pondělí 23. července 2012

Úvaha "Budouctnost demokracie a svobody"


Jsem toho názoru, že aby něco vůbec mohlo fungovat, je potřeba tomu dát náležitou péči. Jenže se tomu v dnešní době asi moc nedává. Všechno sice nějak funguje, avšak otázkou je, jak dlouho ještě bude.

Demokracie je spojení dvou řeckých slov „demos“ (lid) a „kratein“ (vládnout). Z tohoto je patrné, o jaký způsob řízení státu tu jde. Má hluboké kořeny v naší historii. Tato forma vlády existuje už více než dva tisíce let. Při svém vzniku trvala však jen sto let, konkrétně v řeckých městských státech, a následně zase na tisíciletí vymizela. Znovu se demokracie objevila až v posledních několika stoletích. Antická demokracie byla však od té současné v jistých ohledech odlišná, hlavní myšlenky však byly zachovány.

Pro vyjádření, jaká je budoucnost demokracie, je nutné znát její minulost; postupnou proměnu a její vylepšení/pohoršení oproti tomu, jak vypadala při svém vzniku. Tento průběh nám pomůže předvídat, jak se asi ještě v budoucnosti vyvine.

Tak jako každé jiné uspořádání má něco do sebe. Některé její součásti jsou skvělé, o jiných se tohle říci rozhodně nedá. Proto bych se ráda nad některými jejími aspekty pozastavila.

Zastávám názor, že s demokracií se to má trochu jinak. Vláda a s ní spojené rozhodování není podle mne tak objektivní, jak se na první pohled zdá. Ano, nepopírám, že tyto pravomoce získali političtí zástupci tak, že byli zvoleni. Ale já se ptám, jak mohou tito lidé rozhodovat za celý národ? Jak takto mohou být všem zajištěny stejné podmínky k životu, k svobodnému životu? Asi je to jen zbožné přání, ale nemá toto snad být úkolem demokratického zřízení státu?

Trvám na myšlence, že důvěřovat v dnešním světě je možné jen sám sobě. Tento názor jistě zastává více lidí. Ale jak se zdá, do politických kruhů se vysloveně usadil. Představitelům státu nelze věřit. Proč by se také mělo? Svou působností sledují většinou jen vlastní cíle: touhu po moci nebo vlivu obecně, či touží po penězích a samozřejmě vyšším majetku. Obvykle mají lidmi přisouzenou masku. A ne vždy zrovna pozitivního charakteru. Bude se to zdát velice příslovečné, ale dnes je vstup do politiky brán jako známka zvrácené osobnosti. Netvrdím, že takový jsou všichni zástupci, ale většina. Není o nich rozšířené zrovna valné mínění. A pokud už nějaký nováček přijde s dobrým přesvědčením, brzy ho systém zruinuje, jestliže se nepřizpůsobí. Jeden člověk dnes nemá moc změnit téměř nic. Krása, ale zároveň i prokletí nastoleného systému. Zato skupina lidí může mít na jednotlivce ohromný vliv. Není moc prostoru k manipulaci a k jeho znužití jedinci, avšak jeden poctivý člověk v zkorumpované společnosti nic nezmůže. Tak jako každá mince má dvě strany, tak …

To byla jedna stránka věci. Teď je nutno se pozastavit nad tou druhou, pozitivní. Každý má teoreticky právo na svobodu projevu, může si tedy, podle dané situace, říkat co chce. Aby to nebylo tak přínosné, vyvažuje to existence bulváru; tam také může být použito cokoliv, bez ohledu na následek pro daného člověka nebo určitou skupinu. Všeobecně máme svobodu. I svobodu pohybu, na veřejných místech, na vstup na soukromé pozemky nemáme právo. Můžeme volit koho chceme, někdy však není moc na výběr a musíme proto i přes svou nelibost zvolit někoho méně vhodného; tedy udělat kompromis. Své rozhodnutí si uskutečňujeme sami, proto si svobodně volíme školy (ale i to je jistou dávkou vázáno na místo, odkud člověk pochází; je to proto, aby měl vzdělání, které v daném regionu skutečně využije), posléze zaměstnání (při tomto výběru je také nutné zohlednit region, kde se zaměstnání nachází a jeho výnosnost, zda se vyplatí si jej udržet nebo nikoliv), nikdo nám nepřisuzuje ani partnery, jak tomu bylo v dávné minulosti. Máme právo žít podle svého, aniž by nám nikdo říkal, že tohle nesmíme; samozřejmě vše je myšleno v rámci jistých mezí. Demokracie tedy přinesla nutnou dávku svobody, proto je to režim vlády, který tu ještě dlouho vydrží.

Pokud se ještě změní pár detailů, bude demokracie cestou k mírovému způsobu života. Je nutné více dbát na spravedlnost a pravdu. Aby nebyla člověku odepřena základní lidská práva a svobody. A aby všechni dodržovali zodpovědnost vůči státu jako celku a byli vědomi si svých povinností vůči druhým, stejně jako budou mít úctu k zásadám občanské společnosti. Pro všechny v konkrétním státu by měly platit stejné zákony a ne dělat výjimky kvůli národostním nesrovnalostem.

Absolutistická forma vlády byla nutná k tomu, aby se zjistilo, že demokracie je ta správná cesta do budoucnosti. Tato vědomost byla ale draze vykoupena spousty životů. Avšak díky všemu, co lidé po ty léta zakoušeli, se lidstvo mohlo dostat až do dnešní doby. Jistě se situace ještě zlepší, až to všichni lidé pochopí. Ale asi si ještě nějakou dobu počkáme, než se celá Země oděje do demokracie a bude svobodná.

1 komentář:

  1. Ano, teoreticky to právo na svobodu projevu má každý. Teoreticky.
    I já zastávám názor, že člověk může věřit jen sám sobě, ale občas se objeví pochyby, jenompřeci o tom praví citát: "Člověk se nejvíc zklame, když zjistí, že to, v co věřil, zhaslo, pominulo, zničilo se. Zklame se tolik, že nedokáže věřit už ani sám sobě."

    OdpovědětVymazat