Úvaha "Jsem dobrým potomkem?"

Co je to za otázku? Jistěže jsem.

Možná ze mne mluví vlastní ego, ale dost si zakládám na tom, jaká skutečně jsem. Mám za to, že takového potomka, jakým jsem já, by žádný rodič nepohrdl. Ano, jako každý mám své chyby, ale i to má svůj skrytý záměr. Ten, abych oproti ostatním nevypadala moc dokonalá.

Moji rodiče na mne mohou být pyšní už jen tím, že se snažím, aby na mne byli. Vždy jsem se snažila, abych je nijak neponížila před jejich vrstevníky. Aby mohli bez zábran prohlásit, že jsem jejich potomkem a nemuseli se za toto rodičovství stydět. To se mi daří už patnáct let a do jejich skonu na tomto budu neustále pracovat a udžovat si tento status.

Vždy jsem „trpěla“ porovnáváním rodiči se svým bratrem. Utrpěli jsme tím vždycky oba. Asi to bylo tím, že jsem dostala rozum dříve než on ho skutečně někdy získá. Proto jsem nad ním v rozumové a intelektuální úrovni už několik a o několik let napřed.  Přestože jem tedy mladší než on, rodiče ví, že jsem v téhle oblasti jiná než on. A upřímně si myslím, že toto už přetrvá.

Jistě netvrdím, že jsem tím nejlepším potomkem na světě, to v žádném případě. Ale dobrým v okruhu těch, které znám. Já soudím sama sebe a na to mám plné právo, nikdo jiný. Proto se za něj považuji. Troufám si dokonce tvrdit, že jsem zatím to nejskvělejší, co se v naší rodové linii zatím objevilo. Co se týče mých předků a uplatnění díky jejich působnosti a životnímu snažení, nemám moc na výběr. Nemám tedy z čeho těžit motivaci, inspiraci nebo uplatnění v životě. Zbyla jsem tedy na to sama. Měla bych tedy v této naší rodinné tradici pokračovat a stát se méněcennou jako oni; to však nehodlám za žádných okolností připustit. A pokud to bude mít za následek to, co si od toho slibuji, dám impuls i ostatním příbuzným. Už je čas, aby je někdo vyvedl z temnoty na světlo.

Své rodiče ctím a jsem jim vděčná za to, že mi dali život. A jsem ochotná pro ně udělat stejné. Vždy je budu bránit, a když bude nutné i se o ně postarat. Nenechám je napospas osudu; když to bude nutné, udělám cokoliv, abych jim pomohla. Alespoň to jim dlužím za to, že se o mne starají a za vše, co kdyby pro mne udělali. Každý by to měl být ochoten pro své rodiče udělat.

Přestože s rodiči mám mnohdy napjaté vztahy, nic to nemění na tom, co jsem právě napsala. Vždy můj postoj byl a bude takový. A nic ho nezmění. Navenek se to může zdát jako lež, avšak hluboko ve mě je tato pravda skryta. Je stálá a nezapomenutelná

Cti otce svého a matku svou. Praví jedno z přikázání. Křesťanství nebo víře v boha obecně moc nefandím, ale tohle má svoji hodnotu. Je jediné které bezpečně znám a souhlasím s ním. Jediné, které potřebuji znát. A když se dostalo i tam, jistě je správné.

Vždy budu za rodiči pevně a rozhodně stát, ať se bude dít cokoliv. Nikdy bych je vědomě nevystavila situaci, která by pro ně znamenala bezpečnostní riziko. Vždy bych se snažila této situaci předejít použitím jakýchkoli vhodných prostředků, samozřejmě v mezích zákona. Pokud mám být však upřímná a musela volit mezi životem mých rodičů a někým cizím, neváhala bych; pochopitelně. Pokud bych se dostala do situace, kdy by byl ohrožen jejich život a já stála před rozhodnutním, zda bude útočník zabit nebo moji rodiče, vzala bych právo do vlastních rukou. Vzala bych také na sebe plnou odpovědnost za tento čin a řádně ho ospravedlnila.

Ale slova jsou jen slova. Nikdo mi nemusí věřit, že bych toho byla skutečně schopná. Nemusím se ale před nikým zodpovídat, věřím, že bych pro ně udělala vše, kdybych musela.

Zodpovědnost vůči rodičům mi bude novou silou v mém příštím snažení. Nedělám to však pro ně, ale pro sebe. Přizpůsobuji to však tomu, aby i oni z toho něco měli a nikdy s tím nepřestanu. Dlužím jim, že mi dali život a nic to nemůže zpochybnit. Je to primární povinnost, bezvýhradná. Ač se tomu každý může bránit, neuteče před tím. Je to hluboce zaryto v jeho podvědmí a jednoho dne na to sám přijde. Ale jiní nejsou moje starost.

Doufám, že tohle celé jen poslouží vyššímu účelu. Abych nemusela litovat ničeho, co jsem v duchu toho učinila. Vůbec to mé nezdařené skutky nemá ospravedlnit, to ani nemohu žádat, ale povzbudit.

Důvěru v to, že jsem dobrým potomkem přirovnávám k důvěře v sebe sama. Ta každým dnem roste a nic ji nemůže ohrozit. Tak jako že každý den stárnu a každým dnem jsem moudřejší...