Úvaha "Kam padá moje jablko?"

Zřejmě to vychází z přísloví: „Jablko nepadá daleko od stromu“. Je tak myšleno to, že potomci nejsou tak odlišní od svých rodičů. Pokud bych to tedy měla pojmout v tomto duchu, budu jen doufat, že moji potomci nebo potomstvo z mé krve bude ještě lepší, než jsem kdy byla a budu já sama.

Mám víru ve svoji schopnost předat lidem to, co potřebuji, aby věděli. Proto opravdu věřím tomu, že bych dokázala generaci, která přijde po mně něčím obohatit. S láskou jim předám vše, co jsem se za ty roky života naučila a budu doufat, že to nějak využijí pro své dobré záměry. Ta chvíle je však ještě v nedohlednu, a tak mám čas na rozvahy a především na hledání toho, co bych jim mohla skutečně předat.

Nemusí však jít nutně o odkaz pro generaci v pokrevní linii. Může to být kdokoliv cizí, komu bych něčím do vínku mohla přispět. Neznám odpověď na Co nebo Komu bych něco měla předávat, avšak tuto možnost zcela nepopírám. Třeba se situace během let změní a bude mým cílem někoho „vylepšit“ svojí snahou. Neříkám tedy ano ani ne, ale s upřímností a nejistotou: možná.

Pokud by to bylo myšleno doslova, a otázka by zněla kam padá jablko, odpověď by byla na zem; nic by tomu nebránilo, tedy až na fakt, že jablka nejím; takže bych ho asi těžko někde pozbyla.

Pak je tu ještě jeden způsob, jak to vysvětlit. A to tak, že bych někomu byla vzorem. Bylo by to tedy téměř to samé, jako někomu předat své poznatky, jen v trochu lepším, silnějším balení. Tady bych už začala ale protestovat, kdybych musela říci ano. Nemohu tvrdit, že bych někomu opravdu mohla být, protože si tím nejsem jistá. Možná některá má rozhodnutí a dlouhodobé výsledky by se někomu snad i zalíbily, ale jinak? Jsem optimista, ale nejsem bez rozmyslu. V každém případě by mě to ohromilo a dost překvapilo, kdyby se tak skutečně stalo a jsem tomu otevřená.

Toto domnělé „jablko“ také snadno můžeme přirovnat k žívotu samému. Je to tedy otázka: „Kam směřuji?“ Abych znovu projevila svoji upřímnost, tak vážně nevím. V momentální době se zaměřuji spíše než na dlouhodobé cíle, krátkodobé. Nechávám se unášet proudem, a až skutečně zjistím, co vlastně chci, půjdu za tím. Teď si však nejsem jistá. Ničím. Zda jdu správným směrem, zda nedělám chybu. 

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ 

 

A já jí právě teď dělám, nehledě rady. Myslím, že na tom má velký podíl má nerozhodnost, která pramení z toho, že všechno, co se kolem mne děje, vnímám z několika úhlů. 

Tato nejistota však není úmyslná. Jsem nedobrovolně uvězněna vlastním stylem myšlení. Doufám, a hlavně věřím, že tuto bariéru jednou prolomím. Bude to však chtít ještě nějaký čas. Je přeci normální se někdy ztratit v sobě samém... Nevyznat se. Občas je pro mne velice těžké dívat se na jiné lidi, kteří mají už ve všem jasno. Ví co umí, ví, co dokáží s tím, co umí. Vědí, co mají od života očekávat. Já to však nyní nevím, a to je nepříjemné.

Ale což. Dlouhodobá nevědomost mě však vůbec neodrazuje od plnění krátkodobých cílů, které se načež toto snažím uskutečnit co nejlépe a co nejdříve. Kladu si vysoké nároky na to, co právě dělám a nejsem spokojená, dokud nedosáhnu toho, co chci. Je to jen můj způsob, jak se vyrovnat s nevědomostí a možná i obav z budoucnosti, co přijde. Asi tomu zřejmě moc nepomáhá moje tvrdohlavost. Dělám tak, jak si myslím, že je to správné; musím říci na svoji obhajobu. Vše ostatní mám v hlavě srovnané.

Jednou si každý bude muset uvědomit, kam směřuje a co od života žádá. Svými činy a aktivitou se blíží ke splnění jejich požadavků, které si žádají od života. Pokud člověk už odmalička zná své předurčení, není o čem přemýšlet. Asi bych to těmto lidem měla závidět, ale to už pár let nedělám. Závist je totiž vlastnost, která spaluje mysl nositele vztekem, a ta se poté z toho dlouho nemůže vzpamatovat. Pokud je však někdo, kdo se také ztrácí ve víru života, musí doufat ve svůj pud sebezáchovy. A zachránit se sám před sebou. Pokud se tak nestane, bude ztracen. Hlavní je v tomto případě neutichající naděje; když člověk vstane i jde spát; že se probudí a bude mít jasno. Ovšem bez víry, že se tak skutečně stane, to nemá smysl. Pak to bude jako přístoj bez energetického zdroje; tak to nefunguje. Všichni znalí svého životního předurčení a směru by si tohoto měli vážit, jak nejlépe dovedou. Je to totiž dar, který jim nikdo nedal, oni ho sami získali bez cizí pomoci, aniž by se na to museli někoho ptát.

Kam padá moje jablko? Někam určitě spadne, jen ne dnes. Jinak mám takové přísloví: „Neptej se na otázku, když nechceš znát odpověď.“