Úvaha - "Je vůle svobodná?"

Budou to ode mne opravdu silná slova, ale vůle dnes v žádném případě není svobodná. Alespoň ne absolutně. Některá rozhodnutí sice můžeme činit čistě na základě naší vůle, a těch je minimum, některá jsou však „nepatrně“ ovlivněna společností a námi samotnými; ať si to už uvědomujeme nebo ne.

Vede mne k tomu důvodů hned několik. Začnu tedy se společností. Každý jsme jiný, to se ví, jen co se možná trochu zamlčuje, je vliv člověka na jiného, nebo skupiny na jednotlivce. Zdá se to jako přirozené chování – kam jde jeden, tam jdou všichni. Kdo nezapadá, letí, kdo chce zůstat, přizpůsobí se. Zájmy většiny na úkor menšiny. Tak to prostě dnes chodí. Tady můžeme mít svobodnou vůli v tom, jestli chceme zůstat ve hře a tedy se muset přizpůsobit, nebo si hájit svůj názor a zůstat mimo hru. Je třeba bedlivě rozmýšlet, zda uplatnit svou svobodnou vůli. Někdy to může být nejlepší rozhodnutí v životě, a jindy to zase může budoucnost úplně zničit. Je to padesát na padesát a kompromis neexistuje. Nakonec tedy půjde vlastně jen o to, zda si sebe vážíte natolik, aby jste, v zájmu svého dobra, udělali krok vpřed a odešli. A tady už se objevuje druhý případ: omezování své vlastní vůle námi samými. Bude lepší, když odejdu a budu sám, nebo zůstanu a budu se trápit? Odpověď musí být jasná. Tady leží ten zakopaný pes, a tato pravda není normálně vidět. Že tohle není příklad svobodné vůle? Vždyť se tu přece ten daný člověk rozhoduje, co udělá. Ano i ne. Takže zvolí-li stranu tolerance, už to není svobodná vůle a on podlehl neviditelnému tlaku společnosti. Raději než by byl sám, mít vedle sebe někoho, kdo ho chce změnit. Pokud není tohle typický, a hlavně aktuální příklad, tak už nevím. Pokud si naopak vybere druhou stranu, bude podle oněch přihlížejících podivín, protože si raději zvolil sebe – egoista, nebo duševně narušený. On však bude odvážnější, než kdokoliv jiný. Postavit se za sebe a své názory, ať to stojí, co to stojí, považuji za jednu z nejvznešenějších vlastností, jež může člověk vlastnit. Pak může říct, že se rozhodl podle své svobodné vůle a dle vlastního nejlepšího uvážení.

Svobodná vůle. To je opravdu silný pojem. Snad ji někdo vlastní; já jsem nikoho takového zatím nepotkala. Toho, kdo by byl absolutně svobodný i se svou nespoutanou myslí a svými impulzivními rozhodnutími. Musel by ovšem být někde na pokraji společnosti, kam její trpká ruka nedosáhne – v přírodě. Ta bere i dává, svobodu těla i duše přináší. On by byl však sám. A to není správné, protože člověk je tvor společenský. Bez ostatních lidí postupně uvadá, přejímá zákon přírody – když odříznete list, uvadne a spadne. Tak tedy pojem absolutní svoboda vůle nechám být.

Prý neexistují protiklady. Když se něco zdá býti opakem, je to jen málo toho, čím by opakem býti mělo. Pak by platilo, že člověk má vždy svobodnou vůli anebo na druhé straně málo svobody. Každý by tedy podle této myšlenky byl svobodný, ikdyž jen málo. Hezká idea, ale má vůbec nějakou hodnotu? Snad ano. Bylo by hezké se jednoho dne probudit, a říct si: Mám svobodnou vůli.

Život během svého průběhu přináší mnoho změn, v přístupu k němu, chování jedinců, celistvost společenství. Byl stvořen tak, aby nám ho tyto změny komplikovaly, ale i zlepšily; překážky, abychom se při jejich řešení museli zastavit. Tady se má používat vůle, proto existuje. Vždycky existuje řešení, obvykle jich bývá víc, a tady musíme uplatnit onen zbytek vůle, co nám ještě zbyl. Vždy musíme však rozmýšlet následky, jaký to bude mít vliv na náš život nebo postavení. Pořád bude ve vzduchu viset nějaké „ale“.

Když bych tedy naopak měla říci, že vůle je dnes svobodná... jistě bych nalezla slova, co k tomu dodat. O absolutní svobodě však nemůže být řeč. Avšak v mnoho zemích, včetně té mé, máme dost možností, kde naši vůli uplatnit. Jediný, kdo nám vůli může brát jsou rodiče. Jinak máme široký výběr, kde se můžeme realizovat. Vybíráme školy, zaměstnání, přátele. Neustále vybíráme z mnoha možností tu, která nám přijde nejsprávnější. Když nad tím tak uvažuji, to jak nás okolí ovlivňuje, ani nevnímáme. Bereme to jako samozřejmost, jako nezbytnou nutnost. 

Načež tuto myšlenku měním svůj názor. Vůle je svobodná. S malými omezeními. I tohle celé je má vůle. To že žiji, je má vlatní vůle, tak jsem si to zvolila, taková jsem, podle mé vlatní vůle. Tak to prostě je.

Je však nutné ji bránit, aby nezanikla, bez vůle by to nebylo ono. A chránit ji nejen pro sebe, ale i pro budoucí. Možnost volby, přesně podle našich představ, je kus naší svobody. Je to důležitý aspekt naší existence, důležitý aspekt pro a po celý náš život. Nelze bez ní být, nelze ji brát. Dokud budou další možnosti, bude i vůle. A pouze, až nebudeme svobodní, ztratíme naši vůli.