Úvaha "Kdybych se měla stát slavnou osobností"

Vidina budoucnosti, ta která nás předurčuje být slavnými, třímá hluboko v každém z nás. Proto není divu, že i já, ve skrytu duše, v to doufám. Může se to zdát podivné, ale zároveň se toho děsím. Proč? Za prvé nejsem ráda středem pozornosti a za další, člověk musí jít, pokud je slavný, ostatním příkladem, u čehož si nejsem jistá, zda to splňuji. Ne nadarmo se říká „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost“. A sláva je silným projevem moci. Slavní udávají ostatním směr, kteří obvykle touží být jako oni. Mocní jsou totiž ztělesněním toho, čeho oni sami nedosáhli, zatím či bohužel nemohou. Ať už k tomu mají jakékoliv důvody od naprosté lenosti až k absolutní neschopnosti v doslovném významu. A když už nechtějí být jako oni, tak si přejí tu slávu, ten obdiv.

Všeobecná pozornost může děsit nebo naopak lákat a vábit svou skvělostí. Pak nebude nepřirozená věta „Narodil jsem se pro slávu“ a tato myšlenka dotyčné zcela pohltí. A neustanou, dokud ji konečně nezískají. Často tedy zcela uneseni vlastními touhami zapomínají na morálku a jdou „přes mrtvoly“, nehledí na nic a nikoho okolo, zajímá je jen obdiv jich samých a zahleděni sami do sebe, se sami sobě pomalu ale jistě ztrácejí. Jen sláva je bude těšit, bude jako velmi návyková droga. 

Bohužel pro ně je sláva velice pomíjivá záležitost a nakonec z nich zůstanou jen vyhaslé hvězdy, které se kdysi pyšnili něčím výjimečným a jen málo lidí si na ně vzpomene. To je nakonec zničí, jestliže tomu byli zcela oddáni. Pokud ale mají ještě dost síly na to, změnit „obor“, jsou zachráněni. Kdysi slavní se tedy opět stávají běžnými smrtelníky s pořádným šrámem na duši. No, nejsme na tom lépe než oni?

Když už bych chtěla tedy býti slavnou, muselo by to být za něco, čeho si vážím a pro to, na čem jsem usilovně pracovala. Ne proto, že by se mi zadarmo nějak nelíbilo, ale ten pocit vlastní moci, když něčeho vysněného dokážete, je skvělý. Úspěch, stejně jako všechno ostatní, a radost z něj, bez práce potom brzy vyprchá. A člověk si ho více váží, když tomu musel něco obětovat, ať již jde jen o čas nebo energii. Je to uvědomělost sebe sama a svých kvalit. Moudrý člověk jednou pravil, že úspěch (nebo chcete-li v tomto případě sláva) je až druhotný, hlavní je ta cesta k němu, ač je plná překážek a nástrah, vždy má větší cenu, než samotné vyvrcholení a vítězství úspěchu. Je to tak proto, že se cestou zdokonalujeme, dospíváme, rosteme v duševním slova smyslu.

Vzhledem k neurčitosti slávy lze o ní dlouze polemizovat. Co to vlastně je? Tak podle mě je to z velké části vlastní ego skryté za oponou. Je to pocit vlastní výjimečnosti, který je všem prostřednictvím dotyčného vyjeven. Pak se k tomu přidá i to, že vás lidé znají nebo poznávají a mají k vám jistý druh podřízeného stavu. A to i přesto, že vámi možná opovrhují; například s vámi v něčem nemusí souhlasit nebo vám jen závidí. Ale tohle celé je jen druhotný efekt. Sláva je v první řadě uvědomělost sebe sama, že máte něco, co ostatní obdivují a přitahuje je to; okolní vjemy a podněty až za ní.

Jak bych tedy mohla získat slávu? Jak ji může každý získat? Tak samozřejmě je mnoho způsobů; některé jsou vhodné více a jiné méně. Slávu tedy prvotně rozdělíme na kladnou a zápornou, základní rozdělení podle morálních předsudků. Kladná je ta, která je chtěná, žádaná a svým způsobem lze říci i správná. Neubližuje, dává radost mnoha lidem a motivuje. Za zápornou lze považovat 2 druhy. Tu, po které netoužíme, prostě se stane jako následek nějaké události, jež se pojí s naší osobou. Dá se snadno přirovnat k nehodám, dále jde tedy především o impulsivní a nepromyšlené chování. A pak je tu ještě jedna. V podstatě je to sláva za to, že děláme špatné věci, které jdou proti mysli rozumného člověka. Ten by je, doufejme, učinil jen v případě krajní nouze a ještě nerad. Oni (toužící po slávě) však nedbají rad ostatních ani zájmů společnosti a vedeni vlastními ambicemi a dá se říci zvířecími instinkty, si jdou vlastní cestou pro zviditelnění. Bohužel pro ně (zase) toto domnělé nebe, které při konání zla pociťují, však není, co se na první pohled zdá. Je to jednosměrný lístek do pekla, ze kterého již není návratu. Minulost má totiž jednu otravnou vlastnost – vždycky se projeví (a obvykle tehdy, když to nejméně čekáte). A naše pověst nás provází po celý život; dobrá se svými dary a špatná v podobě našich chyb a lidského selhání.

Pokud se tedy mám vrátit k původní otázce, musím říct, že tohle vše, až do této řádky bylo nutné k pochopení toho, co se snažím říct. Hledám, stále hledám, ale odpovědi bohužel, zatím, nenacházím. Vždy pro mne existuje obecný scénář, ale než se pustím do konkretizování, musím toho ještě mnoho prožít. Pokud bych tedy měla býti slavnou osobou, byla bych pro ostatní vzorem. Bylo by to tak proto, že má osobnost by nic jiného nepřipustila a já si v tomhle opravdu věřím. Ať si tedy říká kdo chce, co chce, nakonec to dokážu. Čas v tomto ohledu není nepřítel, to naopak. Dává mi, nám všem, možnost to uskutečnit; stát se slavnými, za naše já, pro naše já...