Úvaha - "A co budouctnost?"

Budoucnost. Tolik vítaná a zároveň obávaná. Co přijde snad nikdo neví, kdo má silnou intuici leckdy tuší, ale přesně předpovědět ji nedokáže nikdo.

Je mnoho teorií, jak budoucnost přichází. Jedna z nich je osud. Je přesně dán a každý čin, ve snaze budoucnost zvrátit a určit jí jiný směr, je do něj zahrnut. Vše do sebe zapadá a nelze jej změnit. I kdyby měl někdo vizi, co se stane, a snažil se budoucí nějak ovlivnit, nepomohlo by to. Právě naopak by se vyplnil její obsah. V řecké mytologii je podobných případů spousty. Například známý Oidipús doplatil na chybu svého otce thébského krále Láia. Tomu bylo určeno, aby zahynul rukou vlastního syna. On tuto věštbu nebo spíše prokletí znal, a když se syn narodil, dal ho svázaného pohodit v lese, aby tam zahynul. Jenže otrok, kterému tento úkol přikázal, ho neuposlechl a svěřil ho pastýři, který malého Oidipa odnesl korinthskému králi Polybovi. Ten ho přijal za vlastního a jako následníka trůnu. Tím se Oidipús dostal do jiné země a vyrůstal v jiné rodině. Když se onu věštbu dozvěděl sám Oidipús, rozhodl se odejít od svých „rodičů“, aby se nevyplnila. Čirou náhodou tedy zamířil do rodných Théb. Na cestě tam potkal svého otce; při menší potyčce ho nešťastně zabil. Král tedy opravdu zemřel rukou vlastního syna, který ovšem netušil, že právě zabil otce. Kdyby naopak král nedbal té věštby a nechal syna vyrůst v Thébách, nikdy by se tohle nestalo a Oidipús si nemusel prožít život v neštěstí.

Osud může mít mnoho podob. Další teorií je, že kdyby někdo znal budoucnost, díky vizím nebo věštbám, mohl by ji tedy vlastně změnit. Tato teorie připouští, že by to šlo. Znát budoucí, ještě před jeho uskutečněním. Mohli bychom pozměnit běh dění tak, jak by se nám líbilo. To by znamenalo, že bychom změnili samotný osud. Jenže se tu naskýtá dilema: a nebyl tohle pravý záměr?

Když se podíváme na teorii příčin a následků, bude se nám zdát mnohem providitelnějši než cokoliv jiného. Nic se neděje bezdůvodně – vše je jen sled příčin a následků. Když si tohle uvědomíme, zjistíme, že nic jako náhoda neexistuje. Náhodou je tedy nazývána nepochopená událost, proč se stalo to, co se stát mělo. Vše je dáno obrovským proplétáním se všeho a všude. Podle této teorie, když ji uvedeme v praxi, není třeba si zoufat, pokud se nám něco nepodaří. Vše má nějaký důvod a to, že ho nevidíme, neznamená, že neexistuje. Nic ale není zadarmo, musíme se tedy snažit znovu.

Další kombinací může být příčina a následek, přesně vymezeny osudem. Zdá se to jako nejpravděpodobnější scénář v hlavní roli s budoucností. Anebo ta příčina a následek je vlastně samotný osud? Dává to smysl.

Ať je to jak chce, postup času nezastavíme. Je tedy třeba mít snahu o vytvoření co nejlepší budoucnosti nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří se o to nemohou sami postarat. Čas jde dál, a proto je nutné, abychom jednali vždy podle nejlepšího uvážení nehledě na nic jiného. Váhání nic neřeší, jen z něj vznikají další problémy.

Máme se budoucnosti obávat? Někdy snad ano, ale vždy je nutné mít vlastnost, tu jež jako jediná zbyla v oné osudné Pandořině skříňce – Naději. Ať se děje, co se děje. Nesmí nám být cizí, nesmí se nám zdát jako pošetilost v ní věřit. Opravdu vždy je tu scénář té nejlepší možné budoucnosti, té ve které jdou věci přesně podle našich plánů. Málokdy se vyplní, přesto je snem nás všech. Pokud se to nepovede jednou, nevadí. Člověk není poražen, je-li sražen k zemi, ale pouze tehdy, když na té zemi zůstane. Naděje je při pohledu do budoucnosti velice důležitá. Je to vnitřní hlas, který nás říká, že cokoliv hrozného se děje, zlepší se to a bude to už jen lepší. A až se to skutečně zlepší uslyšíme jen „já jsem ti to říkal“. Na druhou stranu bezmezně věřit, že to bude dobré, není dobré. Je nutno zachovat určitou dávku ostražitosti, abychom potom nebyli překvapeni. Všeho moc škodí, ale co chybí také škodí. Já tedy říkám: Postarej se sám o sebe a o svoji budoucnost, připrav se na ni a když je potřeba, nech si vesmírem pomoci. Tato pomoc přijde když to nejméně čekáte; ne když ji chcete, ale když ji skutečně potřebujete; moje životní zkušenost. Nejčastěji přichází ve formě lidí, někdy událostmi, které jsou nám osudem.

Otázkou tedy zůstává, zda se nechat vést nebo sám si řídit svůj život. Vše má své klady i zápory. Proč se na to vůbec ptát, když do budoucnosti prostě vstupujeme každou další sekundou? Odpověď je v rozhodnutích, které ji ovlivňují. Zda je uděláme my, nebo někdo jiný či něco jiné. Nad důležitostí rozhodnutí, s ohledem na budoucnost, není třeba diskutovat, stačí jedno špatné a vše je ztraceno, je-li však naopak dobré, projeví se kladně. Nechat tedy svůj život na štěstí a naději, že se to nějak podaří nebo vlastní silou si vše oddřít? Obě nakonec přinesou něco dobrého i zlého, jedna je snažší než druhá, zato mnohem nebezpečnější v tom, že se to nepovede. Jenže co když vlastní síly také nebudou stačit. Nic není jisté, v tom jediném se shodnu.

Každý by si měl osvojit následující: sílu, aby vše přečkal, odvahu pustit se do něčeho nového, je-li potřeba, trpělivost při hledání - čehokoliv, naději a víru v budoucnost, lásku v život samotný, umění přijmout pravdu, protože život může být někdy opravdu zlý, a člověk by si měl připustit své chyby, protože jen tak se z nich může poučit. Aby nás nic nemohlo ohrozit, musíme být připravení přijmout vše, co se má stát.

A jak to tedy s tou budouctností je? … Co ještě jedna teorie? Jeden nepublikovaný názor? Že budoucnost je předem určena těmi, kdo ji tvoří? Ovlivnit se dá, ale jen člověkem, který ji ovlivnit chce, pro sebe a pokud opravdu chce.

Všichni hledíme vstříc nejisté budoucnosti a nezbývá nám nic jiného než čekat, co přinese.