má člověk plnil nejen v knize, ale hlavně ve skutečnosti. 

Největší váhu bych však přikládala myšlence, že život je kniha. A toto byla jen další strana v té mé...

Úvaha "Ke komu vzhlížím?"

Na tuto otázku je velice snadná odpověď. Ke hvězdám. A hvězdami v této chvíli myslím opravdu hvězdy, které projasňují noční oblohu; vzhlížím i k měsíci, který je mi stálým nočním průvodcem. Ale teď vážně. Hvězdy jsou pro mne hlavně lidé, kteří svou působností získali můj obdiv a respekt za to, co už v životě dokázali.

„Úspěch ukazuje, jak vysoko jsi doskočil, když ses odrazil ode dna.“

Ke komu vzhlížím?:

Vzhlížím k těm, kteří mají odvahu pustit se do věcí, které vypadají nad jejich možnosti, což se později ukáže jako lež, protože to zvládnou. K těm, kteří jsou odvážní už ze svého nitra a ničeho se nebojí. Strach pro ně není faktorem, který by je mohl kdy zastavit. Úspěšně mu čelí a nenechají ho vyhrát. Nejsou to zbabělci, které vyleká každý stín. Jsou to ostřílení lidé, kteří se vrhnou i do zdánlivě nebezpečných situací s úsměvem na rtech a slovy: Tohle je život. Nevydávají však své životy jen tak pro trochu adrenalinu. Svůj život položí, až to sami budou chtít. Do té doby se budou neohroženě potloukat životem a dělat to, co sami chtějí. Udatnost je jejich druhé jméno. Jsou to hrdinové, už jen tím, jací jsou. Tak k těm vzhlížím.

Dále k těm, kteří si jdou tvrdě za svými sny. Překážky nejsou problémem, překročí je a jdou dál. Od jejich vytouženého cíle nebo cílů je nic a nikdo nemůže odradit. Jeho nebo jejich splnění je pro ně naprostou prioritou. Vzhlížím k těm, kteří dokáží plnění svých snů spojit se svými normálními životy; i přes všechno, co musí udělat, aby si svůj sen splnili, se neochvějně drží pravidel. Jejich motivace je stálá a neměnná, chtějí si svůj sen splnit a jediné, co jim stojí v cestě, je čas a možná prostředky. Do budoucnosti však vstupují s přesvědčením, že to jednoho dne dokáží a budou na sebe pyšní. K takovým lidem musím opravdu vzhlížet.

K těm, kteří své životy zasvětí jiným; dělají vše pro jejich záchranu a úspěšně se jim to daří. Sebeobětování berou jako božskou výsadu. Pomáhají, kde se dá a není jim to naobtíž, to naopak – činí tak velice rádi. A toto se postupně stává jejich životním údělem, pomoc druhým. Nestěžují si, protože ví, že vždy může být ještě hůř. Mají soucit a slitování s těmi, kdož sešli z cesty. Pomohou jim se vrátit. Také k lidem, kteří svoji pomoc nabízejí, přestože to mají zakázané; prokazují tak velikou odvahu a lásku k ostatním. Proto si zaslouží můj respekt.

Vzhlížím k těm, kteří se nebojí říct svůj vlastní názor, ikdyž se tak mohou stát terčem kritiky. Velice si považuji upřímné lidi, jejich upřímnost je totiž darem, který jen tak od někoho nedostanete. Kritika je totiž, ač se to nezdá, velice pozitivní věc. Člověk nám tak dává možnost napravit chyby, které jsme my přehlédli a obvykle detailně. Když si tedy přestaneme říkat, jak jsou na nás lidé oškliví, když nás kritizují, ale naopak nám tím poskytují cenné informace, všechno bude v pořádku a víc než jen to. Říct vlastní názor však není jen o kritice. Můžeme říci chválu, když chceme. Nevím však, kdy by chvála neměla být namístě. Obvykle tím nikoho neurazíme, to spíše naopak. Lidé, kteří jsou upřímní, se takoví být nebojí. Řeknou to, co chtějí, kdy se jim zachce. Nevadí jim, že s nimi někdo nemusí souhlasit, je to jejich názor. Ve světě plném lží však na upřímnost není moc prostoru, a pak je považována za velice negativní. Kdo se však tímto faktem nedá odradit, je správný člověk. Tito lidé se těší mojí upřímné úctě.

Vzhlížím k lidem, kteří se dokáží stát oporou, ať se děje cokoliv. Takový člověk své lidi nikdy neopustí, vždy za nimi stojí. Chrání je před vším, co by je mohlo kdy ohrozit. Nebojí se pro ně něco obětovat, jejich dobro je jeho cílem. Je čestný, nepoužívá žádné intriky k tomu, aby si ostatní získal. Vždy mluví pravdu, protože jedině ta mu zajistí, aby ho všichni brali skutečně takového, jaký je. Má v rukou moc, kterou si sám svojí čestností vydobyl. Není mu zatěžko se něčeho vzdát pro potřeby většiny. Vždy k ostatním přistupuje s vřelostí a otevřenou náručí. Má však oči dokořán a nedá se někým oklamat. Je inteligentní, schopný, vnímavý, … Vždy slyší, vidí a cítí, co se kolem děje. Má také určité zábrany. Aby nikdy nemusel dělat něco, co si nepřeje. K takovým lidem vzhlížít...

Ale v první řadě, vždy vzhlížím ke svým přátelům, to oni jsou hvězdy na moji cestě. Oni mi udávají směr a jsou mými přáteli, protože, že jsem si je já sama vybrala za to, jací jsou.

Nemá již více cenu vyjmenovávat konkrétní vlastnosti, kterých si na lidech cením. Věřím, že každý člověk má něco, za co může být u jiných považován. Je jen na něm, zda se přikloní na správnou nebo špatnou stranu. Ale k dobrým lidem je snazší vzhlížet. Jejich dobrodiní totiž láká obdiv. Každý člověk takový být vážně nemůže, ale ikdyž se k všemu vyjmenovanému přiblíží, bude dokonalý. „Dokonalost není čin, ale zvyk.“

Vždy jsem si našla v blízkosti člověka, ke kterému jsem mohola vzhlížet. Je to tak správné. Ten člověk mě inspiruje, jeho úspěchy nutí k zlepšení mých dosavadních výsledků. Je to také impuls k tomu, že někdo to dokázal, tak proč by ne já?

Úvaha "Kdyby žena vládla světu"

…, tak bych tento den oslavovala jako jeden z nejlepších dnů v mém životě.

Vždycky jsem byla pro rovnoprávnost, ne-li nadřazenost žen ve společnosti. Už odmala jsem tento názor zastávala. Obvykle jsem tvrdila něco ve smyslu: „Ženy muže nepotřebují, ale hodí se jim.“

Určitě nejsem zastáncem radikálových skupin jako jsou feministky, které občas překračují meze, ale větší ohlasy žen by nebyly až tak k ničemu. Pokud se někdy mají ozvat, tak pořádně. Proto velice vítám, když se ženy dostanou do politické sféry a jiných až do dnešní doby ryze mužských povolání, třeba do armády. Tento led byl však již před mnoha a mnoha lety prolomen, díky bohu. Také do vedoucích postavení ve státech by se měly ženy v příštích letech dostat. Slovo prezidentka totiž ještě není moc používané, a to se musí změnit. Nejen tedy v politické sféře, ale i v běžném životě musí být ženy dosazeny do vůdčích rolí – velitelky projektů, podnikatelky, soudkyně, prezidentky společností, … Zkrátka, kde je vysoký post, tam má být žena.

