Úvaha - "Boží dar věnovaný lidské mysli"

Říká se, že první věc, která nás napadne, když se ptáme na určité téma, je ta nesprávnější, protože pochází z našeho vnitřního já a ne z logiky. Ta se k úsudku přidává až po nějaké době. Při slovech „boží dar věnovaný lidské mysli“ mi vyvstane jediné slovo – moudrost. Čím víc nad tím přemýšlím, tím více jsem si tím jistá a zároveň úplně naopak. Záleží tu na úhlu pohledu, například jinak k tomu přistoupí nábožensky založený člověk a ateista. Postupně u mne zavládá názor, že to může být jakákoliv lidská vlastnost, které si tázaný člověk váží pro její morální hodnotu nebo obyčejný sentiment. Mohu tu tedy konstatovat, že jsou tyto slova velmi obecná a nekonkrétní, tudíž je každý pochopíme nějak jinak.

Moudrost. Vlastnost člověka pro mě dokonalá. Moudří lidé mi přijdou velice zvláštní, ne ve špatném slova smyslu, to naopak. Jsou tak nějak nadřazeni nad námi ostatními, protože jejich duševní hodnoty jsou mnohem opodstatnělejší a ne tak rozmařilé. Moudrý člověk totiž o sobě neřekne, že je moudrý, protože pak by v očích ostatních nebyl. Smí si to tedy pouze myslet, ale už tohle poukazuje na to, že zase tak moudrý není a jeho vlastní ego je mu cennější. Moudrost a pýcha tedy opravdu nejdou pospolu.

Otázka tedy je, jak se člověk stane moudrým? Snad si uvědomí sám sebe, co pro sebe znamená, proč je tam, kde je a kam směřuje. V prvé řadě jde o člověka samého a okolní podněty jsou vedlejší. Moudrost je výsledkem práce na sobě samém, výsledek opravdového duchovního růstu. Konvenční cesta k moudrosti, se kterou se běžně setkáváme, je prostá. Člověk se uchýlí do postraní a udržuje s vnějším světem minimální kontakt, vyhledává klid a ticho, hodiny a hodiny rozjímá nad nejrůznějšími výplody mysli a rozmýšlí především nad sebou samým. Hledá své ideály, které vzhledem k jeho osobnosti, mu přijdou jako ty nejsprávnější. Snaží se podle nich řídit, jednat podle svého nejlepšího uvážení a svoji životní filosofii přenášet i do reálného života. Když se jim podaří povznést se nad vše, co bylo, jsou připraveni opravdově přijmout to, co má přijít.

Když už nad tím přemýšlím poměrně dlouhou dobu, tak božím darem pro mne je i jakákoliv ctnost. Poctivost, Soucit, Udatnost, Spravedlnost, Obětování, Čest, Osvícenost a Pokora. Představme si, jak by svět bez těchto ctností vypadal. Ty tedy opravdu musejí pocházet od boha; boha v každém znás, který nám říká, co je správné a co ne.

Proberme si tedy jednotlivé ctnosti, co pro nás vlastně znamenají. Poctivost. Žít ve světě, kde by žádný člověk nebyl poctivý, každý by se jen snažil oklamat druhé kvůli vlastnímu zisku a nedůvěra v druhé by nebrala konce, jedním slovem: katastrofa. Soucit. Mnohdy nám může přijít jako absolutně zbytečný a vyvolávající jen další konflikt, ale opak je pravdou. Ne nadarmo se soucitu říká láska s odvahou spojena v jedno. Protože to, co díky jeho projevení přijde, nelze ničím nahradit. Tu platí, že risk je zisk. Udatnost. Nejen výsada rytířů, ale i normálních lidí, kteří se v případě nutnosti v ony rytíře mění. Kde zbabělci vládnou, nic dobrého nevzejde. Spravedlnost. Každý na ni má mít právo. Aby za činy druhých nepykali jiní lidé. Bohužel mnohdy bývá pozadu. Cesta k ní bývá trnitá a plná nástrah, snadno tedy člověk od jejího hledání upustí. Obětování. Jedna z největších zkoušek lidí, zda dokáží své potřeby umístit na pomyslném druhém místě za potřebami druhých. Vyžaduje respekt a toleranci. Je třeba si to dopředu promyslet, vyčítat totiž jiným vlastní dobrovolný čin, je naprosto nemístné. Čest. Čest je vlastně v přeneseném slova smyslu hrdost. Ne ta hrdost, kterou získáme například po prokázání vlastních kvalit, ale hrdost naše vlastní. Ta která nám nedovolí se zesměšňovat před ostatními, ta která by nás nikdy nedovolila porušit své ideály, ubližovat lidem nebo zvířatům a spoustu dalších věcí by nás teoreticky nikdy neměla nechat udělat. Ale jak se zdá, mnoha lidem je tato ctnost cizí. Osvícenost. Není snad osvícenost vlastně směrem nás všech? V něčem se prosadit a nechat odkaz. Zůstat tu ve formě naší práce a činů, zanechat něco, nad čím se jednou někdo zamyslí a řekne si, on to dokázal. Tím, že si to už pomyslí, se naše snaha vydařila. Může mít dvě podoby – zlou a dobrou. Někdo se bude snažit o to si získat „nesmrtelnost“ přes dobré činy; pomoc potřebným, vývoj technologií, které mohout prospět, vzdělávání negramotných a mnoho dalších. Lze sem zařadit pokroky ve veškerých vědních oborech, ale i sportu, vzdělání i prostě ve společnosti. Ale co má co dočinění sport s dobrými činy? Je to prosté, tím že se snažíme my, dává to impuls k tomu, aby se snažil i někdo další. I jediný člověk může přivést dav k činnosti. Lze ale, bohužel, svůj odkaz i zneužít. Dát prostor tomu, aby se děly zlé věci, aby je někdo vykonával za účelem naplnění onoho negativního odkazu. Předhánění se v tom, kdo má odvahu udělat horší věci, než někdo před ním. Proto by měl každý pečlivě zvážit, co tu po sobě zanechá, protože to je to jediné, co nakonec jednou zůstane. A poslední z osmi ctností, Pokora. Je to velmi nespecifikovatelná vlastnost. Každý její hranice vytyčíme jinak; co považuji já za únosné, vy odsoudíte. Pokorný člověk se naučí přijímat s láskou, ale naopak i dávat. Je skromný, ke štěstí mu stačí málo, váží si toho co má a nemaří zbytečně čas zabýváním se hloupostmi. Svými úspěchy se nechlubí, raduje se z nich sám a mluví o nich, jen když je požádán. Pýcha je mu cizí, protože stojí na druhé straně a velice se ho dotýká, když s ním někdo nejedná tak, jak si zaslouží. Tak ,jak se on chová ke druhým. Pokud někdy naleznete člověka, který alespoň polovinu těchto ctností vlastní, chraňte ho jako oko v hlavě. Nejen proto, že postupně tyto dary vymírají, ale hlavně kvůli tomu, že vás může něco naučit.

Jako boží dar věnovaný nejen lidské mysli, ale i člověku celkově, můžeme považovat už samotný život. To že jsme vnímající a inteligentní bytosti, je sám o sobě největší dar, jaký jsme kdy získali. Proto je největší hřích, když si ho někdo sám vezme. Nás ostatní to musí urazit v naší nejvyšší podstatě. A to že si ho někdo již vzal, znamená, že ho nebyl hoden.

Je tedy na každém, co považuje za největší dar. Ať už je to cokoliv a je mu vlastní, měl by si ho vážit tak, jako si váží sám sebe.