Úvaha "Přítel mé druhé já"

„Za minutu se dá na najít na tom druhém něco zajímavého, za hodinu si ho vážíte a za den milujete. Ale trvá celý život zapomenout.“

Opravdový přítel je člověk, který je nám skutečnou oporou. Je sluncem v temnotě světa, novou nadějí pro nás samé. Je to také člověk, jenž nás nenechá napospas osudu, pravý přítel nás dokáže vysvobodit ze všech útrap, které nás mohou kdy potkat. Nebo přimět nás samé, abychom to bez nich zvládli. Přítel je také člověk, který nás zná a to dokonce více, než známe mi sami sebe.

Je dobré mít přítele. Stačí i jeden a svět se zdá o mnoho příjemnějším místem k životu. Být sám není naším údělem, jsme druh společenský. Když je někdo bez přítele, velice po něm touží a dal by cokoliv za to, aby alespoň jednoho opravdu měl. Když se tak stane, je sice velice šťastný, ale brzy toto štěstí vyprchá, pokud to připustí. On tedy instinktivně touží po dalším, jeden už mu nestačí. Nevím čím nebo proč se tohle začne dít, každopádně je to špatné. Zřejmě diktát společnosti nebo co; v každém případě je to naučené chování. Z toho plyne ponaučení: „Je důležité si vážit toho, co máme, a zbytečné kvůli novým tužbám to ztratit, protože to za to nestojí.“ Toho přítele totiž velice urazí, poníží, že už člověku samotný nestačí a toto přátelství ukončí. Z jednoho stálého se stane nula stálých. A jedinec bude tam, kde byl. Cesty osudu mohou být někdy nevypočitatelné a některé činy budou těmi rozhodujícími, ač se to na první pohled nemusí zdát.

Rozmáhající se oprávněná nedůvěra v ostatní lidi nám praví, abychom člověka, kterého si k sobě pustíme, pečlivě prověřili. Já tak činím neustále. Mými přáteli jsou lidé, kteří jsou opravdu ti správní. Přestože je tento proces selekce zdlouhavý, tak vím, že to stojí za to. Mám okolo sebe lidi, na které se mohu vždy plně spolehnout a kterým bezmezně důvěřuji, protože si to zaslouží. Stejné, jako oni by byli ochotni udělat pro mne, bych byla ochotna já udělat pro ně. Moji přátelé jsou tedy opravdu mé druhé já, a tak se k nim také chovám. Mám je v úctě stejně tak, jako mám v úctě sama sebe.

Když jsem byla mladší, za své přátele jsem považovala všechny, s kterými jsem se pravidelně stýkala. Bylo jedno, jací jsou/byli, byli jsme parta. Bylo to tak, jak bylo. Když se na minulost podívám dnešníma očima, s tím co vím dnes, divím se, jak jsem tyto roky mého života dokázala snášet, aniž bych cokoliv tušila. Nikdy jsem moc nebyla pro drastické opatření, ale když je to nezbytné, nediskutuji. A tak se jednoho dne stalo, že jsem se podívala na své domnělé přátele a viděla, že něco nehraje, něco bylo špatně. Toho dne mě jeden jejich čin velice rozčílil a já byla zmatená tím, co se stalo. Dala jsem tomu den a ten následující jsem do něj vkročila s čistou hlavou. Bohužel se potvrdila moje předešlá vize. Už to nebylo, co bývalo. Najednou se všechno zdálo tak jasné jako nikdy a já procitla. Z pěti až doteď nebližších přátel, které jsem znala od malička a bez výhrad jim důvěřovala se stali dva. Je to už pár let zpět, avšak ani jeden den poté jsem toho nelitovala. Klasifikuji to jako jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jeden z těch dvou přátel mi zbyl dodnes a nikdy si ho nenechám vzít. Je to totiž mé další já jen v trochu krásnějším obalu. Tato zkušenost ze mne udělala to, čím teď jsem a v žádném případě nelituji. A tehdy se ze mě stal, co se týče všech aspektů mé osobnosti, věčný perfekcionista.

Proto si troufám tvrdit, že moji přátelé jsou opravdu vybroušené diamanty. Mám tedy na lidi opravdu vytříbený vkus a navíc tu je i má zvláštní schopnost je při prvním setkání, pokud se nehlídají, dokonale prohlédnout. Nikdy si neudělám přítele z toho, kdo se mi takto znelíbí.

Přátelé jsou lidé, kteří nám dokonale rozumí. Jsou ochotni nám mnohé odpustit, pokud něco uděláme. Vždy ví, co si asi myslíme a znají naše myšlenkové postupy. Praví přátelé by nám nikdy neudělali nic, co by nás ohrozilo nebo nám ublížilo, a kdyby ano, pak musíme své přátelství a důvěru projevit my, svým odpuštěním. Člověk přátele potřebuje, a pokud si myslí, že samotnému je mu nejlépe, je to známka toho, že má strach. Strach se někomu otevřít a očekávat to, že to udělá i ten druhý. Možná je to i lenost nebo nechuť k tomu, aby se člověk zvedl a za někým šel. 

 

„Lepší zkusit a neuspět, než nezkusit a litovat.“

Každý náš opravdový přítel je s námi pořád. Udržujeme si ho v mysli, abychom nezapomněli. A ikdyž je moc daleko na to, aby tu s námi byl, je stále v našich srdcích. Alespoň já to tak mám; a nikdy nehodlám zapomenout, ať se děje cokoliv...