Jsou to dvě poměrně nesourodé
vlastnosti. Jedna s druhou vůbec nesouvisí a pospolu nemohou
existovat. Lidskost je zkonkretizovaným opakem lhostejnosti –
člověku, kterému lidskost není cizí, není lhostejné, když
někdo jiný trpí.
Začnu od samého začátku. Zlo je tak
snadné a lákavé, protože je snadné jej činit. Je to jakási
zkouška odvahy a vytrvalosti, kolik člověk pro dobro zakusí snést
a jaké oběti vyššímu dobru přinese. Kdo však nevydrží a
přestane o dobro usilovat, své vlastní potřeby mu přijdou
důležitější než potřeby jiných a nebojí se ostatní
obětovat, když to přinese jemu samému záchranu, … ten propadl
zlu. Je to slabá mysl, slabý člověk, protože podlehl se svou
vlastní vůli, vzdal to. Pokud to ještě není patrné, tak tady
klepe na dveře lhostejnost. Zlému člověku je jedno, co se děje s
ostatními, co prožívají, co snáší – kvůli němu. Nevadí mu
nebo alespoň nečiní mu takový problém se dívat, jak pro něj
umírají, jak pro jeho slabost trpí, zatímco on jen stojí a dívá
se na to. Takovému člověku jsou tyto muka lhostejná. A tak
vznikla lhostejnost. Z pouhé lenosti člověka pro záchranu situace
něco udělat nebo obětovat.
Dobro je složité. Spousta pravidel a
morálních zásad. Co je za hranicemi a co ne. Má i stupeň
těžkostí, které pro něj musí člověk zakusit. Jen silní
vytrvají. Dobro znamená být dobrý, ikdyž to přinese mnoho
překážek, které by jinak zlo naprosto odstranilo. A tady se
zrodila lidskost. Takový člověk chápe hodnotu života, má soucit
s ostatními, přestože nemusí být tak dobří a laskaví jako on
sám. Myšlenka na to, že po světě běhá zlo ho trápí. Jsou to
však žíví lidé jako je on sám, a tak je nemůže prostě zabít;
tímto způsobem zlepšovat svět. Proto existují ve státech
zákony, aby se toto nědělo. A ikdyby neexistovali, nemyslím si,
že by lidé běhali po světě se zbraněmi, zabíjeli lidi, kteří
se jim nějak zprotivili. To by byl masakr; každý totiž někoho
takového má.
Lhostejnost je špatná vlastnost. To
jsme už tedy zjistili. Někdy se však člověk může zdát uvězněn
ve vlastní mysli, díky této vlastnosti. Rád by pomohl, ale co
když na sebe povolá ten původní hněv, který by chtěl díky
lidskosti odstranit? Jak může vědět, že se to samé nestane i
jemu? A tak vzniká paradox. Člověk je lidský, avšak strach o
vlastní bezpečnost mu nedovolí tuto vlastnost použít. Jemu to
však není lhostejné, chtěl jinému člověku přece pomoci, ale
„nemůže“. Je to až zarážející, jak může strach o vlastní
tělesnou schránku odstavit veškeré přirozené chování člověka
v inteligentní společnosti. Agresoři jsou jednoduše zvířata a
těch se někteří lidé prostě bojí.
Velikost lhostejnosti je dána měrou,
kterou každý člověk k určité věci nebo člověku pociťuje. Je
jen na něm, zda ji bude dále stupňovat nebo se ji snaží potlačit
pro dobro daného objektu. I sebe sama. Lhostejnost do naší
společnosti nepatří. Kdyby tu však nebyla, mnohé problémy by
vůbec nemusely kdy nastat. A jsme u toho. Jak odstranit něco, co
odstranit téměř nelze? Jak změnit spoustu lidí, kteří mají
strach se mu postavit? Nedávno jsem se o to pokoušela; bezúspěšně.
Je to jak zhoubný nádor, který se šíří po celém těle
lidstva, buňka za buňkou alias člověk za člověkem. Jak
odstranit neodstranitelné? Je jen jediná cesta – každý musí
nejdříve začít sám u sebe, a poté doufat, že i ostatní budou
následovat jeho moudrého a odvážného příkladu. A oni sami to
pak předají zase dál a ti dál a dál. Jen tak lze vymýtit
lhostejnost z našich životů. Pak to bude o něco krásnější
svět. Neříkám, že se tím vyřeší všechny problémy; ale ty,
které z lhostejností přímo souvisí. Lidé musí přivést lidi
do kouta, aby toto fungovalo. Nátlak většiny na menšinu. Vždy se
však najde někdo, kdo to úmyslně poruší a znovu to začne. Prý
že je toto rovnováha...
Každý má tedy na výběr, zda bude
vůči ostatním lhostejný nebo ne. Lidskost je vrozená vlastnost,
tu jsme nikdy nezískali, ona tu s námi je od narození. Ale jen ti,
kdo ji skutečně cítí a věří v ní, ji také uplatňují a
nebojí se následků.
Snadno se to vysvětluje na příkladu.
Jdeme po ulici a vidíme v uličce vedle, jak nějaký muž svírá
ženu a snaží se jí okrást nebo jí ublížit. Naše lidství
neváhá a radí, abychom jí pomohli. Málo lidí však tento pud
poslechne.
Po základním úleku, který v těchto
situacích přichází se objeví náš prvotní instinkt, který
okamžitě poradí: 1. možnost: utečeme a budeme dělat, jako že
jsme to neviděli – lhostejnost; 2. možnost: vběhneme tam a
pokusíme se tomu muži vysvětlit situaci, že tohle není správné.
Když to však nepomůže, bude nutné užít násilí, a tak
poskytneme ženě dostatečný prostor, aby mohla v pořádku odejít.
Riskujeme však svůj život, namísto jejího. Tohle je lidskost.
Lhostejnost: „Jen já sám jsem
důležitý a nic jiného. Nemám o tom nejmenších pochyb a vždy
si to dokáži řádně zdůvodnit: Prostě proto. Nemá se cenu o
tom přít, to já mám vždycky v tomto ohledu pravdu.“
Lidskost: „Nehledě na následky pro
mne samého, s ohledem na následky jiných, jiným pomáhám a
nelituji toho, co pro ostatní dělám, protože to považuji za
samozřejmost, za základní povinnost vůči jiným, tak jako za
povinnost vůči sobě a svému nesmazatelnému lidství.“
"Domnívám se, že naším největším bohatstvím je lidskost. Silní a moudří jsme jedině tehdy, když činíme dobro." [Vasilij Markovič Šukšin]
OdpovědětVymazat