Den, kdy se ženy skutečně začaly zajímat o to, jaké mají postavení není přesně vyhrazen. Je to však datováno do období po druhé polovině minulého století a největší vlna proběhla v Americe. Toto se také stalo obdobím, kdy ženám byla oficiálně přiznána rovnoprávnost, přestože to tak ve skutenosti nebylo. Byl to však první krok v řadě dalších.

Přestože je tento trend už nějakou dobu na světě, někteří muži si to nehodlají přiznat. Chápu, že některá zaměstnání se pro ženy skutečně nehodí a jsou jim zakázáná, což samozřejmě problémem není. Vzniká však, když i dnes v hojně zastoupeném ženskou polovičkou zaměstnání někteří stále nejsou ochotni přiznat jejich práci stejnou váhu. Ženy také mají někdy nižší plat za stejnou práci. Proč? Co to má být? Jak si to vůbec mohou dovolit?

Jistě nepopírám, že některé ženy si nový postoj nezaslouží. Nehodlají se za sebe postavit, tak ať. Je jim jedno, co se okolo nich děje a čekají na den, kdy to ostatní ženy za ně vyřeší. Takové ženy opravdu nepodporuji. Nebo je jim to jednoduše jedno a jsou spokojeny se současnou situací. To už vůbec nechápu.

Naproti těmto jsou ženy silné, které si uvědomují, že mají mít stejné postavení. Že jsou něco lepšího, co si nezaslouží jen tak stát v koutě. Stereotyp jako „žena patří do kuchyně a její druhou povinností je starat se o děti, nic víc“ ostře kritizují. Tohle byl totiž způsob života před sto lety, tak proč to v povědomí udržovat, již je nové tisíciletí.

Někteří muži zřejmě nehodlají své staromódní přístupy přehodnotit. Když se s těmito názory setkám, opravdu ve mně vře krev. Tak například jeden z mých učitelka si prostě nehodlá připustit, že existují i dívky, které dokáží pochopit princip, jak funguje počítač nebo že znají základní fyzikální principy. Neříkám, že to dokáží všechny, ale proč tedy na otázky tohoto typu vyvolává jen chlapce? Jistě, kazí nám to ty bezduché dívky, kterým nynější systém vyhovuje, ale když učitelka ví, že to některá jistě ví, proč se nezeptá jí? Není snad hodina, kdy by nás neshazovala, protože jsme „méněcenné“ pro toto studium. Dívky mají obecně lepší výsledky, jsou schopnější v řešení příkladů, rychlejší v dedukcích a mají značně lepší chování než chlapci; přesto nám to však před ní není nic platné. Stále si svůj omezený postoj udržuje. 

Pro mne je opravdu těžké v tomto stanovisku uplatnit nezaujatý postoj. Velice se mě to totiž dotýká. Ženy budou mít svůj názor a muži také. K důstojnému, pravdivostnímu soudu bychom potřebovali třetí pohlaví; to však není možné. Proto ať každý myslí tak, jak považuje za vhodné a v souladu se vším, co ví a jeho osobností.

V minulosti byl jeden byl jeden případ čistě ženského národa, kterému vládli ženy bez toho, aniž by do toho zasahovali muži – Amazonky. Byl to národ bojovných žen, který se bez mužského přičinění naprosto obešel. Nejdříve byly ve službách jejich státu, jako vojáci, cvičily se v boji i trénovaly s „mužskými“ zbraněmi; a až dospěly do určitého věku, kdy by už byli pro armádu spíše přítěží, odešly z aktivní služby, vdaly se a staly se z nich matky. Jejich dcery se poté co vyrostly, oděly ve zbroj a sloužili vlasti tak jako kdysi jejich matky. Byly naprosto soběstačné, vedly vítězné války a tažení, a ani velká ztráta jejich sester je nezlomila. Byly silné, více, než někteří muži. Věděly, co je může čekat, přesto se však nezalekly a s hrdostí a ctí vůči své bohyni pozvedly zbraně a bily se a zabíjely ty, kdo jim stály v cestě. Jejich svatým místem byly lesy a neoprávněný přístup do nich se trestal smrtí. Amazonky byly skutečně složitá komunita. Všechny ženy tam byly sestry a vedla je královna. Bylo mnoho kmenů a každé vládla jiná. Byly však svým údělem spojeny, proto nikdy nepovstaly jedna proti druhé, byly rodina. A to byl tehdy ten nejposvátnější svazek. Díky nim jsme se přesvědčili, že národ, kterému vedou ženy může prosperovat a být naprosto soběstačný, nezávislý.

Je úkolem dnešních žen, aby se nenechaly vysloveně trapnými názory mužů omezovat a vydobyly si respekt, takový, jaký si skutečně zaslouží. Jen silné přežijí...

Úvaha "Kdybych se měla stát slavnou osobností"

Vidina budoucnosti, ta která nás předurčuje být slavnými, třímá hluboko v každém z nás. Proto není divu, že i já, ve skrytu duše, v to doufám. Může se to zdát podivné, ale zároveň se toho děsím. Proč? Za prvé nejsem ráda středem pozornosti a za další, člověk musí jít, pokud je slavný, ostatním příkladem, u čehož si nejsem jistá, zda to splňuji. Ne nadarmo se říká „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost“. A sláva je silným projevem moci. Slavní udávají ostatním směr, kteří obvykle touží být jako oni. Mocní jsou totiž ztělesněním toho, čeho oni sami nedosáhli, zatím či bohužel nemohou. Ať už k tomu mají jakékoliv důvody od naprosté lenosti až k absolutní neschopnosti v doslovném významu. A když už nechtějí být jako oni, tak si přejí tu slávu, ten obdiv.

Všeobecná pozornost může děsit nebo naopak lákat a vábit svou skvělostí. Pak nebude nepřirozená věta „Narodil jsem se pro slávu“ a tato myšlenka dotyčné zcela pohltí. A neustanou, dokud ji konečně nezískají. Často tedy zcela uneseni vlastními touhami zapomínají na morálku a jdou „přes mrtvoly“, nehledí na nic a nikoho okolo, zajímá je jen obdiv jich samých a zahleděni sami do sebe, se sami sobě pomalu ale jistě ztrácejí. Jen sláva je bude těšit, bude jako velmi návyková droga. 

Bohužel pro ně je sláva velice pomíjivá záležitost a nakonec z nich zůstanou jen vyhaslé hvězdy, které se kdysi pyšnili něčím výjimečným a jen málo lidí si na ně vzpomene. To je nakonec zničí, jestliže tomu byli zcela oddáni. Pokud ale mají ještě dost síly na to, změnit „obor“, jsou zachráněni. Kdysi slavní se tedy opět stávají běžnými smrtelníky s pořádným šrámem na duši. No, nejsme na tom lépe než oni?

Když už bych chtěla tedy býti slavnou, muselo by to být za něco, čeho si vážím a pro to, na čem jsem usilovně pracovala. Ne proto, že by se mi zadarmo nějak nelíbilo, ale ten pocit vlastní moci, když něčeho vysněného dokážete, je skvělý. Úspěch, stejně jako všechno ostatní, a radost z něj, bez práce potom brzy vyprchá. A člověk si ho více váží, když tomu musel něco obětovat, ať již jde jen o čas nebo energii. Je to uvědomělost sebe sama a svých kvalit. Moudrý člověk jednou pravil, že úspěch (nebo chcete-li v tomto případě sláva) je až druhotný, hlavní je ta cesta k němu, ač je plná překážek a nástrah, vždy má větší cenu, než samotné vyvrcholení a vítězství úspěchu. Je to tak proto, že se cestou zdokonalujeme, dospíváme, rosteme v duševním slova smyslu.

