Jsem toho názoru, že aby
něco vůbec mohlo fungovat, je potřeba tomu dát náležitou péči.
Jenže se tomu v dnešní době asi moc nedává. Všechno sice nějak
funguje, avšak otázkou je, jak dlouho ještě bude.
Demokracie je spojení dvou
řeckých slov „demos“ (lid) a „kratein“ (vládnout). Z
tohoto je patrné, o jaký způsob řízení státu tu jde. Má
hluboké kořeny v naší historii. Tato forma vlády existuje už
více než dva tisíce let. Při svém vzniku trvala však jen sto
let, konkrétně v řeckých městských státech, a následně zase
na tisíciletí vymizela. Znovu se demokracie objevila až v
posledních několika stoletích. Antická demokracie byla však od
té současné v jistých ohledech odlišná, hlavní myšlenky však
byly zachovány.
Pro vyjádření, jaká je
budoucnost demokracie, je nutné znát její minulost; postupnou
proměnu a její vylepšení/pohoršení oproti tomu, jak vypadala
při svém vzniku. Tento průběh nám pomůže předvídat, jak se
asi ještě v budoucnosti vyvine.
Tak jako každé jiné
uspořádání má něco do sebe. Některé její součásti jsou
skvělé, o jiných se tohle říci rozhodně nedá. Proto bych se
ráda nad některými jejími aspekty pozastavila.
Zastávám názor, že s
demokracií se to má trochu jinak. Vláda a s ní spojené
rozhodování není podle mne tak objektivní, jak se na první
pohled zdá. Ano, nepopírám, že tyto pravomoce získali političtí
zástupci tak, že byli zvoleni. Ale já se ptám, jak mohou tito
lidé rozhodovat za celý národ? Jak takto mohou být všem
zajištěny stejné podmínky k životu, k svobodnému životu? Asi
je to jen zbožné přání, ale nemá toto snad být úkolem
demokratického zřízení státu?
Trvám na myšlence, že
důvěřovat v dnešním světě je možné jen sám sobě. Tento
názor jistě zastává více lidí. Ale jak se zdá, do politických
kruhů se vysloveně usadil. Představitelům státu nelze věřit.
Proč by se také mělo? Svou působností sledují většinou jen
vlastní cíle: touhu po moci nebo vlivu obecně, či touží po
penězích a samozřejmě vyšším majetku. Obvykle mají lidmi
přisouzenou masku. A ne vždy zrovna pozitivního charakteru. Bude
se to zdát velice příslovečné, ale dnes je vstup do politiky
brán jako známka zvrácené osobnosti. Netvrdím, že takový jsou
všichni zástupci, ale většina. Není o nich rozšířené zrovna
valné mínění. A pokud už nějaký nováček přijde s dobrým
přesvědčením, brzy ho systém zruinuje, jestliže se
nepřizpůsobí. Jeden člověk dnes nemá moc změnit téměř nic.
Krása, ale zároveň i prokletí nastoleného systému. Zato skupina
lidí může mít na jednotlivce ohromný vliv. Není moc prostoru k
manipulaci a k jeho znužití jedinci, avšak jeden poctivý člověk
v zkorumpované společnosti nic nezmůže. Tak jako každá mince má
dvě strany, tak …
To byla jedna stránka věci.
Teď je nutno se pozastavit nad tou druhou, pozitivní. Každý má
teoreticky právo na svobodu projevu, může si tedy, podle dané
situace, říkat co chce. Aby to nebylo tak přínosné, vyvažuje to
existence bulváru; tam také může být použito cokoliv, bez
ohledu na následek pro daného člověka nebo určitou skupinu.
Všeobecně máme svobodu. I svobodu pohybu, na veřejných místech,
na vstup na soukromé pozemky nemáme právo. Můžeme volit koho
chceme, někdy však není moc na výběr a musíme proto i přes
svou nelibost zvolit někoho méně vhodného; tedy udělat
kompromis. Své rozhodnutí si uskutečňujeme sami, proto si
svobodně volíme školy (ale i to je jistou dávkou vázáno na
místo, odkud člověk pochází; je to proto, aby měl vzdělání,
které v daném regionu skutečně využije), posléze zaměstnání
(při tomto výběru je také nutné zohlednit region, kde se
zaměstnání nachází a jeho výnosnost, zda se vyplatí si jej
udržet nebo nikoliv), nikdo nám nepřisuzuje ani partnery, jak tomu
bylo v dávné minulosti. Máme právo žít podle svého, aniž by
nám nikdo říkal, že tohle nesmíme; samozřejmě vše je myšleno
v rámci jistých mezí. Demokracie tedy přinesla nutnou dávku
svobody, proto je to režim vlády, který tu ještě dlouho vydrží.
Pokud se ještě změní pár
detailů, bude demokracie cestou k mírovému způsobu života. Je
nutné více dbát na spravedlnost a pravdu. Aby nebyla člověku
odepřena základní lidská práva a svobody. A aby všechni
dodržovali zodpovědnost vůči státu jako celku a byli vědomi si
svých povinností vůči druhým, stejně jako budou mít úctu k
zásadám občanské společnosti. Pro všechny v konkrétním státu
by měly platit stejné zákony a ne dělat výjimky kvůli
národostním nesrovnalostem.
Absolutistická forma vlády
byla nutná k tomu, aby se zjistilo, že demokracie je ta správná
cesta do budoucnosti. Tato vědomost byla ale draze vykoupena spousty
životů. Avšak díky všemu, co lidé po ty léta zakoušeli, se
lidstvo mohlo dostat až do dnešní doby. Jistě se situace ještě
zlepší, až to všichni lidé pochopí. Ale asi si ještě nějakou
dobu počkáme, než se celá Země oděje do demokracie a bude
svobodná.
Ano, teoreticky to právo na svobodu projevu má každý. Teoreticky.
OdpovědětVymazatI já zastávám názor, že člověk může věřit jen sám sobě, ale občas se objeví pochyby, jenompřeci o tom praví citát: "Člověk se nejvíc zklame, když zjistí, že to, v co věřil, zhaslo, pominulo, zničilo se. Zklame se tolik, že nedokáže věřit už ani sám sobě."