Úvaha - "Být nebo žít?"

Může se zdát, že by bylo těžké oba pojmy přesně definovat. Pro mne je však opak pravdou. Oba pojmy mám přesně vytyčeny. Neexistuje kompromis. Dalo by se snad tvrdit: „Na padesát procent jsem a na zbylých padesát žiji, v daném čase? Jistě že ne. Buď jedno nebo druhé.

Člověk je (tedy od slova „být“), pokud je nespokojený se svým dosavadním životem, či s jeho určitou částí, nebo pokud svůj smysl života stále ještě hledá. Ale i přes všechno má stále potřebu žít, protože předpokládá, že se to někdy zlepší. Je to vlastně honba za štěstím, kterého je v tomto stavu tak snadné dosáhnout, a přesto pro některé velice obtížné. Je na to totiž jeden osvědčený recept, který vždycky funguje. Když se člověk alespoň malinko snaží. Musí v něj také věřit, jinak bude i přes veškerou snahu vůle potlačena. Protože pokud mezi sebou budou někdy soutěžit víra a vůle, vůle vždy podlehne. Jak by se dalo od někoho očekávat, že bude konat to, čemuž vůbec nevěří, že přinese požadovaný účinek? Když není přesvědčený, že to vyjde, vážně to nevyjde. Něco odsoudit je jedna z nejsnadnějších věcí jaké jsou, ale přijmout nový názor nebo myšlenku, je to pravé jablko sváru. A pokud se pro to už rozhodneme, nejde to ze dne na den. Když už, tak je to běh na dlouhou trať. Ale v tomto případě to opravdu stojí za to.

Tak co že je ten recept? Pokud to už není na první pohled zřejmé, je to optimismus. Mám obecně za to, že optimistický člověk se dokáže vypořádat s čímkoliv. Je za každých situací šťasný, protože i špatná zkušenost je přece cenná zkušenost. Optimista je ochoten pro své dobro podstoupit mnohá příkoří, protože vždy chce pro sebe samého jen to nejlepší. Ať už se s problémy vypořádává jakýmkoliv způsobem, vždy je překoná. Čas a úroveň psychického rozpoložení tu nehrají žádnou roli. On se přes to přenese a tečka. Pokud člověk zvolí tuto cestu a do té doby předtím jen „byl“, začne konečně žít.

A tu se dostáváme k jádru věci. Člověk opravdově žije, když je šťastný, že tu vůbec může být. Každý den vstát a těšit se, že bude den za dnem jiný než ten předešlý a zároveň se budou všechny v důležitých věcech podobat. Bude šťastný, že si může plnit své sny a chovat se podle svých ideálů. Že může prožít každý den naprosto odlišně; protože může „tvarovat“ svoji osobnost; že má možnost svobodně si volit, co bude dělat, jak bude žít. Jeho tělo a mysl jsou ve vzájemné harmonii, jelikož nedochází k žádným stavům, které by tuto rovnováhu poškodily. Je takový, jaký chce být a dělá si to, co chce. Žije proto, aby žil a ne jen prostě byl. Ve filozofických otázkách, které se týkají života má vždycky tu „lepší“ pravdu.

Pokud tohle všechno zatím ještě nestačí k přesvědčení, že žít je lepší než být, budu pokračovat v předkládání argumentů. „Nikdy nedosáhneme toho, čeho chceme, pokud si nemyslíme, že jsme toho hodni.“

K „být“ se jistě najdou nějaké výhrady, proč v tomto stavu nesetrvávat. Avšak k „žít“ nemohu žádné naleznout. Co by také mělo být špatné na tom, když člověk prožívá šťastný život? Může snad být něco lepšího? Asi hodně záleží na úhlu pohledu; z mojí strany však žádný jiný nevidím. Pro mne je to ideální stav existence. Stav, kterému se nemůže nic vyrovnat. Štěstí samotné k životu sice nestačí, ale je dostatečné pro to, aby tu člověk byl rád a snažil se, si život ještě více zlepšit.

Jak jsem již zjistila, být není tak uspokojivé jako žít. Nejen protože člověka sužuje neustálá přítomnost nejistoty, nedůvěry a snad i strachu, ale je to celé takové neurčité. Je to podivná, obavy nahánějící kombinace. Člověk se necítí ve své kůži. Je odtud snadná cesta ke stresu a mnoha rozličným psychickým problémům. V tomto postavení je člověk velice zranitelný; on je i není zároveň. Odkud se tento divný stav vzal, nemám tušení. Předpokládám však, že je to výsledek výchovy a vývoje lidstva. Je to takříkajíc dnešní „životní styl“. Ten diktuje, že je nezbytné dosahovat velkých výsledků, velkých postojů, velkých postavení, dobrovolně máme velké sny, ideály, názory, … A když se něco nepovede, je to bráno jako neúspěch, který se netoleruje. Jistě, má to pravdivé jádro, ale musí všeho být tak moc? I velký neúspěch? Je to celé nějaké divné. A vskutku asi jen odhad.

„Úspěch či neúspěch nestaví vaše skutky až do výše života samého.“ 

Moudří praví, že jediné, co můžeme v tomto neustále se měnícím světě ve svých životech ovlivnit je, zda jsme dobří nebo zlí. Podle mne je nám však dána ještě jedna možnost svobodné volby – zda budeme žít nebo jen být. Volba, která přímým způsobem ovlivňuje budoucí život. Z toho plyne její důležitost. Pro nás a částečně i lidi, které svou působností v životě nějakým způsobem ovlivňujeme.

V našem světě existuje ustálená dvojice dvou ideálů, dobro a zlo. Tento vzor lze dosadit téměř kamkoliv. Otázkou je, jde to i sem?