Vzhledem k neurčitosti slávy lze o ní dlouze polemizovat. Co to vlastně je? Tak podle mě je to z velké části vlastní ego skryté za oponou. Je to pocit vlastní výjimečnosti, který je všem prostřednictvím dotyčného vyjeven. Pak se k tomu přidá i to, že vás lidé znají nebo poznávají a mají k vám jistý druh podřízeného stavu. A to i přesto, že vámi možná opovrhují; například s vámi v něčem nemusí souhlasit nebo vám jen závidí. Ale tohle celé je jen druhotný efekt. Sláva je v první řadě uvědomělost sebe sama, že máte něco, co ostatní obdivují a přitahuje je to; okolní vjemy a podněty až za ní.

Jak bych tedy mohla získat slávu? Jak ji může každý získat? Tak samozřejmě je mnoho způsobů; některé jsou vhodné více a jiné méně. Slávu tedy prvotně rozdělíme na kladnou a zápornou, základní rozdělení podle morálních předsudků. Kladná je ta, která je chtěná, žádaná a svým způsobem lze říci i správná. Neubližuje, dává radost mnoha lidem a motivuje. Za zápornou lze považovat 2 druhy. Tu, po které netoužíme, prostě se stane jako následek nějaké události, jež se pojí s naší osobou. Dá se snadno přirovnat k nehodám, dále jde tedy především o impulsivní a nepromyšlené chování. A pak je tu ještě jedna. V podstatě je to sláva za to, že děláme špatné věci, které jdou proti mysli rozumného člověka. Ten by je, doufejme, učinil jen v případě krajní nouze a ještě nerad. Oni (toužící po slávě) však nedbají rad ostatních ani zájmů společnosti a vedeni vlastními ambicemi a dá se říci zvířecími instinkty, si jdou vlastní cestou pro zviditelnění. Bohužel pro ně (zase) toto domnělé nebe, které při konání zla pociťují, však není, co se na první pohled zdá. Je to jednosměrný lístek do pekla, ze kterého již není návratu. Minulost má totiž jednu otravnou vlastnost – vždycky se projeví (a obvykle tehdy, když to nejméně čekáte). A naše pověst nás provází po celý život; dobrá se svými dary a špatná v podobě našich chyb a lidského selhání.

Pokud se tedy mám vrátit k původní otázce, musím říct, že tohle vše, až do této řádky bylo nutné k pochopení toho, co se snažím říct. Hledám, stále hledám, ale odpovědi bohužel, zatím, nenacházím. Vždy pro mne existuje obecný scénář, ale než se pustím do konkretizování, musím toho ještě mnoho prožít. Pokud bych tedy měla býti slavnou osobou, byla bych pro ostatní vzorem. Bylo by to tak proto, že má osobnost by nic jiného nepřipustila a já si v tomhle opravdu věřím. Ať si tedy říká kdo chce, co chce, nakonec to dokážu. Čas v tomto ohledu není nepřítel, to naopak. Dává mi, nám všem, možnost to uskutečnit; stát se slavnými, za naše já, pro naše já...

Úvaha "Kam padá moje jablko?"

Zřejmě to vychází z přísloví: „Jablko nepadá daleko od stromu“. Je tak myšleno to, že potomci nejsou tak odlišní od svých rodičů. Pokud bych to tedy měla pojmout v tomto duchu, budu jen doufat, že moji potomci nebo potomstvo z mé krve bude ještě lepší, než jsem kdy byla a budu já sama.

Mám víru ve svoji schopnost předat lidem to, co potřebuji, aby věděli. Proto opravdu věřím tomu, že bych dokázala generaci, která přijde po mně něčím obohatit. S láskou jim předám vše, co jsem se za ty roky života naučila a budu doufat, že to nějak využijí pro své dobré záměry. Ta chvíle je však ještě v nedohlednu, a tak mám čas na rozvahy a především na hledání toho, co bych jim mohla skutečně předat.

Nemusí však jít nutně o odkaz pro generaci v pokrevní linii. Může to být kdokoliv cizí, komu bych něčím do vínku mohla přispět. Neznám odpověď na Co nebo Komu bych něco měla předávat, avšak tuto možnost zcela nepopírám. Třeba se situace během let změní a bude mým cílem někoho „vylepšit“ svojí snahou. Neříkám tedy ano ani ne, ale s upřímností a nejistotou: možná.

Pokud by to bylo myšleno doslova, a otázka by zněla kam padá jablko, odpověď by byla na zem; nic by tomu nebránilo, tedy až na fakt, že jablka nejím; takže bych ho asi těžko někde pozbyla.

Pak je tu ještě jeden způsob, jak to vysvětlit. A to tak, že bych někomu byla vzorem. Bylo by to tedy téměř to samé, jako někomu předat své poznatky, jen v trochu lepším, silnějším balení. Tady bych už začala ale protestovat, kdybych musela říci ano. Nemohu tvrdit, že bych někomu opravdu mohla být, protože si tím nejsem jistá. Možná některá má rozhodnutí a dlouhodobé výsledky by se někomu snad i zalíbily, ale jinak? Jsem optimista, ale nejsem bez rozmyslu. V každém případě by mě to ohromilo a dost překvapilo, kdyby se tak skutečně stalo a jsem tomu otevřená.

Toto domnělé „jablko“ také snadno můžeme přirovnat k žívotu samému. Je to tedy otázka: „Kam směřuji?“ Abych znovu projevila svoji upřímnost, tak vážně nevím. V momentální době se zaměřuji spíše než na dlouhodobé cíle, krátkodobé. Nechávám se unášet proudem, a až skutečně zjistím, co vlastně chci, půjdu za tím. Teď si však nejsem jistá. Ničím. Zda jdu správným směrem, zda nedělám chybu. 

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ 

 

A já jí právě teď dělám, nehledě rady. Myslím, že na tom má velký podíl má nerozhodnost, která pramení z toho, že všechno, co se kolem mne děje, vnímám z několika úhlů. 

Tato nejistota však není úmyslná. Jsem nedobrovolně uvězněna vlastním stylem myšlení. Doufám, a hlavně věřím, že tuto bariéru jednou prolomím. Bude to však chtít ještě nějaký čas. Je přeci normální se někdy ztratit v sobě samém... Nevyznat se. Občas je pro mne velice těžké dívat se na jiné lidi, kteří mají už ve všem jasno. Ví co umí, ví, co dokáží s tím, co umí. Vědí, co mají od života očekávat. Já to však nyní nevím, a to je nepříjemné.

Ale což. Dlouhodobá nevědomost mě však vůbec neodrazuje od plnění krátkodobých cílů, které se načež toto snažím uskutečnit co nejlépe a co nejdříve. Kladu si vysoké nároky na to, co právě dělám a nejsem spokojená, dokud nedosáhnu toho, co chci. Je to jen můj způsob, jak se vyrovnat s nevědomostí a možná i obav z budoucnosti, co přijde. Asi tomu zřejmě moc nepomáhá moje tvrdohlavost. Dělám tak, jak si myslím, že je to správné; musím říci na svoji obhajobu. Vše ostatní mám v hlavě srovnané.

