Úvaha "Elixír života"

Nemá smysl ptát se, jaký má život smysl; má takový, jaký mu sami dáme. 

A tento fakt dokonale popisuje, co považuji za elixír života. Vědět to před pár lety, všechno by bylo mnohem snazší. Mnohokrát jsem totiž opakovala větu: Jak a proč žít. „Chybami se člověk učí.“

Za elixír života lze považovat mnoho různých „věcí“, abstraktní nebo materiální. Jde o motivace, které jsou tak silné, že mohou tuto funkci zastávat. Každý člověk pro ně bude mít jinou podobu. Ve své podstatě jsou však stejné – mají obrovskou sílu. A pro svého domnělého majitele mnoho znamenají, vždyť je to jejich důvod, proč žít.

Každý opravdu nějaký má, něco, co ho drží nad vodou, když všechno ostatní selže. Když ostatní ztratí smysl, tohle je pořád stále a neměnné. Vždy něco takového existuje, ať si to už uvědomujeme nebo ne. Je to sebenaplňující proroctví, je to cíl a zároveň mnohdy i start.

Někdy nám však může unikat, ale to neznamená, že neexistuje. Když tedy tuto výsadu nevlastníme, je třeba po ní pátrat. Je důležitá pro naši budoucnost; i pro nás v přítomnosti, tady a teď. Když ztratíme směr, zapomeneme na svůj prvotní cíl, když se odkloníme od požadovaného konce, … Tu si jím můžeme vždycky pomoci a vrátit se zpátky na správnou cestu k našim snům.

Může mít mnoho podob. Sláva, úspěch, bohatství, jiný člověk či samotná láska. Rozličné, různé ale vždy důležité podoby to jsou. Mají tendenci být poměrně složité a málo dostupné. To z nich však dělá skvělé kandidáty na tento post. Lidé se ve svých fantaziích často nedrží při zemi. Stoupají do oblak nebo tam, kde je tráva zelenější. Kdyby nebylo vysokých cílů, nebylo by lidstvo samotné, protože by vymřelo.

Jak jsem již napsala, elixír života je vždy složitý. Je to vlastně pojistka naší mysli, aby cesta k němu nebyla snadná. Pro něco se tak nadchnout a následně to získat, by nepřineslo moc ovoce. Zato dlouhá cesta, která nemá téměř naději na úspěch, je pro nás jako stvořená. Vždy tak máme možnost se k něčemu upínat, pro co dál žít a bojovat. Je to první a poslední záchytný bod, o který se můžeme v případě nutnosti opřít.

Elixírem života lze chápat i jako něco jiného, ten elixír, který nemá žádnou oduševnělou hodnotu, avšak má dodávat život. V mysli lidí utkvěl jako jakýsi lekvar, který by jim zajistil nesmrtelnost. Hodnotím to jako neuváženost, že si to vůbec kdy mohl někdo přát. Lidstvo po něm pátrá od nepaměti. A jak je vidno, zjevně neexistuje. Díky tomu se dostal do pohádek a příběhů, které si lidé vyprávěli. Byl to způsob, jak něco takového ponechat v paměti, avšak nevyvracet to, co si něchtěli přiznat. Pohádky jsou pro tyto věci příslovečné; když se tam něco objeví, je to jen fantazie. Přání mnohých lidí, které však nelze vyplnit. A proto jen představy můžou ukonejšit jejich smutek.

Nesmrtelnost bych tedy určitě nehledala. Zato prodloužení života už zní reálněji. Dát prostor vědě, aby to za nás zařídila. Prodloužení života o pár desítek let by bylo velice přínosné a vůbec by to nebylo v rozporu s nějakými morálními nebo podobnými pravidly. Zatím však jen teorie. Jistě se najde nějaký prostředek, jak toto umožnit. Za pár, desítky nebo až stovky let? Nedovolím si v tom hádat. Nebude to však až takový zdánlivě neřešitelný problém, když to porovnáme s nesmrtelností. Je jen třeba se oprostit od nynějšího stylu chápání všeho a všude okolo; odpověď se sama vyjeví jakoby z prázdna.

Elixírem života tedy nemusíme nutně rozumět svůj životní sen, jakýsi prostředek k prodloužení života nebo něco takového. Může to být cokoliv si umíme představit, co náš přiměje k tomu, že budeme žít. Může tedy skutečně jít i o momentální pocity, náhlé vzevření mysli, nově nabyté ideály a stejnětak tedy sny. Cokoliv, kam až lidská mysl dosáhne.

Každý musí svůj elixír života v jeho průběhu uplatňovat. Proč? Skvěle to vystihuje následující citát: „Je lepší zemřít pro něco, než žít pro nic.“ Plně s tímto tvrzením souhlasím, proč taky ne. Nemá cenu tu totiž být pro nic, to už je i smrt milosrdnější cesta. 

Nezáleží na tom, co každý považuje či nepovažuje za elixír života. Každý má jiné představy o určité věci a ty vůbec nesouvisí s tím, že jiní je mají odlišné. Nezávisí na nich. Proto by se člověk neměl nechat přesvědčit o názoru toho druhého a okamžitě ho přejímat. Pouze pokud skutečně uzná, že je oprávněný a duševně správný, může si jej převést na svoji stranu. Tímto názorem tu konkrétně myslím elixír života daného člověka. Vždy si člověk musí být jistý jeho správností, pokud totiž o ní přesvědčený není, jak to může vydávat za své? Každý má právo na to, se svobodně o tomto tématu rozhodnout.

Zakončila bych to asi těmito slovy: „Tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale obsahu.“