Úvaha - "Úloha písemnictví a literatury"

O důležitosti písemnictví nemůže být ani řeč, dnes jsou naprosto nezbytné evidence téméř všeho, protože se nelze spoléhat jen na lidský faktor. Zápisy byly nutné již ve starověku, tak je pochopitelné, že dnešní společnost je na nich vlastně, dá se říci, závislá. Díky zápisům každého, kdo k této pomyslné evoluci přispěl, jsme se mohli dostat až do dnešní doby, do dnešní úrovně společnosti.

Úloha literatury ve vývoji člověka však některým může unikat. I já se ptala, k čemu jsou nějaké romány od již několik století mrtvých autorů? Když knihy jsou vlastně výmyslem oněch autorů? Neuvědomila jsem si totiž jednu věc. Je celkem jedno o jaký slohový žánr jde, hlavní je její obsah. Ten poskytuje celkem uspokojující obraz toho, jak se asi tehdy žilo, pokud to ovšem není směřované do budoucnosti či minulosti, jaký způsob uvažování (tehdy) autor měl, co vlastně očekával od napsání toho díla, a mnoho dalších charakteristik, o době v níž byla kniha sepsána ale i autorovi, lze z knih vyčíst... Nakonec se vlastně tedy ukázalo, že není až tak zbytečná, není vlastně vůbec zbytečná.

Abychom správně pochopili úlohu těchto dvou pojmů, musíme se vrátit na místo, kde to všechno začalo. Toto místo není přesně definováno, protože asi už jen těžko zjistíme, kdo, kde a kdy vynalezl první písmo. Důležitější však je, proč. Jak jsem již napsala v úvodu, zápisy byly nutné už ve starověku. Musely se evidovat zásoby a obchodní transakce, zaznamenávaly se zkušenosti z minulých let, podle kterých poté fungovalo celé hospodářství a dále také se v záznamech uváděli vůdci a vládci osad nebo států. Tenhle poněkud stejný vzorec se vyskytoval u všech starověkých států na počátku civilizace. Mezopotámie, Egypt, Řecko,... A co stát, to jiné písmo a velice odlišná kultura. Měli tedy společné, že zanechávali prostřednictvím záznamů své vědomosti dalším generacím. A to mnohdy nejen pro to, že to bylo nezbytně nutné pro udržení chodu těchto států, ale také protože si to přáli. Tady vznikla literatura. 

Dříve fungoval systém, že se všichni sešli a vyprávěli si příběhy nebo své zkušenosti; tzv. ústní lidová slovesnost. Sice tohle předávání fungovalo, jenže tyto vědomosti se poté zbytečně ztrácely, zapomnělo se na ně. A tak jednoho dne někdo přišel s tím, že je zapíše. Chodil, zapisoval je a dal tím impuls k tomu, aby se vědomosti archivovaly. Vše zajímavé bylo sepsáno a uloženo pro příští. Tak byla data zachráněna. Mnozí je neváhali bránit i za cenu vlastního života. Pro jejich důležitost se vedli boje. Což velice připomíná dnešní dobu.

Abych se vrátila zpět k literatuře. Je to vlastně souhrnný název pro veškeré psané projevy lidí, ale většinou se tím myslí jen určitý styl – umělecký. Ten se poté dělí do mnoha skupin a ty zase do dalších podskupin. Dnes už tedy není možné napsat nějaké dílo na určité téma, které by se nedalo někam zařadit. A vždy platí, že někdo něco podobného už napsal – tady se projevuje kouzlo osobnosti, originalita.