Jednou si každý bude muset uvědomit, kam směřuje a co od života žádá. Svými činy a aktivitou se blíží ke splnění jejich požadavků, které si žádají od života. Pokud člověk už odmalička zná své předurčení, není o čem přemýšlet. Asi bych to těmto lidem měla závidět, ale to už pár let nedělám. Závist je totiž vlastnost, která spaluje mysl nositele vztekem, a ta se poté z toho dlouho nemůže vzpamatovat. Pokud je však někdo, kdo se také ztrácí ve víru života, musí doufat ve svůj pud sebezáchovy. A zachránit se sám před sebou. Pokud se tak nestane, bude ztracen. Hlavní je v tomto případě neutichající naděje; když člověk vstane i jde spát; že se probudí a bude mít jasno. Ovšem bez víry, že se tak skutečně stane, to nemá smysl. Pak to bude jako přístoj bez energetického zdroje; tak to nefunguje. Všichni znalí svého životního předurčení a směru by si tohoto měli vážit, jak nejlépe dovedou. Je to totiž dar, který jim nikdo nedal, oni ho sami získali bez cizí pomoci, aniž by se na to museli někoho ptát.

Kam padá moje jablko? Někam určitě spadne, jen ne dnes. Jinak mám takové přísloví: „Neptej se na otázku, když nechceš znát odpověď.“

Úvaha "Přítel mé druhé já"

„Za minutu se dá na najít na tom druhém něco zajímavého, za hodinu si ho vážíte a za den milujete. Ale trvá celý život zapomenout.“

Opravdový přítel je člověk, který je nám skutečnou oporou. Je sluncem v temnotě světa, novou nadějí pro nás samé. Je to také člověk, jenž nás nenechá napospas osudu, pravý přítel nás dokáže vysvobodit ze všech útrap, které nás mohou kdy potkat. Nebo přimět nás samé, abychom to bez nich zvládli. Přítel je také člověk, který nás zná a to dokonce více, než známe mi sami sebe.

Je dobré mít přítele. Stačí i jeden a svět se zdá o mnoho příjemnějším místem k životu. Být sám není naším údělem, jsme druh společenský. Když je někdo bez přítele, velice po něm touží a dal by cokoliv za to, aby alespoň jednoho opravdu měl. Když se tak stane, je sice velice šťastný, ale brzy toto štěstí vyprchá, pokud to připustí. On tedy instinktivně touží po dalším, jeden už mu nestačí. Nevím čím nebo proč se tohle začne dít, každopádně je to špatné. Zřejmě diktát společnosti nebo co; v každém případě je to naučené chování. Z toho plyne ponaučení: „Je důležité si vážit toho, co máme, a zbytečné kvůli novým tužbám to ztratit, protože to za to nestojí.“ Toho přítele totiž velice urazí, poníží, že už člověku samotný nestačí a toto přátelství ukončí. Z jednoho stálého se stane nula stálých. A jedinec bude tam, kde byl. Cesty osudu mohou být někdy nevypočitatelné a některé činy budou těmi rozhodujícími, ač se to na první pohled nemusí zdát.

Rozmáhající se oprávněná nedůvěra v ostatní lidi nám praví, abychom člověka, kterého si k sobě pustíme, pečlivě prověřili. Já tak činím neustále. Mými přáteli jsou lidé, kteří jsou opravdu ti správní. Přestože je tento proces selekce zdlouhavý, tak vím, že to stojí za to. Mám okolo sebe lidi, na které se mohu vždy plně spolehnout a kterým bezmezně důvěřuji, protože si to zaslouží. Stejné, jako oni by byli ochotni udělat pro mne, bych byla ochotna já udělat pro ně. Moji přátelé jsou tedy opravdu mé druhé já, a tak se k nim také chovám. Mám je v úctě stejně tak, jako mám v úctě sama sebe.

Když jsem byla mladší, za své přátele jsem považovala všechny, s kterými jsem se pravidelně stýkala. Bylo jedno, jací jsou/byli, byli jsme parta. Bylo to tak, jak bylo. Když se na minulost podívám dnešníma očima, s tím co vím dnes, divím se, jak jsem tyto roky mého života dokázala snášet, aniž bych cokoliv tušila. Nikdy jsem moc nebyla pro drastické opatření, ale když je to nezbytné, nediskutuji. A tak se jednoho dne stalo, že jsem se podívala na své domnělé přátele a viděla, že něco nehraje, něco bylo špatně. Toho dne mě jeden jejich čin velice rozčílil a já byla zmatená tím, co se stalo. Dala jsem tomu den a ten následující jsem do něj vkročila s čistou hlavou. Bohužel se potvrdila moje předešlá vize. Už to nebylo, co bývalo. Najednou se všechno zdálo tak jasné jako nikdy a já procitla. Z pěti až doteď nebližších přátel, které jsem znala od malička a bez výhrad jim důvěřovala se stali dva. Je to už pár let zpět, avšak ani jeden den poté jsem toho nelitovala. Klasifikuji to jako jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jeden z těch dvou přátel mi zbyl dodnes a nikdy si ho nenechám vzít. Je to totiž mé další já jen v trochu krásnějším obalu. Tato zkušenost ze mne udělala to, čím teď jsem a v žádném případě nelituji. A tehdy se ze mě stal, co se týče všech aspektů mé osobnosti, věčný perfekcionista.

Proto si troufám tvrdit, že moji přátelé jsou opravdu vybroušené diamanty. Mám tedy na lidi opravdu vytříbený vkus a navíc tu je i má zvláštní schopnost je při prvním setkání, pokud se nehlídají, dokonale prohlédnout. Nikdy si neudělám přítele z toho, kdo se mi takto znelíbí.

Přátelé jsou lidé, kteří nám dokonale rozumí. Jsou ochotni nám mnohé odpustit, pokud něco uděláme. Vždy ví, co si asi myslíme a znají naše myšlenkové postupy. Praví přátelé by nám nikdy neudělali nic, co by nás ohrozilo nebo nám ublížilo, a kdyby ano, pak musíme své přátelství a důvěru projevit my, svým odpuštěním. Člověk přátele potřebuje, a pokud si myslí, že samotnému je mu nejlépe, je to známka toho, že má strach. Strach se někomu otevřít a očekávat to, že to udělá i ten druhý. Možná je to i lenost nebo nechuť k tomu, aby se člověk zvedl a za někým šel. 

 

„Lepší zkusit a neuspět, než nezkusit a litovat.“

Každý náš opravdový přítel je s námi pořád. Udržujeme si ho v mysli, abychom nezapomněli. A ikdyž je moc daleko na to, aby tu s námi byl, je stále v našich srdcích. Alespoň já to tak mám; a nikdy nehodlám zapomenout, ať se děje cokoliv...

Úvaha "Jsem dobrým potomkem?"

Co je to za otázku? Jistěže jsem.

Možná ze mne mluví vlastní ego, ale dost si zakládám na tom, jaká skutečně jsem. Mám za to, že takového potomka, jakým jsem já, by žádný rodič nepohrdl. Ano, jako každý mám své chyby, ale i to má svůj skrytý záměr. Ten, abych oproti ostatním nevypadala moc dokonalá.

