Úvaha - "Neboj se stárnutí těla, ale duše"

Nevím, čím to je, ale od malička se stáří strašně bojím. Možná jsem nalezla odpověď na to, co mě na něm tak děsí.

Stáří je s mnohým spojeno. Některé spoje jsou lepší jiné horší, v každém případě jsou nevyhnutelné, protože to ke stárnutí prostě patří. Jediné, na co se ve stáří těším je získaný rozum a moudrost. Bylo by hezké je mít už teď, ale k jejich získání je potřeba život prožít. Zřejmě si na to budu muset počkat.

Mnohem horší věci, které jdou ruku v ruce se stářím, bohužel také existují. Věkem oslabené tělo, chabá mysl,.. to jsou jen dva zástupné příklady, které v sobě skrývají mnoho různých dalších útrap; a které nemám potřebu rozebírat, jelikož ve mně vyvolávají negativní asociace.

Po dlouhé úvaze jsem přišla na to, že můj strach nebo averze, popřípadě z každého trochu, ze stáří, pramení z toho, že je to předzvěst smrti. Zažila jsem dost smrti v okolí na to, abych mohla jistě říci, že se s ní špatně a dlouho vyrovnávám. Nelíbí se mi, jak je život tak najednou ukončen, bez varování. Vždy jsem se považovala za jejího odpůrce. Bohužel však já ani nikdo jiný s tím nic neuděláme.

Je to jen pro vysvětlení mých možných radikálních názorů ohledně stáří. S přibývajícím věkem prý člověk zmoudří. Možná tedy jednou svůj postoj vůči stárnutí změním. I to se může stát. Zatím jsem se však do té fáze ještě nedostala.

Skvělým pramenem, ze kterého mohu čerpat znalosti o tomto tématu, je antická mytologie. Jak jistě víte, antika byla polyteistická. A každý národ té doby měl mnoho rozličných bohů, kteří se v rámci příbuzenství mezi národy značně prolínali a někdy dokonce splynuli. Například Olympané byli podle všeho nesmrtelní a věčně mladí. Tyto božské výsady si udržovali díky ambrózii, jejich pokrmu a nektaru, který byl jejich nápojem. Obojí bylo posvátné a prostým smrtelníkům zapovězené. Obecně se má zato, že měli stejný účinek. Pocházeli ze stejné směsi, jen se vlivem času a změně tehdejšího myšlení rozdělily na dva druhy, aby to vypadalo realističtěji. Všechny tyto znalosti pocházejí z řeckých bájí a mýtů, proto pro nás mají jen jakousi filosofickou povahu. Lze tam najít skvělé příklady téměř všech situací a témat, která existují. Jsou tak důmyslné a jejich schopnost dokázat se uchytit i v budoucnosti je brilantní. Až mi z to vrtá hlavou, zda v tom není kus pravdy. 

Nyní uvedu dva příklady, kde je názorně vidět přímá konfrontace se stářím. Bylo nebylo, tehdy v antickém Řecku žila bohyně ranních červánků Éós. Byla velice krásná a vše krásné milovala. Měla velikou slabost pro hezké muže a s radostí je unášela. Při svých obvyklých cestách po světě narazila na syna trojského krále Láomedonta Tithóna. Protože se jí líbil a na první pohled si ho zamilovala, odnesla ho daleko pryč do země Etiopů, kde se poté stal králem. Éós, ač byla velice rozverná, do tohoto muže se velmi zamilovala a proto se rozhodla, že mu vyprosí u nejvyššího boha Dia nesmrtelnost. Chtěla totiž, aby s ní žil navěky. Zeus jí tuto žádost splnil. Tithónos se tak stal nesmrtelným, avšak normálně stárl. Stalo se tak, protože mu zapomněla vyprosit i věčné mládí. Tithónos se vlivem času dostal až do podoby starce, a za normálních okolností by se dostavila smrt, aby ho z těchto útrap vysvobodila. Bohužel byl nesmrtelný a tak stárl více a více, až se z něj nakonec stal cvrček. Éós se s tím brzy vypořádala, ale Tithónos už musel navždy setrvat ve zvířecí podobě.

A ponaučení, které z toho plyne? Některá lidská, v tomto případě božská, přání jsou mnohdy tak nepromyšlená a hloupá, že není divu, proč to většinou skončí špatně.

Druhou báji uvedu, protože přímo obsahuje tehdejší pohled na stáří a věci s ním spojené. Ve starověkém Řecku ve městě Argu měla chrám bohyně Héra. Toho času se konali v tomto chrámu slavnosti, na které se měla dostavit její kněžka Kyddipé. Jako její hlavní kněžka měla povinnost se na tyto slavnosti důstojně dopravit – ve voze taženém býky. V den, kdy se konaly slavnosti, jí však býky nepřivedli a ona by se tam nemohla včas ani vhodně dostat. Její nepřítomnost by však byla hrubou urážkou pro bohyni. Proto z lásky ke své matce se její synové Bitón a Kleobis obětovali; sami se zapřáhli do vozu a odtáhli jej asi deset kilometrů k chrámu. Nejen že dorazila včas, ale i s velkou slávou. Kydippé hrdá a dojatá láskou a obětavostí svých synů, požádala bohyni Héru, aby je za tento čin odměnila tím nejkrásnějším, co na světě existuje. A Héra to splnila. Bitón a Kleobis následně usli sladkým, věčným spánkem, a již se neprobudili. Podle soudu bohů je totiž náhlá smrt v rozkvětu mládí tím nejkrásnějším darem a největším štěstím, jaké může člověk dostat; pokud se už narodil na tento svět.

Co dodat.. Zatím jsem nepřišla na důvod, proč se nebát stáří. Toho, že jednou opravdu zestárne mé tělo a má schopnost myšlení se oslabí. O osud mé duše se však nebojím. Proč? Duše je totiž jediná část našeho já, která je nesmrtelná...