V knihách, které mají člověka pobavit a přinést mu nové zážitky díky jejímu přečtení, snad i určitý druh psychického uspokojení a klidu, se objevují příběhy. Aby byl poutavý, musí mít spád, napětí a dobrý námět. Jinak je nezajímavý. Někdo může právě takové vyhledávat, ale to jsou spíše výjimky. Často se stane, že podobný scénář už někoho napadl, nebo se objevují podobné nebo dokonce stejné postavy či celé prostředí. A měl tentýž nápad, sepsat jej. Ikdyž se tohle stane, není třeba si zoufat. Každý jsme jiný, máme jinou slovní zásobu, naše myšlenky těkají jiným směrem, není tedy na místě si myslet, že díla budou naprosto identická, to není možné. Budou-li si velice podobná, tak stačí jen nepatrně změnit děj, ten se pak vyvine úplně jiným směrem. Pokud se zaměříme na téma, tak zjistíme, že je velice důležité. Lidé mají obvykle sklon psát o tom, co by si přáli, aby se splnilo. To co se v reálném světě nepovedlo ve světě literatury ano, kde lidstvo prohrává, hrdinové knižní reality vyhrávají. Dám malý příklad na posouzení. Máme příběh, ve kterém lidstvo vlastním přičiněním zničilo prostředí na Zemi, která se stala neobyvatelnou. Zajistili si tak „celoplanetární sebevraždu“. A na druhé straně povídku, kde se objevil stejný problém s životním prostředím, ale hlavní postavy na pokraji zničení dokázaly přimět všechny lidi ke spolupráci a tak se podařilo planetu zachránit. Který by jste si vybrali? Pokud někdo zvolil první příběh, měl by se nad sebou zamyslet, co dělá špatně a proč si přeje zničení Země. Pak tu máme knižní spád. Děj musí na sebe navazovat, zahrnovat co nejširší a nejpodrobnější popis daných situací, nesmí se zde ale objevovat příliš nedůležitých informací. Když je hlavní hrdina zraněn asi je nám k ničemu vědět, že v pokoji leží na stolku noviny. 

Autor se také může snažit o řešení momentálních problémů skrz knihu. Hledá nová řešení, zkoumá je do hloubky a snaží se je čtenáři co nejvíce přiblížit, aby se i on mohl zapojit. Může tedy, někdy i nevědomě, zajistit, aby se o daných tématech dozvěděla veřejnost. Každý jsme se z knih už někdy něco naučil, co předtím nevěděl. Na počátku každé literatury je myšlenka a napsané slovo je vždy až druhý krok. První krok, je tedy třeba si dobře rozmyslet, protože co je na papíře, to už tam zůstane.

Každý člověk může, díky svému pozorování nebo teoretické úvaze, podat svůj výklad odlišně než ostatní, naprosto nezávisle na tom, kolik podobných děl už přečetl. Myšlenky v těch dílech se budou sice v určitých ohledech podobat, což je naprosto normální, protože neustále přebíráme názory jiných, pokud nám přijdou rozumné a správné. Když tedy autor bude poctivý a nebude opisovat každou druhou větu, bude se snažit o své vlastní postoje a názory, vznikne „nový rozměr“ tohoto tématu. Tak vznikne naprosto nové dílo, které už nelze s jiným ztotožnit. Tohle se týká odborných textů, kde je cíl autorů informovat. Díky tomu, že si to autoři uvědomili, nemusíme v encyklopediích číst stále stejné výklady, přestože jde o stejný obor.

Závěrem tedy: každé psané slovo by mělo být psáno s rozmyslem, stejně jako si rozmýšlíme, co řekneme. Odborné texty by neměly obsahovat dezinformace, dané téma musí mít autor vždy pečlivě nastudováno a musí s ním být vyrozuměn, aby své špatné dojmy a mýlky nepředával dál. Co se týče umělecké literatury, tady pravidla neplatí, je absolutně na autorovi, co napíše. Pokud ovšem chce, aby dílo se stalo oblíbené a žádané, je třeba dodržovat rady, viz výše. Každý oficiální spis by měl být psán podle situace, ve které bude použit. Texty by měly být psané spisovně, o opravě pravopisných chyb nesmí být pochyb. Co napíšeme a uvedeme se jako autora, to už nám zůstane. Aktuální informace musí být neustále opravovány, aktualizovány a zálohovány. Musíme si uvědomit, že psané slovo je také vážná forma komunikace a mnohdy jediná. Proto jí musí být dána náležitá péče. Bez psaného slova by nebyl možný dnešní život. A čím dříve si to uvědomíme, tím lépe.

Pro mne literatura znamená hodně. Nejen že se z knih mohu neustále učit a získávat nové zkušenosti, ale přináší i jistou harmonii. Ve světě knih nejsem já, ale ony slova, která se mění v představy. Je to prodloužení naší reality, nový svět kde nejsou starosti s našimi všedními životy. Ve svém příběhu na papíře můžeme být kým chceme. Jen nás nesmí úplně pohltit. 

Tím, že si uvědomíme hodnotu slov, můžeme ovlivnit literaturu přítomnosti, která se jednou stane minulostí. Musí jí být věnována stejná váha jako minulé, již sepsané, stejně jako té, která na své napsání ještě čeká.