Moji rodiče na mne mohou být pyšní už jen tím, že se snažím, aby na mne byli. Vždy jsem se snažila, abych je nijak neponížila před jejich vrstevníky. Aby mohli bez zábran prohlásit, že jsem jejich potomkem a nemuseli se za toto rodičovství stydět. To se mi daří už patnáct let a do jejich skonu na tomto budu neustále pracovat a udžovat si tento status.

Vždy jsem „trpěla“ porovnáváním rodiči se svým bratrem. Utrpěli jsme tím vždycky oba. Asi to bylo tím, že jsem dostala rozum dříve než on ho skutečně někdy získá. Proto jsem nad ním v rozumové a intelektuální úrovni už několik a o několik let napřed.  Přestože jem tedy mladší než on, rodiče ví, že jsem v téhle oblasti jiná než on. A upřímně si myslím, že toto už přetrvá.

Jistě netvrdím, že jsem tím nejlepším potomkem na světě, to v žádném případě. Ale dobrým v okruhu těch, které znám. Já soudím sama sebe a na to mám plné právo, nikdo jiný. Proto se za něj považuji. Troufám si dokonce tvrdit, že jsem zatím to nejskvělejší, co se v naší rodové linii zatím objevilo. Co se týče mých předků a uplatnění díky jejich působnosti a životnímu snažení, nemám moc na výběr. Nemám tedy z čeho těžit motivaci, inspiraci nebo uplatnění v životě. Zbyla jsem tedy na to sama. Měla bych tedy v této naší rodinné tradici pokračovat a stát se méněcennou jako oni; to však nehodlám za žádných okolností připustit. A pokud to bude mít za následek to, co si od toho slibuji, dám impuls i ostatním příbuzným. Už je čas, aby je někdo vyvedl z temnoty na světlo.

Své rodiče ctím a jsem jim vděčná za to, že mi dali život. A jsem ochotná pro ně udělat stejné. Vždy je budu bránit, a když bude nutné i se o ně postarat. Nenechám je napospas osudu; když to bude nutné, udělám cokoliv, abych jim pomohla. Alespoň to jim dlužím za to, že se o mne starají a za vše, co kdyby pro mne udělali. Každý by to měl být ochoten pro své rodiče udělat.

Přestože s rodiči mám mnohdy napjaté vztahy, nic to nemění na tom, co jsem právě napsala. Vždy můj postoj byl a bude takový. A nic ho nezmění. Navenek se to může zdát jako lež, avšak hluboko ve mě je tato pravda skryta. Je stálá a nezapomenutelná

Cti otce svého a matku svou. Praví jedno z přikázání. Křesťanství nebo víře v boha obecně moc nefandím, ale tohle má svoji hodnotu. Je jediné které bezpečně znám a souhlasím s ním. Jediné, které potřebuji znát. A když se dostalo i tam, jistě je správné.

Vždy budu za rodiči pevně a rozhodně stát, ať se bude dít cokoliv. Nikdy bych je vědomě nevystavila situaci, která by pro ně znamenala bezpečnostní riziko. Vždy bych se snažila této situaci předejít použitím jakýchkoli vhodných prostředků, samozřejmě v mezích zákona. Pokud mám být však upřímná a musela volit mezi životem mých rodičů a někým cizím, neváhala bych; pochopitelně. Pokud bych se dostala do situace, kdy by byl ohrožen jejich život a já stála před rozhodnutním, zda bude útočník zabit nebo moji rodiče, vzala bych právo do vlastních rukou. Vzala bych také na sebe plnou odpovědnost za tento čin a řádně ho ospravedlnila.

Ale slova jsou jen slova. Nikdo mi nemusí věřit, že bych toho byla skutečně schopná. Nemusím se ale před nikým zodpovídat, věřím, že bych pro ně udělala vše, kdybych musela.

Zodpovědnost vůči rodičům mi bude novou silou v mém příštím snažení. Nedělám to však pro ně, ale pro sebe. Přizpůsobuji to však tomu, aby i oni z toho něco měli a nikdy s tím nepřestanu. Dlužím jim, že mi dali život a nic to nemůže zpochybnit. Je to primární povinnost, bezvýhradná. Ač se tomu každý může bránit, neuteče před tím. Je to hluboce zaryto v jeho podvědmí a jednoho dne na to sám přijde. Ale jiní nejsou moje starost.

Doufám, že tohle celé jen poslouží vyššímu účelu. Abych nemusela litovat ničeho, co jsem v duchu toho učinila. Vůbec to mé nezdařené skutky nemá ospravedlnit, to ani nemohu žádat, ale povzbudit.

Důvěru v to, že jsem dobrým potomkem přirovnávám k důvěře v sebe sama. Ta každým dnem roste a nic ji nemůže ohrozit. Tak jako že každý den stárnu a každým dnem jsem moudřejší...

Úvaha "Vítězství, která jsou hanba"

Charakterizovala bych to asi takto: Vítězství, které nám přinesou potřebné uspokojení svým průběhem, jsou však natolik za hranicemi únosných mezí a nepsaných pravidel společnosti, že bychom se za ně měli stydět a samozřejmě litovat toho, že jsme to vůbec dopustili, aby se tak stalo. Je tu ale i jedna výjimka. Samotnému vítězi nemusí to vítězství připadat ponižující, to vidíme jen my, kdo to sledujeme.

Pokládám za vítězství, že zrovna nemohu, ač se snažím, žádné takové nalézt. Horší však je si připustit, že možná ani nechci. Bohužel, i skryti mému zraku existují. A na to nejsem pyšná. Nepřítele je totiž lépe mít přímo před sebou, než o něm nevědět.

Vítězství je silný pocit úspěchu. Hanba zase pocit, který nevidíme rádi. Nutí nás se za své činy stydět, a mnohdy oprávněně; nikdo by si ji dobrovolně nevyžádal. Hanba není vnímající bytost, proto ji nezajímá, kdo se stane její obětí. Je to jeden ze série pocitů, které jsou hluboko v každém z nás.

Když to tedy postupně odkrývám, obraz se začíná tvořit. Hanbou se stávají vítězství podvodem. Ať si to jeho nositel uvědomuje nebo ne, že tohle není správné, jsou špatné už svojí podstatou. Vítězství má být čestné a obvykle takové skutečně je; čestnost vítězství se dá tedy snadno přiřadit k čestnosti jeho nositele.

Otázkou tedy je, jak daleko je člověk schopen pro vítězství zajít a co všechno je při tom schopen obětovat?

Ve světle toho, co všichni víme, jistě každý někdy takové vítězství zažil. Ani já nejsem výjimkou. Čest byla asi vskutku výsadou rytířů v dávných dobách. Asi se budeme tedy muset posuzovat podle toho, kolik jsme těchto vítězství zažili a od toho odvozovat, jak moc špatné to s námi je.

K takovýmto rozhodnutím, které mají za následek toto vítězství, stačí málo; zdánlivě nedůležitý impuls a věci se obrátí jiným směrem. Když jsou lidé ochotni tak moc, že by dali cokoliv za nějakou konkrétní věc, udělají to, nehledě na následky, co si tím způsobí. A výčitky svědomí budou mít opravdové pré. Je tedy jen na nás samých, jak moc se dáme těmito sny unést a co jsme ochotni riskovat pro jejich získání.

