Úvaha - "Bez snů a ideálů nelze být člověkem"

Opravdu každý má nějaké sny, ať již jde jen o malé přání nebo o velikážské. Každý má také nějaké ideje, podle kterých se chová či chce chovat. Ty jsou někdy tak vznešené, že je nelze uplatnit v praxi. Avšak trochu snahy a přání dokáží někdy nemyslitelné. Vše je možné ve světě snů, a když máme štěstí, i ve světě všední reality.

V ideálním případě by mělo být našim snem plnění našich ideálů a naopak naší ideou by mělo být splnění našich přání. Proč? Není snad jedním z největších darů pro člověka, když se může chovat tak, jak by sám chtěl? Určitě je. 

Avšak splnění našich snů není mnohdy jednoduché. Dnešní životní styl předurčuje k velkým cílům a tak je dost pravděpodobné, že je někdy snad ani nejde uskutečnit. Nebo cesta k nim nebývá vystlána růžemi.

Sny jsou pro člověka důležité. Nejenže plní funkci motivace, jsou také bořičem překážek, novou nezbytnou energií při plnění úkolů, které mají vést k jeho splnění, ale také jsou prostředkem k tomu, aby se člověk stal šťastným. Když jde o tohle, je důležité zdůraznit, že člověk by měl být šťastný pořád. Samotné splnění vysněného cíle by mělo náležitě oslavováno, ale také to, že vůbec můžeme svůj sen uskutečňovat; postupně se k němu dopracovávat, slavit menší úspěchy, než přijde tento velký. Každý den na cestě by měl být oslavován; na malé cestě, směřující k té velké, nekonečné.

Jen si představme člověka, který by neměl žádné sny. Byl by jak prázdná schránka. Nedokázala bych u něj vysvětlit, proč vlastně ráno vstane a prožívá všechny ty nástrahy všedního života. Když nemá cíl, jak by mohl vůbec pokračovat v cestě? My ostatní máme nějaké určité cíle a našimi činy se jich snažíme docílit. Jsou naší motivací, proč vše podstoupit. Kdyby však člověk tuto motivaci neměl... Co by tu vlastně dělal? Člověk sny potřebuje, on je musí mít. Bez nich by to nešlo, odporovalo by to všemu, čeho se jako lidé snažíme držet.

Podobné se dá říci i o idejích. Ty lze rozdělit na dvě různé, částečně stejné skupiny. Jednou se dá ideálem myslet konkrétní typ chování v dané situaci, a po druhé soubor naučených chování ve všech situacích jako celek.

Ideály, co to tedy vlastně je? V neúplném významu „dokonalost“. Ideál je nejlepší možné, dokonalé, ztvárnění určitých jevů nebo chování v dané situaci. Je to standart, podle kterého určujeme hodnotu ostatních projevů. Na každou konkrétní situaci má člověk nějaký ideál. Vždy vycházíme z toho, že vše vyjde, jak má. Poté soudíme, jak moc se tomuto ideálu určitá situace podobá. Ideály jsou také dá se říci projekcí, jak velké požadavky klademe.

Získáváme je náhodně, někdy cíleně. Ale vždy je nutno jim přinést nějakou oběť, aby vůbec vznikl impuls k jejich vytvoření a přijetí. Ideje se také můžeme naučit. Když potkáme někoho, kdo nám přijde rozumově vyspělejší a my mu plně důvěřujeme, jeho ideály přejímáme. Protože věříme tomu, že jsou správné. Nejde tady však o nějaký druh manipulace, ale o prosté učení. Tyto ideje bývají často správné a opodstatnělé; jsou dokonalým spojením rozumu a morálky. A proto jsou pro přejímání dokonalé.

Člověk bez ideálů by neměl vlastní názor, nedokázal by posoudit jakoukoliv situaci, do které by se dostal. Neměl by žádný stavební kámen pro uvažování. A o logice už vůbec nemůže být řeč. 

Opravdová pohroma pro člověka by byla spojení obou nedostatků, tedy nemít sny ani ideály. Jediné štěstí, že tento případ existuje pouze na rovině teorie a v praxi je nemožné se s takovýmto exemplářem lidské existence setkat. Jelikož pro to není doložení, může se stát, že se v nějakých názorech budu mýlit; proto tuto možnost nevyvracím. Někdy je těžké domyslet následky něčeho, s čím se nelze setkat. 

Takovýto člověk by zřejmě jen bezcílně, neznale bloudil a čekal. Tento život by nestál za nic. Život má smysl, když je člověk šťastný, že žije. Jemu by však štěstí unikalo, jelikož by ho neměl znát, nevěděl by totiž jak jej získat. Tento člověk by nežil opravdově, on by pouze byl. Jeho existence by neměla opravdový smysl. Potácel by se od jedné překážky k druhé, kdyby se přes nějakou vůbec dostal. Podle toho co vím, jeho stav by se trochu podobal intoxikaci drogami. Avšak s tím rozdílem, že by drogy nebral, a nebyly by tak jeho úhlavním cílem. Vnímal by vše, co se kolem něj děje, ale nebyl by asi schopen cokoliv ovlivnit. Byl by jen vězněm ve vlastním těle. Jen přihlížející běhu dějin, nikoliv aktér.

Snad se nemýlím v tom, že takový člověk neexistuje. Jen doufám v to, že kdyby někdo takový skutečně byl, aby ho nepostihl osud, jaký jsem právě vylíčila. To by pak pro něj skutečně bylo mnohem lepší, než tohle prožívat, zemřít.

Úvodní věta se tedy opravdu nemýlí; „Bez snů a ideálů opravdu nelze být člověkem“.