Úvaha - "Je lepší shořet než vyhasnout"

Kdybych měla říci, co mne jako první napadlo, tak musím nejdříve vysvětlit interpretaci samotného tématu. Jeho nebásnické ztvárnění zní podle mne asi takto: „Je lepší zemřít, než žít s vědomím absolutního neúspěchu.“ Není to sice naprosto přesné označení, jelikož tu platí individualita, avšak účel to splňuje.

Začnu s tím „shořet“; nebo-li zemřít či změnit stav v tom smyslu, že něco skončí. To bude příčina následku. Bez této události by budoucí nebylo tak, jak má; bude. Je to počátek nejen té dané události, ale i něčeho většího, vyššího.

Dále tu je „vyhasnout“ a v přeneseném významu tedy „neúspěch“. Nemusí to však být nutně neúspěch jako takový, může to být jakákoliv událost, která nějakým způsobem rázně ovlivní běh života nebo jeho vnímání určitou osobou. Smrt, nehoda, ... takzvaný osudný okamžik, který svým průběhem život jedince změní, více či méně. Je nespočetně mnoho takových událostí, které se člověk od člověka liší. Jsou to jen možné scénáře toho, co se stane a je prezentováno jako ztráta nebo chyba. Kdyby se změnila určující událost, tohle by se nestalo. Osud by měl tedy jiný spád, horší či lepší nelze říci. Buď by totiž proběhla jedna nebo druhá událost.

Název na první pohled evokuje konkrétní případ: „Je lepší zemřít jako hrdina, než žít a později stejně zemřít, ale jako zbabělec.“ Ať si každý určí správnost tohoto tvrzení. Podle mne je správné. V tomto případě se opravdu uplatňuje osvícenost. Podrobnosti tu nejsou zapotřebí, slovo hrdina ničí všechny pochybnosti. Je to dokonalý příklad toho, jak lze osvícenství dosáhnout. Daný člověk při tom činu sice zemře, to však s vědomím toho, že by jeho život stejně jednou skončil, není až tak přesvědčivé. Zanechal by tu po sobě něco, co opravdu stojí za to. Nejen dobrou pověst snad pro jeho blízké, ale také u ostatních vědomí, že to byl dobrý člověk. Protože neváhal, za něco důležitého, položit vlastní život. „Oceňujeme sami sebe podle toho, co si myslíme, že bychom dokázali udělat. Ale druzí nás posuzují podle toho, co už jsme udělali.“ 

 

Pokud to zkonkretizujeme a člověk položí život za to, aby jiný přežil, zjistíme, že tento poněkud smělý ideál je učiněnou ctností. Jelikož zachovat někomu život je tím nějvětším darem, který může člověk dát i dostat. Je to vlastně forma vykoupení. Jeden život za druhý. Tak jako všechno je tohle nutné zvlášť rozvažovat. Vím, že se tohle většinou děje v situacích, kdy na přemýšlení není moc času, ale i několikasekundová rozvaha může pomoci. Je nutno si po celý život uchovávat o těchto věcech jasný názor, vzor jak se budeme v takovýchto situacích chovat, pokud se do nich dostaneme. Usnadní to rozhodování a nejen to, může to pomoci mnohem více, než máme obecně v povědomí. Tím, že si ujasníme už předem priority, získáme více času na jejich realizaci a další případné výkony. Někdy se však představy silně liší od skutečnosti, proto je nutné je udělat co nejrealističtější. V tomto ohledu tu vždy existuje riziko, že se to nakonec nepodaří.

V některých případech by toto motto mělo být naopak. Kdyby člověk měl jen nějaké menší problémy, které by šly, poměrně snadno, vyřešit, není důvod, aby vše hned bez rozmyslu ukončil, přestože je to mnohdy jednodušší. Nejdříve by se měly využít všechny prostředky k napravení vzniklé situace a až pak přejít k nějakým drastičtějším opatřením. A pokud existuje řešení, je třeba ho vyzkoušet. Předejdeme tak poměrně snadno lítosti. To slavné „kdyby“. A nejen to, pokud se budeme snažit problém odstranit, bude to pro nás záruka správnosti tohoto jednání. Až se věci zlepší, protože to se stává nejčastěji, si řekneme, že jsme tenkrát udělali přesně to, co bylo třeba a vše, co jsme mohli. A sem je nutno opět dodat to, že cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné a všechno se nemusí vždy podařit.

Je nutné zdůraznit i druhou stránku věci. Snadno může být tato věta zneužita. Určitě by se našel někdo, kdo by její význam překroutil a využil k tomu, aby si nějak ospravedlnil svoje myšlenky a následně své činy. Když má člověk pokřivenou mysl, jeho názory a představy mají stejnou vlastnost. Pravý smysl by si takový člověk uzpůsobil tak, aby vyhovoval jeho zájmům. Řeč je tu o lidech se sebevražednými sklony. V tom jejich „Nezvládám svoje problémy, tak už nemohu dále žít“ by je nikdo neměl podporovat, ale naopak to odsuzovat jak to jen jde. Tohle není konvenční způsob řešení, nikdy by se z něj stát něměl. Sebevražda je největší hřích proti lidskosti, a nejde tu ani tak o náboženský podtext jako o pravou podstatu věci. 

 

Každá událost má nějaký důvod, proč se vůbec děje. Nemá cenu pátrat proč, protože se to stane, ať chceme nebo ne. Naším úkolem je se s vzniklou situací vypořádat. V ideálním případě vždy všechno vyjde a z toho bychom měli vycházet. A samozřejmě si bezpodmínečně věřit při samotné realizaci řešení. Víra v sebe sama a v úspěšnou nápravu je v tomto případě neocenitelná, neodmyslitelná. 

 

Ať už je pravý význam tohoto tvrzení jakýkoliv, vychází z něj ponaučení. Vždy je lepší zkusit a neuspět, než ze strachu z následků nezkusit, a potom se nad skutečnými následky trápit, protože už s tím nepůjde nic udělat.