Dnešní doba si žádá na lidech mnoho obětí. Sny jsou tak velké, že oběti se také musí přizpůsobit situaci. Zaslepeni vidinou úspěchu lidé ztrácejí lidskost a jdou „přes mrtvoly“. Ať už je jejich snem cokoliv – peníze, moc, sláva, majetek, …; vždy se tomu dokonale dokáží přizpůsobit. Jejich oběťmi se stávají jejich rodiny, přátelé, mazlíčci, dobré vztahy s ostatními lidmi; jejich vlastní čest však trpí nejvíce. Bohužel ta však nemůže zasáhnout.

Míra hanby závisí na množství nebo velikosti podvodů, které jsme kvůli vítězství museli udělat. Jsou tedy poměrně zanedbatelné podvody a pak jsou tu samozřejmě také horší a mnohem zákeřenější, které se dají už jen těžko nějak odčinit. Tedy teoreticky. Poměrně zajímavé je se tady zmínit o lidech, kteří se podvody a intrikami živí. Je to velice náročná profese a neustále je tu riziko, že budou odhaleni. Není to zrovna jedno z nejlepších povolání z těch stovek běžných, které máme k dispozici, ale pokud to někdo dělá kvůli tomu, že nemůže jinak, nedá se nic dělat. Každý jednou prozře a jak to potom bude snášet, je na něm. Do té doby je pravděpodobně jejich zaměstnání baví a nevadí jim, že podvádějí ostatní lidi. Víc není potřeba vědět.

A dostáváme se až ke konrétním případům. Je takhle jeden muž, má na sobě krásný nažehlený oblek a říká si pojistný agent. Tento člověk okrádá všechny lidi, kteří si k němu jdou vyřídit pojistku, aby se zabezpečili proti všemu, co by se jim mohlo stát. Jenže však netuší, že se stane pravý opak. On z nich podvodným chováním a manipulací s jejich myslí, to musí být jeho specialita, pokud se na tuto práci má kdy hodit, doslova vytáhne všechny jejich úspory a jeho pravý záměr se skrývá v malém písmu na kraji smlouvy, které každý snadno přehlédne. Výsledkem jsou pro společnost obrovské příjmy a pro lidi jen výčitky svědomí, co to provedli, protože se tak děje pod záštitou zákona. Oni podepsali smlouvu, a tak souhlasili se všemi podmínkami, které obsahovala. A odvolání u soudu nepomůže, protože již nemají prostředky k získání solidního právníka, které ovšem podvodná společenost má. A pak se vítězství přikloní k těm, kdo si ho nezaslouží.

Přejděme k něčemu méně drastickému. Takový nevinný tahák. Každý ho alespoň jednou použil. Důvodů k jejich používání/použití jsou takové: za prvé, udělal to, protože nevěděl nic a chtěl tak získat uspokojivou známku, která je v každém případě lepší než pět. Druhou možností je, že látku sice ovládal, ale ne tak dokonale, aby to tak mohl nechat. A třetí je asi ta nejúnosnější ze všech třech možností. Byl plně seznámem s učivem, ale tahák si nechal jako pojistku, kdyby měl „okno“. Použití taháků je na pováženou. Mnozí z mých učitelů přiznali, že si taháky jako studenti také dělávali. Přesto však dnes od jejich používání zrazují a říkají: „Klidně si je dělejte, ale nepoužívejte je.“ Proto volím třetí možnost, když není zbytí.

A je tu další podvodné chování. Sportovní aktivity bývají často náročné nejen pro tělo, ale i mysl. Proto se snadno může stát, že se lidé uchýlí k různým posilovačům. Chtějí podávat lepší výkony a to, že je to zakázané jim pranic nevadí. Odůvodní si to tak, že je to jejich tělo a to se nezměnilo, jen je výkonější. Dnes se to už samozřejmě kontroluje a kdo je odhalen, bude vyřazen ze soutěže. Tento trend se tedy na oficiální úrovni nevyskytuje, v domácím použití však přetrvává. Není nezvyklé, že se tyto zakázané látky běžně prodávají v posilovnách. Slibují totiž mnoho výsledků, za krátký čas a ti netrpěliví si s nimi opravdu přijdou na své. Proto se ptám, je správné požívat nějaké chemické látky k tomu, abychom si své tělo díky nim zlepšili, místo toho, abychom si toho vydobyli my sami? V tomto případě jde čistě o nás a popravdě nevím, jestli je to vůči nám samým správné.

Myslím, že tři případy nečestných vítězství jsou tak akorát. Nevím, zda se to někdy zlepší nebo jestli se to naopak ještě zhorší. Vím ale, že tu budou s námi pořád. Nelze říci, že v celé populaci se jednou budou vyskytovat jedinci s pouze čestnými úmysly; bylo by to hezké... Ale sny se často liší od reality. Musíme tedy začít sami u sebe, a když s tím přestaneme my, snad i ostatní...

Úvaha "Knihy mě učí poznávat svět"

Knihy jsou mým průvodcem od dětství, kdy jsem se naučila číst. Tuto schopnost na pár posledních let ztratily, avšak jejich nesmrtelnost mne znovu vábí.

Knihy jsou takový nový rozměr našeho bytí. Je to další svět ukrytý v tom našem, ten je totiž strašně rychlý a neutichající, proto svět knih vypadá jako ráj. Vynález a následné rozšíření knih bych považovala za veliký krok v historii lidstva. Knihy jsou světem, který ukrývá všechno vědění a myšlenky lidstva. Je tím světem, kde není nic nemožné. Tomuto světu je dána námi samými ohromná síla, je také na nás, jak ji využijeme.

V tomto ohromném a zdánlivě nedůležitém světě je také snadno se ztratit a horší pak opět nalézt úspěšnou cestu ven. Můžeme se také cítit zaplaveni informacemi, které skrývá. Takže vstup jen na vlastní nebezpečí. Ale myslím, že toto zdánlivé riziko ani nestojí za řeč oproti tomu, co tím můžeme získat. Nedocenitelné informace, nový druh prožitků a zkušeností. Je to až zvláštní, co v knihách lze nalézt. Moudrost, osvícení, duševní klid, … Obvykle tedy jakési nové duševní schopnosti a prožitky nečekaných rozměrů.

Já si uvědomuji důležitost knih a někteří lidé zjevně také, když byla zavedena povinná školní četba. Tento trend však upadá, proč? Větší dostupnost počítačů s připojením na internet dnešní mládež tak zaměstná, že si tuto lásku ke knihám ani nedokáží vytvořit. A v dospělosti už to nedoženou. Nevyvinou si pro to speciální předpoklad, který je nutný. Ale dobře jim tak...

Knihy mě opravdu učí poznávat svět, ten který skrývají, i ten, který musím žít. Je však nutno tyto dva světy rozlišit, přestože se v mnohém podobají, nejsou stejné, nikdy nebyly a nebudou.

Svět knih je až podivuhodně reálný. Proč by také neměl být. Je zajímavé, že tento svět vytvořil člověk pro člověka. Když se nad tím tak zamyslím, jak to vůbec mohl dokázat? Neuvěřitelné. 

Proto většina čtiva záleží na autorovi; dobrý autor, dobré dílo. Špatný je špatné v obou případech. Co je tedy hlavním záměrem knih? Název už sám napověděl – učit. To však jistě není jediné poslání knih. V průběhu následujících řádků se je budu snažit nalézt.

