středa 1. srpna 2012

Úvaha - "Lhostejnost a lidskost"


Jsou to dvě poměrně nesourodé vlastnosti. Jedna s druhou vůbec nesouvisí a pospolu nemohou existovat. Lidskost je zkonkretizovaným opakem lhostejnosti – člověku, kterému lidskost není cizí, není lhostejné, když někdo jiný trpí.

Začnu od samého začátku. Zlo je tak snadné a lákavé, protože je snadné jej činit. Je to jakási zkouška odvahy a vytrvalosti, kolik člověk pro dobro zakusí snést a jaké oběti vyššímu dobru přinese. Kdo však nevydrží a přestane o dobro usilovat, své vlastní potřeby mu přijdou důležitější než potřeby jiných a nebojí se ostatní obětovat, když to přinese jemu samému záchranu, … ten propadl zlu. Je to slabá mysl, slabý člověk, protože podlehl se svou vlastní vůli, vzdal to. Pokud to ještě není patrné, tak tady klepe na dveře lhostejnost. Zlému člověku je jedno, co se děje s ostatními, co prožívají, co snáší – kvůli němu. Nevadí mu nebo alespoň nečiní mu takový problém se dívat, jak pro něj umírají, jak pro jeho slabost trpí, zatímco on jen stojí a dívá se na to. Takovému člověku jsou tyto muka lhostejná. A tak vznikla lhostejnost. Z pouhé lenosti člověka pro záchranu situace něco udělat nebo obětovat.

Dobro je složité. Spousta pravidel a morálních zásad. Co je za hranicemi a co ne. Má i stupeň těžkostí, které pro něj musí člověk zakusit. Jen silní vytrvají. Dobro znamená být dobrý, ikdyž to přinese mnoho překážek, které by jinak zlo naprosto odstranilo. A tady se zrodila lidskost. Takový člověk chápe hodnotu života, má soucit s ostatními, přestože nemusí být tak dobří a laskaví jako on sám. Myšlenka na to, že po světě běhá zlo ho trápí. Jsou to však žíví lidé jako je on sám, a tak je nemůže prostě zabít; tímto způsobem zlepšovat svět. Proto existují ve státech zákony, aby se toto nědělo. A ikdyby neexistovali, nemyslím si, že by lidé běhali po světě se zbraněmi, zabíjeli lidi, kteří se jim nějak zprotivili. To by byl masakr; každý totiž někoho takového má.

Lhostejnost je špatná vlastnost. To jsme už tedy zjistili. Někdy se však člověk může zdát uvězněn ve vlastní mysli, díky této vlastnosti. Rád by pomohl, ale co když na sebe povolá ten původní hněv, který by chtěl díky lidskosti odstranit? Jak může vědět, že se to samé nestane i jemu? A tak vzniká paradox. Člověk je lidský, avšak strach o vlastní bezpečnost mu nedovolí tuto vlastnost použít. Jemu to však není lhostejné, chtěl jinému člověku přece pomoci, ale „nemůže“. Je to až zarážející, jak může strach o vlastní tělesnou schránku odstavit veškeré přirozené chování člověka v inteligentní společnosti. Agresoři jsou jednoduše zvířata a těch se někteří lidé prostě bojí.

Velikost lhostejnosti je dána měrou, kterou každý člověk k určité věci nebo člověku pociťuje. Je jen na něm, zda ji bude dále stupňovat nebo se ji snaží potlačit pro dobro daného objektu. I sebe sama. Lhostejnost do naší společnosti nepatří. Kdyby tu však nebyla, mnohé problémy by vůbec nemusely kdy nastat. A jsme u toho. Jak odstranit něco, co odstranit téměř nelze? Jak změnit spoustu lidí, kteří mají strach se mu postavit? Nedávno jsem se o to pokoušela; bezúspěšně. Je to jak zhoubný nádor, který se šíří po celém těle lidstva, buňka za buňkou alias člověk za člověkem. Jak odstranit neodstranitelné? Je jen jediná cesta – každý musí nejdříve začít sám u sebe, a poté doufat, že i ostatní budou následovat jeho moudrého a odvážného příkladu. A oni sami to pak předají zase dál a ti dál a dál. Jen tak lze vymýtit lhostejnost z našich životů. Pak to bude o něco krásnější svět. Neříkám, že se tím vyřeší všechny problémy; ale ty, které z lhostejností přímo souvisí. Lidé musí přivést lidi do kouta, aby toto fungovalo. Nátlak většiny na menšinu. Vždy se však najde někdo, kdo to úmyslně poruší a znovu to začne. Prý že je toto rovnováha...

Každý má tedy na výběr, zda bude vůči ostatním lhostejný nebo ne. Lidskost je vrozená vlastnost, tu jsme nikdy nezískali, ona tu s námi je od narození. Ale jen ti, kdo ji skutečně cítí a věří v ní, ji také uplatňují a nebojí se následků.

Snadno se to vysvětluje na příkladu. Jdeme po ulici a vidíme v uličce vedle, jak nějaký muž svírá ženu a snaží se jí okrást nebo jí ublížit. Naše lidství neváhá a radí, abychom jí pomohli. Málo lidí však tento pud poslechne. 

Po základním úleku, který v těchto situacích přichází se objeví náš prvotní instinkt, který okamžitě poradí: 1. možnost: utečeme a budeme dělat, jako že jsme to neviděli – lhostejnost; 2. možnost: vběhneme tam a pokusíme se tomu muži vysvětlit situaci, že tohle není správné. Když to však nepomůže, bude nutné užít násilí, a tak poskytneme ženě dostatečný prostor, aby mohla v pořádku odejít. Riskujeme však svůj život, namísto jejího. Tohle je lidskost. 

Lhostejnost: „Jen já sám jsem důležitý a nic jiného. Nemám o tom nejmenších pochyb a vždy si to dokáži řádně zdůvodnit: Prostě proto. Nemá se cenu o tom přít, to já mám vždycky v tomto ohledu pravdu.“

Lidskost: „Nehledě na následky pro mne samého, s ohledem na následky jiných, jiným pomáhám a nelituji toho, co pro ostatní dělám, protože to považuji za samozřejmost, za základní povinnost vůči jiným, tak jako za povinnost vůči sobě a svému nesmazatelnému lidství.“

1 komentář:

  1. "Domnívám se, že naším největším bohatstvím je lidskost. Silní a moudří jsme jedině tehdy, když činíme dobro." [Vasilij Markovič Šukšin]

    OdpovědětVymazat