Úvaha - "Bez vidiny konce, život nemá smysl"

Život ve své prapůvodní podstatě je tak krásný a vznešený jen proto, že je omezený. Pro nás se to sice zdá jako běh na dlouhou trať, ale v době trvání vesmíru nebo časomíry planety je to jen opravdu nepatrný časový úsek. Jednou sem přijdeme a v další sekundě odejdeme. A nic to nemůže změnit. Nesmrtelnost totiž není doménou lidí. Snad někdy bude, ale ten čas zatím ještě nepřišel. A jak jsme již poučeni s eposu o Gilgamešovi, jediná možnost jak se stát nesmrtelným, je skrz naše činy. Ty jsou nakonec tím jediným, co si snad někdy bude, po naší smrti, někdo pamatovat a bude vzpomínat. Zdá se to jako paradox, ale člověk musí zemřít, aby se mohl stát nesmrtelným.

Jen si představme, kdybychom opravdu byli nesmrtelní. Co bychom tu asi dělali? Pořád, až do skonání světa. Několik prvních tisíc let by to asi bylo dobré, ale co dál? Poměrně nedávno jsem přišla k myšlence, co by se tak asi stalo, kdyby už na světě nebylo nic, co se dá prozkoumat. Kdyby už nikdy neexistovalo nic neznámého, vše by bylo objasněno a ani sebevětší snaha by nedokázala přijít na něco dalšího. Pak by tedy už zbývala jen jedna možnost – zánik všeho a všude. Protože to by byla jediná změna, která by byla přípustná. Naprosto jediná, která by znamenala, že ještě něco dalšího může na tento stav bytí navázat. Přesně tohle by se stalo, kdybychom byli nesmrtelní a věční. Nakonec bychom došli do bodu, kdy bychom se museli zničit jen proto, abychom mohli v něčem pokračovat. „Až dojdeš na konec, objevíš nový začátek.“

Nic není věčné. Nakonec vše skončí nebo změní svoji podobu. Vesmír také jednou skončí. Jak se přesně nevím, ale to, že se to stane, je nevyhnutelné. Když se přesuneme na menší objekty – hvězdy, ty také jednou skončí. Stane se z nich třeba černá díra nebo neutronová hvězda. Pořád tu sice budou, ale ve změněné formě, jedna skončí a další přetrvá, ta tu však také nebude navěky. Člověk se po smrti změní. Jeho tělo se začne rozkládat, je to sice poněkud nechutná představa, ale pravdivá. Raději ani přesně nechci vědět v co se konkrétně změní. Ale to je jen ujasnění toho, že nic netrvá věčně.

Skutečnost, že všechno jednou skončí, včetně lidského života, je ač se to nezdá velice pozitivní. Vždy jsem měla za to, že po smrti člověka nastává nicota; nic neuvidíme, neuslyšíme a neucítíme. Kdybych se tedy neustále opírala o tuto teorii, nebyl by snad život to nejlepší, co nás mohlo potkat? Místo věčného zatracení, které bychom však nevnímali, žít... Tohle by dávalo smysl.

V životě člověka existují dvě naprosto nejdůležitější data. Zrození a smrt. Začátek a konec. Nerozlučná dvojice ideálů. Život můžeme přirovnat k závodu. Jen je to trochu zvrácené; na záčátku, tedy startu, vyhrajeme a na konci, tedy smrti a cíli, prohrajeme. Citát „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ tady dostává zcela nový význam. Sice během života vítězíme, ale to na tom nic nemění. A v porovnání s tím „velkým“ počátečním vítězstvím jsou to jen malá vítězství.

To mě přivádí k jedné myšlence. Ta zahrnovala ideu, podle které by život šel obráceně. Vše by začalo smrtí, pak by přišlo stáří, pokračovalo by to dospělostí, mládím a poté bychom skončili jako malé děti a úplně nakonec u matky v břiše. Myšlenky, jako je tato, jsou pro mne důležité. Přestože odporují zaběhnutému řádu a pořádku ve světě, přináší nový směr. Dávají prostor pro další myšlenky a ideje a jsou jejich základem. Tento systém by nebylo možné uplatnit, proto neexistuje, avšak svou hodnotu má ve své podstatě. Ale jak je vidno, i tady by život jednou skončil, jen by to byl o moc krásnější a příjemnější skon, než je ten běžný.

Změny jsou součástí všedního života. Neustále se něco mění. A je to dobře. Kdyby všechno bylo neustále stejné, byla by to nuda. Přestože změny s sebou přináší strach z nich, a někdy oprávněný, vždy jsou dobré. Jsou kořením života. Vždyť „Změna je život“. Proč o tom mluvím? Všechny události vedou k příslušným následkům. Neodvratitelně se změny chýlí k neodvratitelnému konci. Změny je proto nutno přijímat a ne se jich bát. Někteří tvrdí, že na smrtelné posteli si v hlavě projdeme celý svůj život a nebudeme litovat toho, co jsme udělali (špatně), a toho, co jsme neudělali. Navzdory tomu je důvod pro oprávněnost přijímání změn už velice přitažlivý. Nemá to však být pohnutka k tomu, abychom dělali všechny věci, co jsou nám nabídnuty nebo přiděleny. Zodpovědnost za sebe sama v této ideji má pořád stejnou váhu jako normálně a je jí nadřazena. Je to tedy věc našeho úsudku, naší vůle, zda to co můžeme, uděláme. Jsou to sice dva naprosto protichůdné názory, avšak v našem zájmu je je oba spojit dohromady a vytvořit fungující kompromis. Jednat v zájmu svého nejlepšího uvážení, ale také myslet na to, že všechno jednou skončí. A snažit se udělat vše proto, abychom byli šťastni ze svého života. Tento poslední bod by měl být naším prvotním zájmem, protože život, který nepřináší štěstí, není žádný život. Je to jen stav bytí (nikoli žití), který svým vlastním průběhem tedy opravdu nemá smysl. To je opak toho, čeho se snažíme v našich životech dosáhnout – aby náš život měl smysl. Uzavřu to tímto citátem, se kterým se plně ztotožňuji: „Neptej se, zda život má nějaký smysl; má takový, jaký mu sami dáme.“