Knihy představují možnost, jak se něco dozvědět, tedy naučit. Proto existují naučné knihy jako encyklopedie či učebnice, nebo prostě jen obyčejné knihy, které se věnují odborně určitému tématu. Dnes však těmto knihám velice konkurují internetové vyhledávače a postupně je vytlačují. Avšak na internetu může být cokoliv. Pravdivost tedy není vůbec zaručena, zatímco u knih je. Ty procházejí přísnou kontrolou, aby se skrz ní nešířili dezinformace. Knihy tedy představují ideální a také poměrně dostupný prostředek k získání chtěných informací u kterého víme, že obsahuje opravdu pravdivé informace a pouhé teorie nebo domněnky autora jsou samozřejmě vyznačeny.

Dále pak existují knihy dobrodružné, romány,... a tak dále, které skrývají příběh nebo skupinu příběhů. Má za úkol čtenáře pobavit, potěšit, zahnat nudu a snad i něčemu, opět, přiučit. Tyto příběhy mají být čtivé a vhodné buď pro všechny nebo jen určitou část populace. Vždy má být napsána tak, aby se někomu líbila, stejně jako autorovi samému. Napsáním těchto knih autoři obvykle něco sledují. Buď se tím chtějí živit nebo je to jen jejich koníček a oni tak chtějí ostatní obyvatele svojí inspirací obohatit. Ať je jak chce, zájmem každého autora je, aby se jeho kniha stala čtenou a žádanou. Proč říkám to, co je jasné? Protože kniha má účinek nejen na jejího čtenáře, ale i samotného autora. Může díky ní odhalit věci, které předtím neviděl. Může to brát jako prostředek k duševnímu klidu a pozitivnímu rozpoložení, řešit díky ní své problémy, popřípadě v ní před nimi utíkat, což bych moc nedoporučovala. Vliv knih na člověka by se neměl podceňovat, stejně ani zveličovat. Je tedy nezbytné najít ten zlatý střed. Kdyby knihy neměly sílu, proč by tedy byly brány jako hrozba, a proto páleny?

Když lidé píšou knihy pro lidi, určitá nevědomá osobitá část jich samých se v tomto díle otiskne. Proto je poměrně snadné podle stylu psaní poznat, kdo to napsal a těžko něco zakrývat. Máme tedy možnost zkoumat a učit se od jiných z toho, co někdy napsali. A zase to učit. Ať se tedy vydám jakýmkoli směrem v hledání pozitiv u knih, vždy skončím u toho, že nás učí. Je to opravdu jejich hlavním přínosem.

Je tedy na autorovi, aby čtenáři vytvořil příjemné prostředí k tomu, aby se mu v tomto novém světě líbilo. Aby stránky před jeho očima ožívali a on si mohl bezpečně představit, co se tam asi odehrává. Stejně tak musí zajistit, aby ho tento malý svět z papíru vtáhl natolik, že tam bude rád setrvávat a těšit se na každou další stranu. A nesmím zapomenout na to, že by měl autor čtenářům zajistit možnost se z díla učit, sloužit jako výchovný prostředek i jako prostředek pro zklidnění mysli.

Knihy v sobě skrývají novou energii a motivaci, je-li potřeba; inspiraci, když nám dojde; slouží jako zdroj potřebných informací; možnou cestu k hledání sebe sama; správné knihy podporují naše dosavadní snažení; poskytnou nám nutnou dávku duševního klidu; mohou nám zajistit možnost, jak prožít události, do kterých se asi ani nikdy nemůžeme dostat, případně když nechceme; i nám dávají možnost osvětlit nové životní situace, ať již vymyšlené nebo podle skutečných událostí; ... 

Vždy však má kniha samotná něco do sebe, a buď to začleníme do sebe samých nebo jen netečně přejdeme a nic se nestane...

Úvaha "Hlava státu"

Hlavní představitel státu, vrchni velitel vojenských sil, nejvyšší politický vůdce země... Člověk, který zastupuje a reprezentuje celý národ. Když udělá chybu, jako by ji udělal celý stát. Má povinnosti a břemeno velení. Musí být zodpovědný a své chování uzpůsobit situaci. Jeho soukromý život je až vedlejší. Hlavní je závazek vůči státu, vůči všem lidem, které zastupuje. Pravdivost tohoto tvrzení je často opínaná, a to kvůli jistým důvodům. Lidé totiž mají sklon soudit podle obalu a ne obsahu, přestože to není správné, je to tak.

Hlavou státu se rozumí jakýkoliv vůdce; ať již z monarchie, vévodství, dříve protektorátu, království, císařství a tak dále. Tedy monarcha, král, vévoda, prozatimní prezident, císař, car, sultán, faraon, … Všichni tito zástupci nejvyšší moci jistého území mají společné několik věcí, přestože se liší podle způsobu vlády. Mají za úkol vést, reprezentovat a v případě nutnosti i motivovat. 

Jejich úkolem je vést co nejsvědomitěji svůj úřad a své osobní pocity odložit stranou. Vždy se musí rozhodovat tak, aby to přineslo bezpečnost lidem i za cenu vlastního života. Jejich zatvrzelost a pocit vlastní důležitosti jim to však nedovoluje. Mají chránit a pomáhat. Udržovat vše v chodu a přivést lidi k aktivitě, pro jejich vlastní dobro. Musí také čelit rozhodnutím, které se budou týkat celého národa; pak je jejich povinností zajistit co nejlepší výsledek, který bude zároveň ten nejsprávnější a také v souladu se všemi pravidly a zákony.

Jak jsem již zmínila, chování hlavy státu se velice promítne v názoru lidí. A nejenom té dané země, ale i ostatních zemí, které toto chování zaznamenaly. Tak může vzniknout pozitivní, ale i naopak negativní pohled na populaci celé země. A i malá chyba, se stane velkou. Jak by se lidé mohli spolehnout na nespolehlivého velitele? Jak mohou věřit někomu, kdo nemá na to, aby je vedl? Proč je tedy vlastně ve vedení? Je mnoho otázek, které si lidé mohou klást. Jedno špatné rozhodnutí, a vše může být ztraceno. Pár nevhodných slov na nesprávném místě v nesprávný čas a může započíst národní kolaps, dokonce války. Už nebude cesty zpět. Doufám, že si prezidenti toto uvědomují a je na nich, aby se o své země řádně a s úctou starali.

Vím, že se tento popis spíše vztahuje na mocnosti, kde se stále ještě uplatňuje absolutistický styl vlády, avšak jistou moc mají i prezidenti samotní. A ta by se neměla podceňovat. Stále mohou do věcí mluvit. Stát od státu se velikostí této moci liší, avšak je tu. A když ne v politické sféře, tak v projevech k veřejnosti ano. Jejich slova nejsou jen tak přeslechnuta, lidé k nim vzhlíží s úctou nebo opovržením, to už záleží na jejich dřívějších činech. Avšak jsou nepřehlédnutelnou autoritou, která je má přivést do zdárné budoucnosti a to je to hlavní.

Pokud mají dobrou pověst a jejich skutky byly správné, mají za sebou podporu národa. Nemáme si co nalhávat, pokud jsou špatní, budou sesazeni, pro dobro všech. 

Dnes se prezidenti či jiní vůdci volí na několik let dopředu, proto je nutné jejich působnost pečlivě vážit. Nejdříve se tedy vyberou nejvhodnější kandidáti z mnoha a postupně se vyčleňují, až zbyde jen jeden. Pokud se však neobnoví tomu dřívějšímu úřad. Dokud nebude tento proces dán do rukou celého lidu, těžko můžeme předpokládat spravedlivé rozhodnutí. Ani zákonodárci nemusí být vševědoucí, co lid potřebuje, koho lidé potřebují, stejnětak ani nemusí být objektivní. Jak tohle můžeme vědět? Ve světě lží se jedna pravda ztratí.

