Úvaha - "Co je ideál krásy v 21.století"

 Jedna z mých dalších prací.

Záludná otázka. Přesnou definici, co za ideál krásy lze považovat, nebudu vám lhát, nelze vytvořit. Tak jako neexistují dva naprosto stejní jedinci, tak neexistují dva naprosto stejné názory. Ani já se v tom nemohu shodnout, ale pokusím se tomu přiblížit.

Bylo by zvláštní mít na toto téma zcela vyhraněný názor, je totiž neskutečně proměnlivé. Tak jako se střídají den a noc, i to, co považujeme za ideál přichází a odchází. Někdy se snad i může vrátit, ale je to více či méně nepravděpodobné. Nové je prostě lepší, o tom žádná. A když už má to staré velký potenciál, tak to neznamená, že to znovu nadchne všechny. Možná určitou skupinu lidí, ale ostatní to znovu zavrhnou.

Pokud bych měla zůstat na čistě obecné úrovni, nebyl by problém. Vše se zkomplikuje, jakmile začnu konkretizovat. Pak bude snadné mě odsoudit za můj názor. Mnohem snadnější, než si vytvořit vlastní vyhraněný názor. Proto musím jedině říci: Nesuď a mysli.

Ideál krásy se bude lišit nejen v počtu různých možností, ale také podle oboru či místa působnosti. Vhodné by bylo začít u lidí. Ideálem krásy 21. u člověka je dokonalost. Být dokonalý ve všech směrech. Od našeho vzhledu, být bez jediné vady, vždy perfektně upravení a podstupovat nesmyslné procedury či si jinak zvyšovat ego. Přes perfektní chování; přesně podle nepsaných pravidel společnosti ať už jde o mladistvého, který se přeci musí vytáhnout před vrstevníky, až po dospělého, který má být za jakýchkoli situací skvělým společníkem a úžasným partnerem. A dostáváme se i ke kariéře. Být loserem není in. Být nevzdělaný také není to pravé. V tom bych viděla výhodu tohoto století. Protože se snaží ostatní, nutí nás to také k aktivitě. Díky tomuto trendu se postupně měníme se vyspělou, vzdělanou společnost, což je opravdu jen dobře. Avšak jsou tu i temná místa, ty, kde jako by tento směr neznali. Snad i oni brzy prozřou. Tak zpět. Dnes je to o tom, mít co nejlepší vzdělání, co nejlepší postavení v práci. Snaha neustále se překonávat stejně jako jiné. A vše to konče u zdraví. Za ta staletí se mnoho chorob podařilo vymýtit, avšak mnohem horší a nenápadnější se objevily. Dnešní životní styl vyvolává v mnoho lidech nejčastěji stres, úzkosti a deprese. Je snadné do toho spadnout, cesta zpět je však těžká, ale nutná. Nemálo lidí potom končí v péči lékařů, přesně psychologů a terapeutů. Ale duševní poruchy opravdu nejsou ideál dokonalosti. To je jen konstatování následku téhle cesty za dokonalostí. A tak to dopadá. Když to tedy shrnu dokonalý člověk vypadá asi takto: krásně vypadající na první pohled, vždy upravený, skvělá postava, opravdu sympatický; inteligentní, vzdělaný – vysokoškolské tituly, vždy reprezentativní a na výši, obsažený na vysokých postech ve svém zaměstnání a vždy mající možnost na povýšení; skvělý společník a úžasný partner, dobrý přítel, který nikdy nezklame, člověk mající pestrý sociální život, žádný samotář; zdravě vypadající, žádná tělesná vada, a především zdravý. Toť asi opravdu stručný výčet.

Jak jsem již řekla, někteří lidé za tímto ideálem jdou tak tvrdě, až narazí. Být neustále dokonalý není naším údělem, vznikají z toho jen šrámy na duši. Tito lidé mají problém, ale většinou o tom neví. Zjistí to až tehdy, kdy už není cesty zpět. Honba za dokonalostí, za ideálem může být strastiplná. Snad se to někdy povede, ale ten žádaný efekt moc dlouho trvat nebude. Všechno se nakonec jednou přejí. A pak to bude cesta střemhlav a to rychlá.

Jak vůbec tento ideál vznikl? Tak to vážně nevím. Je to další vývoj životního stylu, reakce na údálosti, které proběhly, jež mnoho lidí zasáhly. Tak, až si zřejmě řekli, že takhle to už dál nejde a změnili svět. Čas a lidé to zapříčinili. Čas vše mění. A tak je to tu. Aktuální ideál. Kdo ví, třeba se to ještě za těch zbývajících 88 let změní a toto století bude mít jiný ideál. Tak snad bude lepší, než ten stávající.

Dlouze jsem přemýšlela a došla jsem až k dalšímu ideálu. Jistě jste si všimli, jak moc často se dnes používá slovo „kdyby“. Kdybychom nedělali tolik chyb, a kdyby šel vrátit čas. Na toto téma mám dobře vyjadřující úryvek: „Všechny mé životní kroky volím tak, jak nejlépe dovedu, na základě svého nejlepšího uvážení v daném čase. Nemohu si nyní vyčítat, že jsem udělal chybu, protože dnes vím to, co jsem předtím nevěděl. Kdybych se vrátil v čase, udělal bych to stejným způsobem, protože se to v danou chvíli jevilo jako nejlepší řešení s ohledem na můj vnitřní stav.“ V podstatě to znamená, že je jedno, co jsem provedla, protože ikdybych se vrátila v čase, stejně bych to udělala úplně stejně, jako poprvé. Jakási romantika se tu vyskytuje v tom, že se to nápadně podobá oné již zmíněné dokonalosti. Dokonalost ve všech ohledech. Pořád jen samá dokonalost, všude kam se podíváme. Ale víte co? Dokonalost by bez chyb nebyla. Jsou nezbytně nutné, jsou žádoucí a ač se to nezdá pravděpodobné, jsou správné. Jsou naprosto normální. Kdo nešel a nezakopl, není člověk. Jsou naší přirozeností, dávají nám možnost se vždy zlepšit, jsou opěrným bodem motivace. Představují novou šanci, novou sílu. Měly by být naším ideálem. Přesto nejsou. Dnes se prostě selhání bere jinak. Krok vpřed, i krok vzad. Až odejde úspěch, jen naše chyby nám zůstanou. A co s nimi pak uděláme, bude na nás.

Důležitý není vzhled, genialita ani kariéra. Důležité je to, jaký člověk je, jak přemýšlí, jak jedná a jaký je uvnitř. V tom je skutečná krása. A ideálem této krásy je moudrost, laskavost, přejícnost, vstřícnost, láska, štědrost, mírumilovnost a střídmost. 

Až člověk dojde na konec, oběví nový začátek. Jen to lze dodat k ideálu něco krásy. Až něco ideálem být přestane, něco jiného začne....