Úvaha - "Bolest a utrpení v životě člověka"

Bolest a utrpení má mnoho podob, mnoho různých způsobů, jak může člověka trápit a sužovat. Některé způsoby jsou lepší a snesitelnější, některé však horší. Individualita je tu opravdu znát. Jeden si myslí tohle, další něco jiného. V každém případě bolest a utrpení se tomu říká proto, že to člověka bolí a trápí. A to je to podstatné.

Za největší utrpení člověka považuji, když nemá život. Je tomu tak v případě, kdy je mu odebrána jeho vůle, kdy nemá možnost vyjádřit svůj vlastní názor, nemá prostředky k tomu, aby se bránil. Když je daný člověk v zajetí někoho či něčeho a nemůže to změnit. Největším utrpením člověka je, když není svobodný. Tomuto člověku je opravdu odebrán život.

Za největší bolest lze považovat také mnoho rozličných věcí, událostí, vjemů, … Nelze ji přesně definovat. Větší než kterákoliv fyzická bolest je podle mne psychická. Když je člověk smrtelně zraněn, a ví že zemře, má naději. Naději, že ta bolest jednou skončí a on bude znovu svobodný. Když je však bolest duševní, není cesty pryč. Ta už tu navždy zůstane, pokud se ovšem nepotlačí, nebo dotyčný neukončí (předčasně) svůj život. Zapomenout na bolest je těžké, to jistě každý uzná. Je to silný emocionální prožitek, který má tu vlastnost, že se neustále, při sebemenší asociaci, vrací a znovu umocňuje prvopočáteční pocit. Člověk pak poměrně snadno skončí v péči lékařů, kteří mu ovšem nejsou schopni nijak pomoci. Na bolest není lék, člověk se s tím musí sám vyrovnat; najít způsob, jak si tuto bolest ospravedlnit a vykompenzovat.

Tak to byly dva, podle mne, nejhorší možné scénáře nikdy nekončících problémů. Existují však i jiné závažné. Protože jsem poměrně mladá, za svůj život jsem mnoho bolesti, zatím, neprožila (ikdyž). Je to také díky tomu, že jsem intuitivní a dokážu jim předejít. Mnozí však toto štěstí nemají. Jistě pro nikoho není snadné dívat se na cizí lidskou bolest. A když už to snášíme u cizích osob, naši trpící blízcí v nás nenechají soucit spát. Tady se vytváří jakýsi druh empatického spojení, kde se přihlížející snaží vcítit co situace trpícího a také se mu nějak pomoci. Proč o tom mluvím? Jednoduše proto, že to je také forma utrpení. Většinou, když se někomu snažíte pomoct, tak se vám to nepovede. A to je utrpení. Když víte, že se někdo trápí a vy mu nemůže nijak pomoci, přestože byste moc chtěli. A to je jen první příklad ze stovek dalších.

Setkávám se s mnoha názory na různé situace. Bolest prý má několik pozitivních vlastností. Zlidšťují člověka. Protože ví, jaké to je se trápit, má i větší soucit s ostatními, kteří jsou v podobné situaci, jako on. Snad se i snaží pomoci. Dělá tedy to, co by před bolestí nikdy nedělal. Zušlechťuje osobnost. Člověk, který cítí bolest, prý díky ní dospívá. Přináší tedy pokrok v rozumové oblasti. Můžeme tedy říct, že člověk zmoudří. Plně člověka ztotožní s lidským údělem. Člověk není bůh, a když by si to myslel, bolest tuto neduhu odrovná.

Utrpení všech lidí by mělo být, když nefunguje spravedlnost, na kterou má mít každý člověk už od narození právo. Láska k pravdě by měla utkvět v každém člověku a nezáleží na jeho osudu či poli působnosti. Toto se však neuplatňuje, protože někdy lhát je mnohem lehčí, než říct pravdu. Proto pravda je dnes dominantou velkých osobností, těch, kteří se ji nebojí říct. Jsou to ti lidé, kterým není být upřímný v každém ohledu zatěžko, kdo jsou dost odvážní na to, nést za své činy, názory a slova následky, bez výhrad.

Naše životy provází úspěchy, ale také naopak i neúspěchy. Úspěch samozřejmě bolest ani utrpení nepřináší, zato neúspěch většinou ano. Je tomu tak proto, že lidské chyby a selhání jsou považovány za slabost a nikdo se necítí rád slabý. Chyby přinášejí bolest. Jsou totiž ukazatelem toho, že člověk v něčem selhal a mělo to nějaký následek, který by se, v nejlepším případě, vůbec neměl stát. Jako neúspěch můžeme také vnímat to, když nedosáhneme požadovaného výsledku. Když se nám nepodaří zvítězit, cítíme bolest.

Často diskutovaná je také bolest z lásky. Láska je prý ten nejsilnější emocionální prožitek, který mohou lidé cítit. Nic jiného se tomu nemůže vyrovnat. Je to velice křehká záležitost vyžadující vyjádření obou stran. Když je neopětovaná, způsobuje trápení. Jak velké je si nikdo neumí představit, musí jej prožít. Tohle však není jediný případ, který může v souvislosti s láskou způsobovat bolest. 

Utrpení a bolest lze také cítit při pohledu do budoucnosti. Když nevidíme to, co bychom si tam přáli vidět, snadno se to může stát. Tím tento malý seriál bolesti ukončím.

Vše, co nám způsobuje nějakou bolest má pro nás opodstatnělý důvod. Je tedy třeba se nad ním zamyslet, zda je tak důležitý, abychom kvůli tomu trpěli. Je třeba vše přehodnotit. Někdy může být těžké se přestat trápit, avšak mnohdy ten důvod není takový, abychom ztráceli úsměv. Nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Na každé špatné věci se dá najít minimálně jedna dobrá. Když se tím člověk bude řídít, jeho život bude mnohem šťastnější a méně bolestivější. A žádná bolest ani utrpení není důvodem k tomu, abychom ztráceli život.