Ať si svět malujeme jak chceme, o osobnosti a charakteru člověka dnes mluví jen jeho činy. Nikomu nelze věřit, a proto se můžeme spoléhat jen na to, jak se chová. Jen my sami se můžeme soudit a tak také činíme; soudíme podle toho, co si myslíme, že bychom dokázali udělat, ale druzí nás posuzují podle toho, co už jsme udělali. Myslím, že tak je to správné. Proto mám tak ráda termín „zkušební doba“. Jen ať se ukáží, zda na to skutečně mají a jejich pověst jen neklame.

Rozhodování v záležitostech jen vůlí prezidenta neexistuje, ani to tak nikdy nebylo. Prezidenti „vládnou“ demokratické společnosti, kde je toto rozhodování rozděleno mezi několik státních orgánů, které mají zajistit co nejlepší politickou podporu. Vytvářejí zákony země nebo je opravují, zlepšují. Rozdělují práva a povinnosti všem podsložkám. Jelikož je to v zemích různé, je těžké v tom konkretizovat, aniž bych něčemu nepozměnila význam nebo to špatně neprezentovala už ve své podstatě. Zůstanu tedy na čistě obecné úrovni.

Hlava státu tu tedy není pro nic za nic. Má už zmíněné úkoly, které musí bezpodmínečně dodržovat, chce-li si udržet podporu lidí své země. Má povinnost rozhodovat, reprezentovat, motivovat, nést odpovědnost, udržovat mírové vztahy s ostatními zeměmi, a také s nimi spolupracovat; mít snahu o zlepšení podmínek pro život svých občanů a co hlavně: neptat se, co lid může udělat pro něj, ale co může on udělat pro lid.

Úvaha "Budouctnost demokracie a svobody"

Jsem toho názoru, že aby něco vůbec mohlo fungovat, je potřeba tomu dát náležitou péči. Jenže se tomu v dnešní době asi moc nedává. Všechno sice nějak funguje, avšak otázkou je, jak dlouho ještě bude.

Demokracie je spojení dvou řeckých slov „demos“ (lid) a „kratein“ (vládnout). Z tohoto je patrné, o jaký způsob řízení státu tu jde. Má hluboké kořeny v naší historii. Tato forma vlády existuje už více než dva tisíce let. Při svém vzniku trvala však jen sto let, konkrétně v řeckých městských státech, a následně zase na tisíciletí vymizela. Znovu se demokracie objevila až v posledních několika stoletích. Antická demokracie byla však od té současné v jistých ohledech odlišná, hlavní myšlenky však byly zachovány.

Pro vyjádření, jaká je budoucnost demokracie, je nutné znát její minulost; postupnou proměnu a její vylepšení/pohoršení oproti tomu, jak vypadala při svém vzniku. Tento průběh nám pomůže předvídat, jak se asi ještě v budoucnosti vyvine.

Tak jako každé jiné uspořádání má něco do sebe. Některé její součásti jsou skvělé, o jiných se tohle říci rozhodně nedá. Proto bych se ráda nad některými jejími aspekty pozastavila.

Zastávám názor, že s demokracií se to má trochu jinak. Vláda a s ní spojené rozhodování není podle mne tak objektivní, jak se na první pohled zdá. Ano, nepopírám, že tyto pravomoce získali političtí zástupci tak, že byli zvoleni. Ale já se ptám, jak mohou tito lidé rozhodovat za celý národ? Jak takto mohou být všem zajištěny stejné podmínky k životu, k svobodnému životu? Asi je to jen zbožné přání, ale nemá toto snad být úkolem demokratického zřízení státu?

Trvám na myšlence, že důvěřovat v dnešním světě je možné jen sám sobě. Tento názor jistě zastává více lidí. Ale jak se zdá, do politických kruhů se vysloveně usadil. Představitelům státu nelze věřit. Proč by se také mělo? Svou působností sledují většinou jen vlastní cíle: touhu po moci nebo vlivu obecně, či touží po penězích a samozřejmě vyšším majetku. Obvykle mají lidmi přisouzenou masku. A ne vždy zrovna pozitivního charakteru. Bude se to zdát velice příslovečné, ale dnes je vstup do politiky brán jako známka zvrácené osobnosti. Netvrdím, že takový jsou všichni zástupci, ale většina. Není o nich rozšířené zrovna valné mínění. A pokud už nějaký nováček přijde s dobrým přesvědčením, brzy ho systém zruinuje, jestliže se nepřizpůsobí. Jeden člověk dnes nemá moc změnit téměř nic. Krása, ale zároveň i prokletí nastoleného systému. Zato skupina lidí může mít na jednotlivce ohromný vliv. Není moc prostoru k manipulaci a k jeho znužití jedinci, avšak jeden poctivý člověk v zkorumpované společnosti nic nezmůže. Tak jako každá mince má dvě strany, tak …

To byla jedna stránka věci. Teď je nutno se pozastavit nad tou druhou, pozitivní. Každý má teoreticky právo na svobodu projevu, může si tedy, podle dané situace, říkat co chce. Aby to nebylo tak přínosné, vyvažuje to existence bulváru; tam také může být použito cokoliv, bez ohledu na následek pro daného člověka nebo určitou skupinu. Všeobecně máme svobodu. I svobodu pohybu, na veřejných místech, na vstup na soukromé pozemky nemáme právo. Můžeme volit koho chceme, někdy však není moc na výběr a musíme proto i přes svou nelibost zvolit někoho méně vhodného; tedy udělat kompromis. Své rozhodnutí si uskutečňujeme sami, proto si svobodně volíme školy (ale i to je jistou dávkou vázáno na místo, odkud člověk pochází; je to proto, aby měl vzdělání, které v daném regionu skutečně využije), posléze zaměstnání (při tomto výběru je také nutné zohlednit region, kde se zaměstnání nachází a jeho výnosnost, zda se vyplatí si jej udržet nebo nikoliv), nikdo nám nepřisuzuje ani partnery, jak tomu bylo v dávné minulosti. Máme právo žít podle svého, aniž by nám nikdo říkal, že tohle nesmíme; samozřejmě vše je myšleno v rámci jistých mezí. Demokracie tedy přinesla nutnou dávku svobody, proto je to režim vlády, který tu ještě dlouho vydrží.

Pokud se ještě změní pár detailů, bude demokracie cestou k mírovému způsobu života. Je nutné více dbát na spravedlnost a pravdu. Aby nebyla člověku odepřena základní lidská práva a svobody. A aby všechni dodržovali zodpovědnost vůči státu jako celku a byli vědomi si svých povinností vůči druhým, stejně jako budou mít úctu k zásadám občanské společnosti. Pro všechny v konkrétním státu by měly platit stejné zákony a ne dělat výjimky kvůli národostním nesrovnalostem.

Absolutistická forma vlády byla nutná k tomu, aby se zjistilo, že demokracie je ta správná cesta do budoucnosti. Tato vědomost byla ale draze vykoupena spousty životů. Avšak díky všemu, co lidé po ty léta zakoušeli, se lidstvo mohlo dostat až do dnešní doby. Jistě se situace ještě zlepší, až to všichni lidé pochopí. Ale asi si ještě nějakou dobu počkáme, než se celá Země oděje do demokracie a bude svobodná.